Štramberk - Před 110 lety, 11. února 1905, se v Kopřivnici narodil český malíř a ilustrátor dobrodružných knih Zdeněk Burian. Brzy po jeho narození se Burianovi přestěhovali na náměstí do Štramberka, jen pár bloků od místa, kde dnes sídlí umělcovo muzeum.
Pro mimořádný talent byl v pouhých čtrnácti letech zapsán na pražskou Akademii výtvarných umění, přijali ho rovnou do druhého ročníku. Jeho kolegové byli o šest až osm let starší a přezírali ho. Zde začala jeho osamělost, která Buriana provázela skoro celý život.
Neměl co jíst ani kde spát
Rodiče neměli na jeho studia peníze, a tak se musel protloukat sám. Často měl hlad a neměl kde spát. Vydělával si, jak se dalo, třeba pomocnými pracemi na stavbách či nošením kufrů. Když neměl kde bydlet, nocoval pod železničním mostem.
"Člověk tenkrát ztvrdnul a poznal, že hodně snese. Když poznáte život z žabí perspektivy, přestanete se bát smrti. Umíral jsem dvakrát a žádný dojem to na mě neudělalo. A poznáte také, jak jsou lidé tvrdí a necitelní," cituje vzpomínky Zdeňka Buriana Aleš Durčák v knize Štramberk – Moravský Betlém.
Jako ilustrátor se Burian začal živit již v šestnácti letech. Ilustroval hlavně dobrodružnou literaturu. Jeho první kresba se objevila v knížce Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona.
Na jeho kresbách odrostly generace chlapců
Po několik generací znal skoro každý chlapec jeho brilantní perokresby, kvaše a tempery doprovázející knihy Eduarda Štorcha, Jaroslava Foglara a dobrodružnou a fantastickou literaturu pro mládež od autorů typu Karla Maye či Julese Vernea.
"Měl bych se zmínit o obtížích ilustrátorské práce, o té velké porci roboty, kterou na hotových kresbách vidět není, o tom, jak malá knižní kresba vyžaduje někdy studií a příprav jako velký historický obraz," uvedl Zdeněk Burian.
Knihy Eduarda Štorcha byly pro něj odměnou za tuto dřinu. "Vše, co rád kreslím, nacházím v jeho knihách,“ říkával.
Lovci mamutů a pravěk? Začalo to ve štramberské jeskyni
Knížku Lovci mamutů recenzoval profesor Josef Augusta, který od roku 1933 působil na geologicko-paleontologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze.
"Pozval si mne domů a předložil mi obrázek kostry diplodoka, býložravého veleještěra. Nakreslil jsem ho během dvaceti minut - zvířecí anatomii jsem dobře znal, vždyť jsem mezi zvířaty vyrostl,“ vzpomínal Burian na své počátky vědecké ilustrace v oblasti paleontologické rekonstrukce pravěkých vymřelých zvířat, rostlin, prehistorických krajin a prvních lidí.
Výsledkem je množství dokonalých uměleckých rekonstrukcí pravěkého světa, které dodnes tvoří zlatý fond světové paleontologie. Jím ilustrované knihy o pravěku vycházely v Evropě, USA i Japonsku, celkem ve dvaceti jazycích. Přispěl tak k popularizaci této vědní disciplíny.
Jeho lásku k pravěku předurčila štramberská jeskyně Šipka, kde si jako malý chlapec velmi často hrával. Jedná se totiž o archeologické naleziště, kde byla objevena čelist neandertálského dítěte. Jeskyni obývali pravěcí lidé i divoká zvěř.
"Pod Štramberkem zeje v boku obrovské vápencové hory otvor do jeskyně Šipky. Od našeho domu to bylo takových 12-13 minut. Tato jeskyně, která byla cílem našich dětských výprav, mě vzrušovala představami o životě podivných lidských tvorů, kteří ji před dávnými časy obývali,“ vyprávěl Burian.
Jak vypadal zálesák, jsem vydedukoval. A vyšlo to
Umělec proslul také ilustracemi dobrodružné literatury, jím ilustrované mayovky či verneovky jsou nezapomenutelné.
Autor vzpomíná, jak obtížné pro něj bylo, když začínal s dobrodružnou kresbou. Neměl totiž k dispozici filmy či fotografie, které by potřeboval. "Měl jsem namalovat třeba zálesáky, ale jak byli oblečeni, to kdybych tenkrát věděl,“ vzpomínal.
Velmi o problému přemýšlel a vydedukoval, že lidé, žijící v dalekém pohraničí bez rodiny, si zřejmě nechali ušít oblečení od indiánek. "Když daleko později přišly i k nám ty prastaré snímky z dob dobývání divokého Západu, daly mně za pravdu," pochvaloval si.
Jak uvádí badatel, velký znalec Burianova díla a zakladatel Muzea Zdeňka Buriana ve Štramberku Aleš Durčák, umělcovy ilustrace jsou tak působivé a nezapomenutelné proto, že jsou velmi věrohodné a dokonalé. "Zdá se nám, že to vše malíř nějakým záhadným způsobem musel prožít, a přitom máme pocit, jako bychom se i my sami stávali účastníky tohoto děje."
Burian měl přezdívku Siddie Burka i Podzimní vítr
Autor se podle něj se svými literárními hrdiny natolik ztotožnil, že v posledních letech svého života myslel, jednal, a dokonce i vypadal jako starý indiánský náčelník či šaman. Ostatně u něj v ateliéru to prý vypadalo jako v zálesáckém srubu.
"Slyšel na trampskou přezdívku Siddie Burka. V 60. letech dostal ještě indiánskou Podzimní vítr, tentokrát od svých malých přátel - děti jej opravdu milovaly,“ popisuje badatel Aleš Durčák.
Zdeněk Burian patřil k prvním trampům v Československu, trampingu zůstal věrný až do konce svého života. Byl také vynikající kytarista a velmi dobrý zpěvák.
"Víte, malíř, stejně jako herec, musí umět prožít všechny ty nakreslené dobrodružné okamžiky ve své fantazii. Chce-li namalovat koně, který plave v peřejích, musí se tím koněm na chvíli stát – to je marná sláva," vysvětloval Zdeněk Burian.
Vytvořil neuvěřitelně rozsáhlé dílo. Aleš Durčák připomíná tisíce kreseb, stovky olejů, kvaší, akvarelů, pastelů, temper, více než 500 knižních titulů, stovky samostatných knižních obálek a časopiseckých ilustrací. A jak dodává, stále ještě se objevují nová a dosud neznámá mistrova díla.
Umělecké vědecké rekonstrukce Zdeňka Buriana byly předlohou ke dvěma světoznámým filmům – Godzilla (1954) režiséra Iširó Hondy a Cesta do pravěku (1955) režiséra Karla Zemana.
Přesto celý život zůstal osamělým a jeho rozsáhlé dílo umělecká obec opomíjela. Nedočkal se ani žádných oficiálních ocenění.