Ve svém výzkumu se zabýváte tím, jakou roli hrají v politické komunikaci emoce. S jakými emocemi ve svých kampaních pracují favorité prezidentských voleb - Petr Pavel, Danuše Nerudová a Andrej Babiš?
Začala bych u emocí, které prezidentští kandidáti sami vyzařují. Petr Pavel vzbuzuje klid, rozvahu, kultivovanost, přívětivost, ale i domácí pohodu. Z Danuše Nerudové zase čiší ambice měnit zavedené pořádky, zápal, který ale není bojovný, spíš pozitivní, nadšený. Andrej Babiš pak vyvolává dojem ochranitele, který se o lidi postará, a zároveň ve volbách plní roli sympatického padoucha. Je jako záporák, kterého by ve filmu hrál Jack Nicholson. Neustále opakuje, jak ho všichni ostatní nemají rádi, neúčastní se debat a místo toho natáčí videa, jak peče vánočku nebo zve lidi na "Čapák". Ze své kampaně dělá jednu velkou party a tím odvádí pozornost od otázek, o kterých by měl mluvit.
S tím souvisí emoce, které favorité prezidentských voleb předpokládají u svých voličů. Petr Pavel ve své kampani cílí primárně na lidi, kteří si uvědomují rizika ohrožení demokracie. Proto často varuje před populismem a takzvanou orbánizací Česka. Podobně jako Danuše Nerudová pracuje s nespokojeností občanů, ale těch privilegovaných, kteří nevolili Miloše Zemana a chtějí na Hradě progresivního, proevropsky orientovaného prezidenta. Nerudová ovšem na rozdíl od Pavla používá spíš pozitivní jazyk - nemluví o potřebě odrážet útoky, ale o tom, že bychom měli zapomenout na minulost a dívat se dopředu. Andrej Babiš potom pracuje se vztekem a strachem - vztekem na Fialovu vládu a strachem z toho, jak se nám bude žít v ekonomicky náročném období.
Zmínila jste Babišova odlehčená videa na sociálních sítích. S podobným obsahem ale pracují i další dva favorité - Nerudovou jsme na Instagramu mohli vidět se spáleným cukrovím, Pavla zase ve flanelové košili s kočkou nebo u fotbálku s mladými lidmi. Jak důležitou roli dnes sebeprezentace kandidátů na sociálních sítích ve volbách hraje?
Žijeme ve světě, kde politika zasahuje do všech sfér našeho života. Ať už jde o to, jaké nosíme oblečení, nebo jaké potraviny jíme, všechno je předmětem politických názorů. Zároveň žijeme ve světě, který je extrémně orientovaný na vizualitu a zábavní technologie. Úspěšné politické kampaně se tak dnes bez komunikace na sociálních sítích neobejdou. Upéct ve videu vánočku nebo se vyfotit ve flanelce s kočkou ale samo o sobě nestačí. Civilní sebeprezentace se musí tematicky propojit s tím, co se kandidáti voličům snaží říct. Pokud se chce někdo stát prezidentem, není důležité jen to, jestli byl dobrým generálem nebo rektorkou, ale i to, jakým je partnerem a rodičem. Profesní a osobní hodnoty se dnes extrémně prolínají a obsah na sociálních sítích je na tom postavený.
To, že s ním tentokrát pracují skoro všichni kandidáti, je od minulých prezidentských voleb výrazný posun a sama ho vnímám pozitivně. Emotivnost se totiž zjevně dostává i mimo populistické spektrum. I lidé, kteří nevzhlížejí k populistům, se teď mohou se svými kandidáty nadchnout, naštvat nebo pobavit. Pokud emoce v politice vydělujeme do protestních a populistických hnutí, lidé nepopulistickým stranám a kandidátům utíkají. Nenacházejí u nich potřebné zaujetí a vášeň, což může vést i k tomu, že během voleb zůstanou doma. Ti, kteří k hlasovacím urnám nepřijdou, přitom bývají rozhodující skupinou. Je tedy dobře, že se prezidentští kandidáti snaží prostřednictvím emocí voliče mobilizovat.
Ve veřejném prostoru často zaznívá názor, že emoce do seriózní politické debaty nepatří a voliči by se měli rozhodovat na základě faktů a argumentů. Proč se emoce snažíme z politiky vytěsňovat, když mají podle všeho zásadní význam?
