Třeštík: Balkónovky jsou obraz doby. Statusy píšu, i když vím, že za rok budou trapné

Tomáš Maca Tomáš Maca
5. 1. 2020 15:09
Tomáš Třeštík nepopírá, že je tak trochu materialista, který rád shromažďuje hezké věci a s chutí se jimi chlubí na sociálních sítích. Pár sběratelsky cenných kousků už dostal i od osobností, které fotí pro magazín Reportér. Snímky některých z nich jsou nyní do 25. ledna k vidění na jeho výstavě Bradu trošku níž v pražském Vnitroblocku, při jejíž příležitosti vznikl také rozhovor pro Aktuálně.cz.

Na úvod by mě zajímaly historky z natáčení, nebo ve vašem případě spíš z focení portrétů, které jsou k vidění na vaší aktuální výstavě.

Tak to se vám rovnou musím přiznat, že mám hrozně blbou paměť a nejsem úplně spolehlivý vypravěč. Když vám ty situace popíšu trochu jinak, než se ve skutečnosti staly, nebude to tím pádem kvůli tomu, že bych vám chtěl lhát nebo je toužil nějak přibarvovat.

To nevadí, vzpomínky jsou vždycky subjektivní. Začněme tím, co se dělo v zákulisí, když jste fotil herce Karla Dobrého. Dočetl jsem se totiž, že vám tenkrát při fotografování stoupl na nohu kůň.

Karla Dobrého jsem fotil dvakrát a v obou případech to bylo v jeho trucovně, na chatě někde v jižních Čechách. Pamatuju si ji jako stavení tak trochu v pustině, okolo něhož je rybník a vypadá to tam fakt magicky. Dostanete se tam do úplně jiného světa, kde to jinak voní, slyšíte tam jiné zvuky a do toho se tam potkáte s Karlem Dobrým, což je ideální člověk na fotografování. Stačí, když se na vás podívá těma svýma očima, a hned cítíte jeho charisma. V magazínu Reportér, pro který fotím osobnosti na titulní stránku, to někdy chodí tak, že rozhovor a focení probíhají v různých časech, ale jindy se to naopak spojí, což byl i tenhle případ.

Redaktor Tomáš Poláček se s Karlem dohodl, že se půjdou projít s koněm, a tak jsem kolem nich pobíhal s foťákem. Vzpomínám si, že byla mlha, kůň se najednou něčeho lekl, možná psa, a šlápl mi na nohu, což teda sakra bolelo. Naštěstí se to stalo až na konci procházky, takže jsem to po zbytek času nějak dokulhal. Pak mi slezl nehet, a kdybych měl tenisky, tak asi dopadnu hůř, ale já jsem si pro tu příležitost díkybohu obul celkem pevné kožené RedWingy.

Na dalším vystaveném portrétu máte Petra Čecha, kterého jste paradoxně nezachytil na fotbalovém hřišti, ale v londýnském studiu, kam si chodí zabubnovat. Co si vybavujete z tohohle fotografování?

Focení s Petrem Čechem bylo vůbec první, které jsem pro Reportér dělal. Abych s sebou nemusel vézt všechnu techniku, objednali jsme si ji z jednoho místního rentalu. Do té doby jsem vůbec netušil, že Petr Čech hraje na bicí, a místo, kam chodí bubnovat, jsem si představoval jako nějakou přepísklou obrovskou halu. Navíc v ní těsně před ním nahrávala britská alternativně rocková kapela Skunk Anansie. Z auta jsme ale vylezli na předměstí, které vypadalo jako nějaké londýnské Štěrboholy, před námi stál domek jako z běžného satelitu, vedle něj byl trávník s domečkem pro sekačku na trávu a o kousek dál stavení o velikosti garáže pro jedno auto, což bylo to studio.

S Tomášem Poláčkem jsme na to čuměli jak blázni, protože jsme se tam ještě s Petrem Čechem a foťákem sotva všichni vešli. Proto jsem Petra nakonec vyfotil na zahradě mezi domkem a studiem. Majitel měl ještě k tomu dva velké setry, kteří se chodili venčit právě na tenhle trávník, který byl tím pádem plný hoven. No a první, co Petr udělal, když za námi přicházel, bylo samozřejmě to, že ve svých úplně nových bílých teniskách do jednoho hovna stoupl.

