Když se řekne jméno Eduard Štorch, většině lidí se vybaví pravěk, mamuti, Kopčem, Veverčák, povinná četba.
Proslulé knihy Lovci mamutů, Osada Havranů či Volání rodu v pozdějších letech značně překryly jeho další výrazné stopy, ať již v oblasti pedagogiky, archeologie, skautingu, či zdravého životního stylu. Přitom během svého života byl ceněn více za svou práci s mládeží než za psaní knih.
Nejvíce úsilí skutečně věnoval Eduard Štorch, skautským jménem Sachem, po celý život dětem.
S kluky ve skautském oddíle na pražském Libeňském ostrově prováděl archeologické výzkumy, během nichž našli v Libni a na Proseku kousky mamutích klů, zubů a kostí i kosterní pozůstatky divokých koní či pravěkých nosorožců.
Již na přelomu století během svého krátkého pedagogického působení na Mostecku upozorňoval na složité sociální postavení dětí ze severních Čech.
Štorch byl také velmi aktivním členem hnutí reformní pedagogiky. Soudobému školství vyčítal například nepřiměřenost osnov, to, že žáky vede jen k mechanickému opakování, že potlačuje jejich individualitu nebo nerozvíjí děti ve schopnosti pozorovat, reflektovat a dávat věci do souvislostí. Za ideální považoval všestranný rozvoj, tedy něco, co dobře znal ze skautského oddílu.
Dnes jako bychom tedy objevovali již dávno objevené.
Místo vyučování výchova k soběstačnosti či vlastenectví
Svůj ideál měl inovátor Štorch možnost testovat pouze několik let. Šlo o průkopnickou Dětskou farmu na Libeňském ostrově, kterou bychom dnes mohli nazvat lesní či přírodní školou. I zde uplatňoval principy skautingu, který byl tehdy velkou pedagogickou novinkou.
Vzhledem k tomu, jak velké "haló" ve společnosti i na politické scéně vzbuzují lesní školky a jsou považovány za módní výstřelek "ekorodičů", je těžko uvěřitelné, že Štorch něco takového plánoval již v roce 1921 a realizoval o čtyři roky později.
Dětskou farmu pokládal Štorch za "pokus o výchovu mládeže na základě života v přírodě".
"Vyučovací doba - nestálá. Řídí se volným časem mým i žáků. Obyčejně jedna hodina ve škole a šest, deset i více hodin ve volné přírodě - podle dohody. Vyučování nemá ráz školský, nýbrž životně praktický a rodinný. Použije se vhodně skautingu," cituje Tibor Vojtko v časopise Speciální pedagogika v článku "Dětská farma Eduarda Štorcha a reforma meziválečného školství" autorovy zásady.
Štorchovu pokrokovost a nadčasovost lze najít i v obsahu jeho výuky. Když se dnes zeptáte odborníků na pedagogiku, co nejvíce postrádají v zastaralých školních osnovách, zmiňují, že děti absolutně nepřipravují na život, na nutnost komunikace a spolupráce ve společnosti a že se u žáků rozvíjí nezdravá soutěživost místo tolik potřebné empatie či umění kompromisu.
Štorch na své Dětské farmě vychovával děti "k pořádku, čistotnosti, pravdomluvnosti, tělesné práci, soběstačnosti, společenské spolupráci, bratrství, konání dobra, k lásce k přírodě, k životu, národu a lidem". A také je vzdělával v "praktické znalosti občanské".
Žákům Dětské farmy svěřil část zodpovědnosti za její fungování, starali se s ním například o částečně soběstačné hospodářství. Jedla se především vypěstovaná zelenina, vegetariánstvím prosazoval zdravý životní styl.
Jeho libeňský experiment skončil na konci roku 1934, kdy musel svůj pozemek na Libeňském ostrově vyklidit, neboť ho město chtělo pronajmout Univerzitě Karlově na tělocvik.
Udělejte z učeben verandy, ať mohou žáci dýchat
Eduard Štorch chtěl nicméně ozdravit také standardní školní budovy tak, aby k žákům pronikalo mnohem více čerstvého vzduchu.
"Rozmnoží se a zvětší se okna ve třídách. Jsou pak otevřena stále. Za chladného počasí se děti teple obléknou. Odstraní se celá jedna stěna učebny, takže z uzavřené učebny vznikne krytá veranda. Zřídí se lodžie, otevřené vzduchu a slunci, kde děti odpočívají na lehátkách. V zimě jsou děti dobře zabaleny. Ustoupiti nelze!" cituje Štorcha ve svém článku Tibor Vojtko.
Autor knih o pravěku se nesmazatelně zapsal i do oblasti hromadných rekreací. Jako vůbec první v Praze začal ve 20. letech 20. století organizovat lyžařské kurzy pro pražskou mládež či rodinné pobyty u Jaderského moře.
Lyžování se mu málem stalo osudným. Na silvestra 1935 do něj a několika dětí vjel neopatrný lyžař, Štorch to odnesl těžkým zraněním i mírně pošramocenou psychikou. O pět let později oslepl na jedno oko a odešel do plného důchodu. V něm se až do své smrti v roce 1956 věnoval psaní knih, především dobrodružných a historických románů.
Video: Jeden typ výuky pro celou třídu není správný, děláme ze všech "stejné" děti, říká odborník