Stále žijeme pod vlivem osvícenské kultury, která klade důraz na racionální uvažování a emoce potlačuje. Byť z neurologických výzkumů víme, že každé naše rozhodnutí na emocích stojí, máme z nich pořád strach. Zároveň umíme svého názorového oponenta snadno zesměšnit tím, že ho označíme za přehnaně emotivního. Řekneme o něm, že si něco až moc bere nebo to příliš hrotí. Ta samá emoce navíc může působit jinak v závislosti na tom, kdo ji ztělesňuje. Plačící Babiš bude působit jinak než plačící Nerudová. Emoce mají pohlaví, tělo a sociální původ.
Ženy například v našem kulturním prostředí vnímáme jako emotivní a empatické, takže když se rozpláčou, chovají se z našeho pohledu jako typické ženy. Pokud se ale plačící žena dostane do politiky, kterou v našem kulturním prostoru vnímáme jako strategicky orientovanou oblast, kde dominují muži a emoce tam nemají místo, je jednoduché ji označit za měkotu nebo hysterku. Když se naopak v politice rozpláče muž, který je v naší kultuře považovaný za silnou, důslednou osobnost, může to někdy vyznít pozitivně. Stačí si vzpomenout, jak se Barack Obama rozplakal nad dětskými oběťmi během tiskové konference, která se týkala druhého dodatku americké ústavy o držení zbraní. Tehdy si tím většinu lidí získal, i když se samozřejmě našli i jeho odpůrci, kteří mu vyčítali, že neumí emoce udržet na uzdě. Politici se při práci s emocemi vždycky pohybují na tenkém ledě.
Pokud by své emoce ale vůbec neukazovali a komunikovali jen věcně a racionálně, nemusí jim to už v dnešní době stačit.
Ano, osobní emoce a zkušenosti dostávají v politice čím dál větší prostor. Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová nebo finská premiérka Sanna Marinová dnes například se svým osobním já pracují úplně jinak, než jsme v minulosti mohli vidět u německé kancléřky Angely Merkelové. Mladá generace už není tolik zvědavá na odosobněnou sílu a hledá spíš politiky s autentickým příběhem, kteří se vlastních emocí nebojí. Proto jsem zvědavá, kdo bude v Česku na prezidenta kandidovat v roce 2028 a jak se hranice mezi profesionalitou a autenticitou budou v politice dále proměňovat.
Když už mluvíme o nastupující generaci, nedávno vám vyšla kniha Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat?, kterou jste věnovala dětem ve věku kolem deseti let. V jednotlivých kapitolách jim přibližujete, kde se na světě bere zlo, proč nemůžou věřit všemu, co si přečtou na internetu, nebo proč bychom se měli snažit porozumět i lidem, kteří jsou jiní než my. Řada rodičů by vám možná namítla, proč děti takhle složitými otázkami zatěžovat. Co byste jim odpověděla?
Vezmu to trochu zeširoka. Dětství je v našem kulturním prostoru považované za posvátné období. Americká socioložka Viviana Zelizerová ale upozorňuje, že tohle bezstarostné období, ve kterém se dítě zvědavě ptá na svět kolem sebe a nerušeně ho pozoruje, je společensky podmíněné a vyžaduje nemalé množství ekonomických, kulturních a sociálních zdrojů. Když odhlédneme od globálního severu, zjistíme, že v zemích třetího světa koncept bezstarostného dětství vůbec neexistuje a najdeme tam naopak fenomény, jako jsou dětská práce nebo vysoká dětská úmrtnost. Všichni pochopitelně chceme, aby naše děti vyrůstaly v krásném, mírumilovném světě, jenom by zároveň měly dostat prostor, aby si uvědomily svoje privilegium.
Proto například v kapitole o vzdělávání píšu, že na světě existují i děti, které ráno do školy nevstávají, protože ani do školy chodit nemohou. Snažila jsem se tak u čtenářů probudit solidaritu. Ukázat jim, že žijeme v zemi, kde ještě pořád není válka a kde se chudoba stále drží v nějakých mezích, a že bychom za to měli být vděční. Navíc si myslím, že děti podceňujeme a že mnoho z nich dobře vnímá, co se kolem nich děje. Vidím to na vlastních dětech. Když s nimi jdu po ulici, všímají si například lidí, kteří na zemi žebrají, a hned se ptají, proč nemají kde bydlet.
Položily vám děti nějakou otázku, která vás zaskočila?
Pamatuju si, jak jsem se synem probírala už zmiňovaný druhý dodatek americké ústavy. Ve Vídni, kde s dětmi žijeme, máme totiž ve veřejné dopravě obrazovky, kde běží zprávy, a syn tam zahlédl, jak děti v Americe demonstrovaly proti násilí. Musela jsem mu vysvětlit, že ve Spojených státech mají oproti evropským zemím svobodnější zákon o držení zbraní a že právě kvůli tomu se tam teď dějí nepokoje.
Asi za dva týdny za mnou syn přišel a zajímal se, jestli už v Americe ten zákon změnili. Když zjistil, že ne, zeptal se, proč s tím teda nic neudělali, když vyšlo tolik lidí do ulic. Takové otázky si my dospělí už někdy zapomínáme klást. Když nás pak naše děti konfrontují s tím, že naše společnost nefunguje úplně spravedlivě a některé její mechanismy nedávají smysl, musíme si občas přiznat, že jsme tyhle problematické aspekty kvůli své pohodlnosti a neochotě diskutovat nechali tak, jak jsou.
S vámi rodiče v dětství důležité společenské otázky probírali?
Vyrůstala jsem ve zlomové době. V listopadu 1989 mi bylo devět let a chodila jsem do čtvrté třídy na základní škole. V prvním pololetí jsem ve výtvarce malovala Klementa Gottwalda a ve druhém volební plakáty Občanského fóra. Rodiče se mnou vždycky o všem mluvili, ale je pravda, že na otázky související s politikou odpovídali před sametovou revolucí opatrně. Báli se, že bych se někde prořekla a měli by z toho problémy. Často si říkám, jestli v nás tenhle strach, který byl za totality oprávněný, podvědomě nepřetrvává, i když už žijeme v demokracii. Někteří rodiče před dětmi o politice stále spíš mlčí, protože mají pocit, že by jim vnucovali nějakou ideologii.
Bez ideologie se ale o politice mluvit nedá. Politika totiž není nic jiného než různá vidění světa, která se spolu střetávají ve vzájemném souboji, a nemá smysl to přehlížet. Spíš bychom se jednotlivé názorové pozice měli snažit pojmenovat, vysvětlovat dětem, z čeho vycházejí, proč jedni lidé chtějí něco a druzí zase něco jiného. A klidně přiznat, kde na politickém spektru sami stojíme. Vůbec bych se nebála, že naše postoje budou přijímat příliš nekriticky. V pubertě se proti nim nakonec stejně vymezí. Takové diskuse v nás naopak kultivují kritičtější pohled na svět. A kritičtějším nemyslím to, že budeme nadávat na poměry, jak jsme v Česku zvyklí, ale že budeme vnímaví vůči tomu, co naše společnost potřebuje, a ochotní řešit věci, které se kolem nás dějí.
Obavy, že děti budeme indoktrinovat, často zaznívají v souvislosti s výukou mediální gramotnosti ve školách, která by je měla naučit rozpoznávat dezinformace nebo porozumět principům populismu. Tato témata ostatně otevíráte i ve své knize. Proč je v Česku ideologie stále takovým strašákem?
Souvisí to s dlouhodobým zatížením školství totalitním režimem, který prosazoval jediný možný výklad světa. Po revoluci jsme naopak ve veřejném diskurzu najeli na takzvaně neutrální linku, kterou jsme chápali jako protipól vůči komunistické ideologii. Přijali jsme Fukuyamovu tezi o konci dějin, která se tehdy prosazovala v globálním měřítku. Tezi, která říkala, že Západ porazil Východ a kapitalismus se stal všeobjímající ideologií.
Zajímavé ale je, že zatímco v západním veřejném diskurzu polarita mezi kapitalistickým a levicovým viděním světa zůstala, v tom českém vznikla paradoxní situace. Levicový, progresivní, feministický či ekologický výklad světa jsme začali vnímat jako ideologický, a pravicový, kapitalistický či konzervativní výklad světa jako neutrální. Neutrální vidění světa ale neexistuje, všechny výklady jsou nutně ideologické a demokratická výchova by měla vypadat tak, že je postavíme vedle sebe, aby se děti mohly v politice zorientovat.
Anna Durnová (42)
- Působí jako profesorka politické sociologie na Vídeňské univerzitě a spolupracuje s univerzitami v USA, Francii či Kamerunu. V roce 2019 se habilitovala na elitní vysoké škole Sciences Po v Paříži.
- Zabývá se současnými proměnami demokratické společnosti, zejména rolí emocí v politice a v oblasti zdraví a duševní hygieny. Je autorkou odborných statí a monografií na téma veřejné debaty a emocí.
- Loni vydala knihu "Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat?", ve které zúročila své zkušenosti z letní dětské univerzitě ve Vídni, kde svá výzkumná témata popularizovala.
- Napsala také divadelní hru Hodina ženy, kterou od loňského roku uvádí brněnské Divadlo Feste. Inscenace vznikla jako glosa českého předsednictví v Evropské unii a zabývá se nedostatkem žen ve vrcholné politice.
- Žije a pracuje ve Vídni, kde v roce 2019 obdržela obdržela Cenu města Vídně v oblasti vědy a výzkumu. Pro Český rozhlas a Českou televizi pravidelně komentuje dění v Rakousku.
Pokud rodiče a učitelé budou s dětmi o politice otevřeně mluvit, mohou tím podle vás přispět k tomu, aby mladá generace nebyla od společenského dění odtržená, chodila více k volbám nebo se sama angažovala?
Určitě. Politika se odráží ve všem, co v každodenním životě děláme. Ať už jde o to, jestli děti budou moci do školy jezdit hromadnou dopravou, do jakých kroužků budou moci chodit, nebo jestli budou mít v okolí svého bydliště dostatek hřišť, zasahuje do toho politika. Přitom se často tváříme, že politika je něco, co se odehrává v Praze v Poslanecké sněmovně, a nás se to netýká.
Proto bych chtěla, aby si děti třeba i díky mojí knížce uvědomily, že svět kolem sebe sami vytváříme a můžeme ho tedy i změnit. Z Putnamovy teorie sociálního kapitálu totiž víme, že čím víc se lidé budou ve veřejném životě angažovat, tím víc bude politická kultura země vzkvétat. Pokud u mladé generace probudíme pocit, že o svět kolem sebe musíme pečovat a zároveň o něm diskutovat, abychom věděli, kam směřuje, přestane pro ni politika být něčím abstraktním a chodit k volbám jí bude připadat smysluplnější.
Dnešní děti a dospívající vyrůstají v době společenských krizí - ať už mluvíme o pandemii koronaviru, nebo válce na Ukrajině. Neocitají se tak oproti předchozí generaci v situaci, kdy se s politikou musí chtě nechtě konfrontovat, protože před ní není úniku?
Ano, současná doba na mladou generaci klade mnohem větší nároky, bere jí už zmiňované bezstarostné dětství a konfrontuje ji s existenčními otázkami zdraví, smrti či klimatické krize. Lidé vyrůstající v 90. letech tohle nezažili, protože se - cynicky řečeno - nic nedělo. Vstupovali jsme do NATO a Evropské unie, ale žádnou zdravotní ani vojenskou hrozbu jsme řešit nemuseli. Mohli jsme se pokojně věnovat svým osobním životům, což v roce 2020 najednou nebylo možné.
S příchodem pandemie bylo i naše soukromí zásadně ovlivněné tím, co se kolem dělo. Díky tomu se myslím ve společnosti zvýšilo povědomí o tom, jak důležitá politika může být. Spousta lidí se v tu chvíli ale zároveň ještě víc vyděsila. Než aby si řekla, že bychom o společenských otázkách měli víc debatovat, ještě víc se od politických elit odtáhla. Utvrdila se v pocitu, že je politika příliš nepřehledná, nemůže nic vyřešit a kazí jim život. Každopádně jsme ale během pandemie dospěli k poznání, že svět, jaký jsme si vybudovali ve 20. století, není samozřejmý.