Exkrement na podrážce na druhou stranu může být dobrý způsob, jak při focení prolomit ledy, nebo ne?

Myslím, že s Petrem Čechem by to focení probíhalo naprosto v klidu, i kdyby do toho hovna nešlápl. Od té doby jsem ho fotil možná pětkrát, navštívil jsem ho i u něj doma v Londýně a vždycky se choval úplně civilně. Z mojí zkušenosti se skvěle fotí herci a možná ještě líp právě sportovci, protože v sobě mají disciplínu a zároveň jsou zvyklí na pozornost, takže se z ní jen tak nepodělají.

Pak mě zajímá focení Janka Ledeckého na řeckém ostrově Lefkada, kde s rodinou trávil letní dovolenou. Měl jste díky osobní návštěvě u Ledeckých na fotografování víc času, než je běžné, a mohl jste tím pádem déle čekat na hezký moment?

Pro mě to nebylo běžné focení, ale v podstatě dovolená. S Tomášem Poláčkem jsme tam strávili tři nebo čtyři dny, svezli jsme se i na wakeboardech a nápad fotit charismatického rockera na plážích mezi tím, co surfuje a co se chodí projít do hor, byl ze strany Janka krásně vykopnutý míč, který nešlo pokazit.

Fotka, která skončila na výstavě, vznikla právě ve chvíli, kdy nás Janek vzal autem do hor. Cestou jsem koukal z okýnka a najednou jsem uviděl takovou ochrannou klec, do které se místní pravděpodobně schovávali, když lámali kámen, aby je letící šutry nezasáhly. Řekl jsem Jankovi, ať zastaví, a zachytil jsem ho v té kleci, skrz kterou svítilo sluníčko a házelo mu do obličeje pěkné stíny. Druhý den jsme se dohodli, že zkusíme pořídit ještě nějakou fotku, na které by Janek jezdil na surfu, takže nás jeho žena vozila na člunu a Janek kolem nás surfoval.

Jak často vás fotografovaná osobnost vezme na místo, k němuž má osobní vztah, a odhalí vám tak část svého soukromí?

Ne všichni se o své soukromí dělí rádi, ale já se tam samozřejmě dostat snažím. Do karet mi hraje skutečnost, že Reportér je seriózní a důvěryhodný časopis a že ani já pro ně nejsem úplný no name. Když máte pracovat s někým, u koho víte, co můžete čekat, tak jste logicky otevřenější i intimnějším fotkám. Finální koncept je pak vždycky kombinací mých nápadů a nápadů lidí, které fotím.

Tomáš Třeštík (41)

Fotograf Tomáš Třeštík
  • Syn dokumentaristky Heleny Třeštíkové a architekta a publicisty Michaela Třeštíka po maturitě na Prvním Obnoveném Reálném Gymnáziu absolvoval studium na Katedře fotografie pražské FAMU.
  • Už na vysoké škole se začal věnovat reklamní fotografii a práci pro časopisy, která ho živí dodnes. Proslulé jsou zejména jeho portréty známých osobností pro magazín Reportér a snímky slavných i méně slavných lidí, které pořizuje na balkóně svého ateliéru na pražské Letné.

Říkal jste, že někdy býváte přítomný i u rozhovoru, který s osobností vede redaktor. Berete to jako výhodu, nebo radši na focení přicházíte jako nepopsaný list?

Když jsem náhodou u rozhovoru přítomný, tak se ho snažím ani moc neposlouchat a spíš si mezitím štelovat techniku. Myslím, že rozhovor by měl zůstat intimním povídáním mezi novinářem a zpovídaným člověkem. Navíc se mnohdy záměrně snažím, abych si o fotografovaných osobnostech tolik nezjišťoval. Radši o nich ty informace totiž tahám až při samotném focení.

Nějaké základy pochopitelně vždycky vím, ale přijde mi, že když si s těmi lidmi při své práci povídám a zjišťuju o nich víc, tak je focení díky tomu živější a taky je dialogem můžu přirozeně dovést k tomu, aby se zasmáli nebo zamračili. Najdou se pochopitelně i lidi, u kterých emoce nikdy nevytvoříte a kteří nehnou brvou, ani kdybyste se před nimi svlékli donaha.

Jak takovou situaci řešíte?

Já se snažím všechny fotit takové, jací jsou, a když mám před sebou poker face člověka, který nedává najevo emoce, tak ho nechci násilím rozesmívat, protože vím, že to není on. Nikdy se nikoho nesnažím tlačit do role, která by mu nebyla příjemná.

Na Facebooku jste psal, že vás herečka Iva Janžurová při focení požádala, abyste jí při úpravách neretušoval její vrásku. Bývá takový požadavek častý, nebo se děje spíš opak?

Iva Janžurová má pod nosem svou specifickou vrásku, na kterou je pyšná. Když fotím ženy, tak pochopitelně často prohodí, že doufají, že jim jejich nedostatky upravím. A já se logicky snažím, aby na mých fotkách všichni vypadali tak, že budou sami se sebou spokojení. Zároveň ale neměním realitu, takže paní Janžurové bych tu vrásku nevyretušoval, ani kdyby mě o to nepožádala sama.

Dostáváte od osobností, které fotíte, občas nějaké kousky do své sbírky raritních artefaktů, jimiž se hemží váš letenský byt?

Petr Čech mi daroval jednu z deseti přileb, které mu vyrobili po operaci lebky, a od Tomáše Satoranského jsem zase dostal podepsaný basketbalový míč. Rozhodně to ale nefunguje tak, že kdykoli ke mně přijde na focení někdo zajímavý, tak hned přemýšlím, o jakou trofej ho stáhnu. U fotografovaných lidí sbírám hlavně jejich snímky na mém balkóně. Balkónovky jsou pro mě větší památkou než třeba podpis nebo společné selfie.

Na balkóně jste začal fotit jenom proto, že byl vizuálně atraktivní, nebo k němu máte nějaké osobnější pouto?

Kdysi mě tam zvěčnila máma, když jsme se se sestrou chystali na nějakou skautskou výpravu. Před nějakými 20 lety jsem tam pak úplně náhodou vyfotil herečku Sandru Novákovou. S tím, že jsem se pak k balkónu vrátil a vytvořil s ním sérii, to ale až takovou spojitost nemělo. Vizuálně atraktivní místo to samozřejmě je, protože za ním ulice stoupá do kopce a řada domů nepatrně zatáčí. Na druhé straně máte sice školní jídelnu, ale i díru mezi budovami, kterou svítí sluníčko, a za tím vším začíná park, díky němuž se prostor hezky otevírá. Vtipné je, že kdybych na balkóně fotil opačným směrem, vypadá to hrozně.

Kouzlo balkónovek pro mě ale tkví především v opakování. Jednotlivé fotky by samy o sobě neměly žádnou zvláštní cenu, ale tím, že jich uděláte tisíce, dostávají přidanou hodnotu. Přemýšlím o nich tak, že když se někdo třeba za sto let bude těmi fotkami probírat, tak díky tomu dostane celkem plastický obraz dnešní doby. Uvidí, jak chodili lidé oblékaní a jaké věci jim připadaly důležité, protože někdo se na balkóně fotí se svou teniskou, někdo se svým kolem a někdo třeba se svým psem.

Když už jsme u toho kouzla v opakování, tak první, čím jsem se kochal, když jsem k vám přišel na rozhovor, byla vaše sbírka starých televizorů stejného modelu v různých barvách. Proč jste si vybral právě tyhle televizory?

Jeden z těchto modelů jsme měli doma v době, kdy jsem vyrůstal. Po letech mě táta upozornil, že ten samý objevil někde v bazaru, a já jsem si ho tehdy ze srandy koupil, protože mi jeho design připadal přitažlivý. V době mého dospívání jsme ho měli v bílé barvě, já jsem pak sehnal červený a zajímalo mě, jaké barvy se ještě dělaly. Vygooglil jsem si, že jich bylo šest, tak jsem si ten samý televizor postupně pořídil ve všech šesti odstínech. Později jsem na něj na Aukru narazil i v hnědé, což byla barva, ve které se nevyráběl.

Zjistil jsem, že si ho ten chlapík, který ho prodával, nahnědo natřel sám, aby se mu hodil na chatu. Samozřejmě jsem ho koupil a pak jsem si dohledal ještě další verze, které si lidé sami pozměnili, a najednou jsem skončil s 88 televizemi. Postupně se jich zbavuju, a když jsem jich teď několik půjčil organizátorům Signal Festivalu, tak jsem jim schválně dlouho nezvedal telefon, když mi je chtěli vrátit, protože jsem doufal, že si je nechají. Je to moje prokletí. Vždycky když mám pocit, že něco může fungovat, tak si to chci potvrdit násobením. Když mě baví jedna televize, tak mě napadne, že tři budou hezčí.

Sbíráte ale i hodinky a já jsem četl, že když jste studoval na FAMU, musel vám tatínek slíbit švýcarské hodinky, abyste dodělal magistra. Je mezi tím nějaká spojitost?

Těmi hodinkami za magistra to všechno začalo. Odmala jsem od táty slýchal, že když dodělal architekturu, tak mu jeho táta koupil švýcarské hodinky. Na FAMU jsem se hodně trápil, a když to v jednu dobu vypadalo, že mě vyhodí, tak jsem toho využil a řekl tátovi, že tu školu teda dodělám, ale musí mi pak taky koupit hodinky. Tehdy jsem chodil zvětšovat fotky do jednoho fotolabu v ulici Na Příkopě a vedle bylo hodinářství, kde jsem si za výlohou vyhlídl model Tag Heuer Monza.

Nakonec jsem bohužel studoval tak dlouho, že ho mezitím přestali vyrábět, ale shodou okolností jsme ho pak objevili v New Yorku, kam jsme s rodiči jeli na dovolenou. No a jak mě ty hodinky jednou začaly zajímat, dostalo to obvyklý spád. Začal jsem si o nich googlovat, pak jsem si o nich začal kupovat časopisy a ve finále jsem skončil s decentní sbírkou primek, vintage potápěčských seik a švýcarských chronografů značky Heuer ze 60. a 70. let.

Zmiňoval jste, že studium na FAMU pro vás bylo docela utrpení. Dívali se tam na vás skrz prsty kvůli tomu, že jste se začal věnovat práci v reklamě?

Ano, reklamní focení mě začalo docela rychle dobře živit a studium jsem měl dost na háku. Byla to taková telecí léta, kdy mě spíš bavilo balit ženské, pít drinky a skákat šipky do vody. Učitelům jsem tím pádem dával dost najevo, že mě škola nezajímá, a nemohl jsem tak ani čekat, že mě budou milovat.

Viděl jsem video z konference TEDx, ve kterém jste říkal, že jste na gymnáziu netušil, jakým směrem se vydat. Platilo tedy ve vašem případě, že když nevíte, co dělat, začnete fotit?

V podstatě jo. Na gymplu jsem měl jednoho zajímavého profesora, který mě naučil zvětšovat fotky. Do toho jsem tehdy viděl film Zvětšenina od Antonioniho, který mě na práci fotografa taky namotal. Pak jsem začal fotit do školního časopisu a nějak jsem se v tom našel.

Ve stejném videu jste mluvil i o tom, že se stydíte mluvit před velkým množstvím lidí. Jak to jde dohromady s tím, že se rád prezentujete na sociálních sítích, kde vás sledují tisíce příznivců?

Já jsem od přírody plachý před velkým davem, ale bavit se s lidmi jeden na jednoho třeba při focení mi naopak vyhovuje a mám to rád. Když ale přijde nabídka někde veřejně mluvit, tak to stejně naschvál přijmu, protože to beru jako svou terapii. Díky tomu jsem se už docela otrkal. A co se týče těch sociálních sítí, tak na to, že lidi nechávám nahlédnout do svého soukromí, jsem byl zvyklý už od dětství, protože jsem díky mámě vyrostl v prostředí, kde to bylo běžné. Byt rodičů se objevoval v časopisech o bydlení, protože to v něm vypadalo hezky a novináři si ho chodili fotit.

Máma se navíc celý život věnuje záznamu času, já jsem si psal od puberty deník, pak jsem si ho ještě před Facebookem začal i fotit a sociální sítě se pro mě staly způsobem, jak to nedělat jenom pro sebe. Mám šikovnou ženu a krásné děti, tak o nich rád píšu a rád je fotím. Stejně tak se pohybuju mezi zajímavými umělci, jejichž obrazy můžu mít doma, tak se tím rád pochlubím. Navíc i mě samotného baví sledovat, jak žijí ostatní.

Teď se svou facebookovou existenci dokonce chystáte zvěčnit v knize.

Ano, ta by měla vyjít na jaře a bude to takový mix fotek lidí, kteří se pohybují kolem mě, jejich příběhů a mých facebookových statusů. Z historie svých příspěvků jsem už vysosal ty zajímavější a pochopitelně u toho narazil i na mraky trapných. Já jsem v tomhle impulzivní, a když moje dítě udělá něco vtipného, tak o tom rád nabuším nějaký sentimentální status, i když vím, že to za rok možná bude působit trapně. Hledání ve facebookovém archivu někdy opravdu připomínalo brodění se v patosu a kýči a úplné kraviny asi do knížky dávat nebudu, aby to lidi vůbec bavilo číst.

Má vaše knížka už nějaký název?

Zatím to vypadá, že by se mohla jmenovat "Tvl", což je zkratka pro "ty vole". Dokonce to napadlo samotné vydavatelství, které si všimlo, že tuhle hlášku píšu do skoro každého statusu. Mluvím prostě strašně sprostě.

Podívejte se také na rozhovor s Michaelem Třeštíkem:

Vládnoucí monstra musíme přežít. Pražská kavárna zahrnuje lidi, kterých si vážím. Recept na šťastné manželství je vybrat si dobře na začátku | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 3 hodinami

USA mají možná druhý případ koronaviru, Japonsko už jej potvrdilo

U texaského studenta, který navštívil čínské velkoměsto Wu-chan, je podezření na napadení novým koronavirem. Pokud se podezření potvrdí, půjde od druhý případ napadení virem způsobujícím zápal plic ve Spojených státech. Druhý potvrzený případ hlásí podle agentury Kjódó Japonsko.

Univerzitní student je v Texasu léčen s onemocněním dýchacích cest a je izolován doma. Zároveň jsou u něj prováděny testy na nově objevený koronavirus, který už v Číně zabil 18 lidí, z toho 17 ve Wu-chanu, který je ohniskem epidemie. První případ nákazy v USA byl oznámen ve středu ve státě Washington.

Japonské ministerstvo zdravotnictví mezitím potvrdilo druhý případ nákazy. Jde o čtyřicátníka, který v neděli do Japonska přicestoval z Wu-chanu. Nyní je muž hospitalizován.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 3 hodinami

Kvůli pádu muže do kolejiště večer nejelo metro na části linky B

Téměř čtyři hodiny nejezdilo ve čtvrtek večer metro mezi stanicemi Smíchovské nádraží a Florenc na lince B. Kolem 19:30 spadl ve stanici Anděl do kolejiště člověk, provoz se podařilo obnovit až necelou hodinu před půlnocí, vyplývá z informací na webu pražského dopravního podniku. Asi čtyřicetiletý muž srážku se soupravou metra nepřežil. Lidé v daném úseku museli na tramvaj, jít pěšky nebo využít jinou linku metra. Na místě zasahovali záchranáři, hasiči pražského dopravního podniku a policisté.

"Bohužel i přes rychlý zásah naší posádky utrpěl muž ve věku zhruba 40 let zranění neslučitelná se životem, na místě zemřel," řekla ČTK mluvčí pražské záchranné služby Jana Poštová.

Metro jezdilo bez omezení v úseku Zličín - Smíchovské nádraží a Florenc - Černý Most, v centrální části linky B byl provoz zastaven. Náhradní autobusy dopravce nezavedl, lidem doporučil využít tramvaje, hlavně linky 3 a 5, či přestup z tramvají na linku metra C.

Zdroj: ČTK
Další zprávy