reklama
 
 

Jeho fotky šálí zrak. Švéd žijící v Praze mění realitu, ale budete mu chtít věřit

15. 10. 2017
Snímky plné fantaskních obrazů a optických klamů si hrají s divákovou představivostí. Přestože vypadají jako surrealistické malby, jejich autor všechny prvky zachycuje objektivem. Své snímky skládá švédský fotograf Erik Johansson ze stovek detailů vyfocených zvlášť. Vystudovaného počítačového inženýra, který se před dvěma lety přistěhoval do Prahy, živí volná tvorba i reklamní zakázky.
Doporučujeme

Pozoroval smrákající se letní nebe a všiml si, že měsíc vypadá každý večer jinak. Napadlo ho, že při stmívání vždycky někdo vyleze na oblohu, sundá včerejší úplněk a nasadí tam dnešní. Svou fantazii se rozhodl zachytit foťákem.

"V Ikei jsem si pořídil papírové lampiony a vložil jsem do nich žárovky. Dva z nich jsem podal modelkám, které je držely v takové poloze, aby vypadaly, jako když zrovna vyměňují starý měsíc za nový. Ve Photoshopu jsem pak na místo lampionů vložil skutečné měsíce," odhaluje švédský fotograf Erik Johansson vznik jednoho ze svých snímků.

Dvaatřicetiletý umělec, který dnes žije v Praze, si s diváky rád hraje. Podobně jako jeho vzory Salvador Dalí nebo René Magritte předkládá publiku snové výjevy a vizuální hádanky. Všechny fotografie však zároveň vypadají velmi realisticky, což pozorovatele mate.

Představivost se u Johanssona probudila už v dětství. Zatímco jeho otec pracoval na farmě a matka se starala o seniory v domově důchodců, malý Erik si rád kreslil. Umělecké sklony podědil po babičce, která ve volném čase malovala. Když pak k patnáctinám dostal digitální fotoaparát, řekl si, že by mohl přístup kreslíře využít i při focení.

"Při kreslení jsem vždy začínal s bílým papírem a potřeboval jsem fantazii, abych prázdnou stránku vyplnil. Proto se mi při fotografování zdálo divné, že bych skončil jen stisknutím spouště. I o fotce jsem přemýšlel jako o prázdném výkresu, který musím pokreslit, a začal jsem své snímky víc aranžovat," vypráví Johansson.

Tvůrčí proces většinou zahajuje v přírodě, kde se sám nerušeně potuluje a hlavou mu krouží inspirace. "Všimnu si třeba, že elektrické vedení trochu připomíná struny od kytary, a odtud už mě asociace vedou dál," líčí fotograf. Nejslibnější nápady postupně rozpracovává až do drobných detailů, což někdy trvá klidně i rok.

Podrobně si naplánuje jednotlivé kroky a najde místa, která do jeho myšlenky zapadají. Potom vyfotí jednotlivé záběry a dává pozor, aby je zachytil z podobné perspektivy a za stejných světelných podmínek. Na závěr je v počítačovém programu poskládá dohromady, což mu prý jde docela rychle. "Naučil jsem se, že aby snímek vypadal realisticky, musím co nejvíc věcí zaznamenat přímo fotoaparátem a nespoléhat tolik na Photoshop," zdůrazňuje autor.

Některé kompozice Johansson vytvořil až ze stovek zvlášť vyfocených dílů. V případě fotky, která ho před deseti lety na internetu proslavila, mu však stačily jen dvě části. Na snímku nazvaném Jdi vlastní cestou se uprostřed zelené louky vine do dáli asfaltová silnice, kterou ale v popředí mladý muž natahuje, jako by to byl kus látky. "Nejdřív jsem vyfotil krajinu a pak mi v podobném úhlu zapózoval kamarád s plachtou," usmívá se Švéd.

Johansson přitom z vlastní cesty na několik let odbočil. Jeho rodiče přemýšleli prakticky a chtěli, aby šel po střední škole studovat obor s vysokým uplatněním. Protože mladík tehdy propadl Pac-Manovi a dalším počítačovým hrám, vybral si počítačové inženýrství. Studium sice v roce 2010 dokončil, ale osud ho stejně zavedl zpátky k umění.

Dnes se jako fotograf snadno uživí. Přijímá zakázky od reklamních agentur a pracoval mimo jiné pro automobilku Toyota. Prodává také vlastní tvorbu, do které se v poslední době snaží vnést společenskou kritiku. "Upozorňuju na lidskou lhostejnost nebo na to, co děláme s životním prostředím," ukazuje Johansson na obrázek města stojícího na chatrných základech uprostřed vodní hladiny.

Po studiích ve Švédsku žil několik let v Berlíně, kde potkal českou studentku FAMU, svou současnou přítelkyni. S tou se v roce 2015 přestěhoval do její domovské Prahy. "Praha na mě působí uklidňujícím dojmem. Jenom pořád bojuju s češtinou. Snažím se ji naučit, ale tvary slov se v každé větě mění, což mi dělá problém. Češi mi přijdou upřímnější než Švédové. Když se Švéda zeptáte, jak se má, vždycky řekne, že dobře. Čech vám přizná pravdu," vyzdvihuje Johansson.

Po Skandinávii se mu přesto stýská a chybí mu hlavně švédská léta s dlouhými západy slunce. V Česku si nejvíc oblíbil Šumavu, kam se brzy chystá vydat na samotářskou pochůzku. Hledá totiž správně záhadnou krajinu se zamlženým nebem pro svou novou fotku.

Více snímků najdete na webu: www.erikjohanssonphoto.com

autor: Tomáš Maca

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama