Šlerka: Novináři z covidu dělali předpověď počasí. Češi téma hltali, teď ho mají dost

Tomáš Maca Tomáš Maca
2. 5. 2021 8:12
Zdravotníci v první linii, "best in covid", rekordní počty nakažených. Málokteré téma vydrželo v titulcích zpravodajských médií tak dlouho jako koronavirus. Podle mediálního analytika Josefa Šlerky novinářům trvalo, než se o pandemii naučili kriticky informovat a přestali si ji plést s předpovědí počasí. "Čtenářů antisystémových webů ale za poslední rok nepřibylo," říká v rozhovoru pro Aktuáně.cz.
"Z našich výzkumů vyplývá, že máme v české populaci zhruba 15 procent lidí, kteří dlouhodobě věří konspiračním narativům, konkrétně třeba tomu, že vznik covidu zaplatil Bill Gates," říká Josef Šlerka.
"Z našich výzkumů vyplývá, že máme v české populaci zhruba 15 procent lidí, kteří dlouhodobě věří konspiračním narativům, konkrétně třeba tomu, že vznik covidu zaplatil Bill Gates," říká Josef Šlerka. | Foto: Michaela Danelová

Jedním z nejdůležitějších úkolů seriózních médií je přinášet ověřené zprávy, a pomáhat tak lidem, aby dělali informovaná rozhodnutí. Když se ohlédneme za uplynulým rokem, jak se s tímto úkolem čeští novináři tváří v tvář pandemii vypořádali?

Česká média, přestože už se o nich dá jen těžko mluvit jako o jednotném celku, se s příchodem pandemie po letech setkala s krizí, která trvá dlouho. A hodně se různila ve schopnosti na takový dlouhotrvající problém reagovat. Když budu konkrétní, tak Česká televize zpočátku najela do režimu, který dřív využívala třeba ve chvíli, kdy přišly záplavy. Do terénu poslala přenosové vozy a začala vysílat tiskové konference tak, jak to z minulých krizí dobře znala. Další redakce zareagovaly podobně, spustily on-line přenosy a tak dále.

Postupem času se ale ukázalo, že nastalá krize třeba oproti zmíněným záplavám jen tak neodezní a taky že představuje natolik komplexní zásah do společnosti, že se to nedá odbýt jenom několikadenním speciálem. Zároveň při informování o koronaviru nefungoval postup, který teď vidíme v případě kauzy výbuchu ve Vrběticích. Tedy že se přinese zpravodajství, přizvou se k němu experti, komentátoři si mezitím problém nastudují, začnou k němu prostřednictvím publicistiky dodávat širší kontext a redakce dále sleduje, jak se situace vyvíjí.

V čem tedy zpravodajské redakce tentokrát reagovaly jinak?

V počáteční fázi se část médií zachovala stejně, jako kdybychom čelili záplavám. Přepnula se do role servisu, což bylo loni na jaře celkem oprávněné. Většina společnosti totiž po dlouhé době potřebovala pravidelný přísun informací o tom, co se v jejich zemi děje a co s tím vláda dělá. Na tuto úlohu médií jsme si už skoro odvykli a najednou se ukázalo, že televize i v dnešní internetové době funguje jako mcluhanovský kmenový nástroj, který zajišťuje, že když se něco objeví v hlavní zpravodajské relaci České televize, Novy a Primy, tak o tom vědí všichni.

V praxi to znamenalo, že se prudce zvýšila poptávka po zpravodajství. Z průzkumu agentury Nielsen Admosphere víme, že lidé na začátku pandemie výrazně více vyhledávali zpravodajství na chytrých telefonech, více ho sledovali v televizi a v průběhu dne se k němu vraceli opakovaně, protože chtěli mít neustálý přísun novinek. Mnoho velkých médií, zejména těch audiovizuálních, pak nějakou dobu jen tlumočilo, co vláda zrovna dělá, a hodně dlouho jim trvalo k tomu zaujmout kritický postoj.

Což je problém, protože novináři by neměli být jen hlásnými troubami politiků… 

Ano, pokud je totiž smyslem novinařiny přinášet lidem informace, aby se sami mohli rozhodnout, měl by být kritický postoj přítomný nejen v publicistice, ale i ve zpravodajství. A to v tom smyslu, že když politik něco slíbí, měli by novináři ověřit, jestli to opravdu splnil, nebo jestli je ten slib vůbec uskutečnitelný. Tyhle ověřovací mechanismy u mnoha českých médií během pandemie dlouho nefungovaly.

Jakmile se ale ukázalo, že tady s námi pandemie bude dlouho, a už bylo jasné, že zůstane tématem roku, redakce si uvědomily, že pouhé informování o opatřeních jim na několik dalších měsíců nevydrží. Musely tedy vyřešit otázku, co k základnímu zpravodajství, které přináší i konkurence, přidat, aby přišly i s něčím jiným, vlastním. A tak v mediálním prostoru začaly rychle přibývat hlasy nejrůznějších expertů. Ze začátku novináři dávali prostor hlavně instantním mluvícím hlavám, tedy lidem, o kterých redaktoři vědí, že jim zvednou telefon a málokdy se odmítnou vyjádřit, když není téma vysloveně mimo jejich obor. Jsou to jména, která se v mediálním prostoru objevují roky, jako třeba Jan Pirk.

S těmito mediálně známými etalony české vědy si ovšem novináři taky dlouho nevystačili, a tak nastala jedna velmi pozitivní změna. V průběhu uplynulého roku se postupně ukázalo, že česká vědecká obec je mnohem širší, než jsme si mysleli, protože v médiích najednou dostávali prostor i odborníci, o kterých jsme předtím tolik nevěděli. Touha novinářů oslovit někoho jiného než konkurence ovšem současně vedla k tomu, že začali dělat rozhovory s lidmi, kteří se svými názory z hlediska vědeckého konsenzu řadili spíš k okraji než k hlavnímu proudu.

Loni na jaře byl hodně slyšet například zubař Roman Šmucler, později třeba Lukáš Pollert, kteří účinnost některých vládních opatření zpochybňovali.

Ano, mohli bychom jmenovat i další. Osobně jsem tenhle postup opakovaně kritizoval a často jsem na to dostával odpověď, že novináři přece nejsou odborníci, aby hodnotili, jestli vědec problematice rozumí, nebo ne. To na jednu stranu chápu, na druhou stranu se ukázalo, jak je oblast české novinařiny, která se věnuje zdravotnictví, dlouhodobě poddimenzovaná. A teď myslím zdravotnictví ve smyslu lékařském, vědeckém, ne zdravotnictví jako průmysl. Máme tu novináře, kteří rozumí ekonomické stránce zdravotnictví. Chybí nám ale dostatek těch, kteří i když sami nejsou vědci, se do jisté míry orientují v dostupných výzkumech, a jsou tak schopni svým respondentům také oponovat.

Řada expertů se navíc z hlediska svých vyjádření v průběhu času vyvíjela. Doktorka Peková například na začátku pandemie byla rozhodně někým jiným, než je na jejím konci. S oblibou říkám, že vědci bývají v průměru stejně chytří jako lidé v kterémkoli jiném povolání, jen musí ve světě své disciplíny dodržovat některé procedury, které jim brání plácat hlouposti. Jak se ale čeští experti v průběhu pandemie dostali pod světla reflektorů a stali se veřejně známými osobnostmi, začali někteří z nich opouštět prostor svého oboru a s ním i jeho pravidla.

Pandemie ale, jak už jsem zmiňoval, není jen zdravotní problém. Jak tedy postupně začal víc a víc trpět také hospodářský sektor, vynořilo se v mediálním prostoru velké množství lobbistů, kteří mají ekonomické zájmy, kteří chtějí, aby byly otevřené fabriky nebo obchody. Ti díky internetu neměli problém najít nějakou studii, která vyhovovala jejich pohledu na svět.

Do toho novináři postupně začali dávat prostor i celebritám jako Daniel Landa nebo Janek Ledecký, které vůči vládním opatřením proti šíření koronaviru mají vyhraněný postoj. Byla taková názorová pluralita v mediálním prostoru vzhledem k závažnosti pandemie podle vás na místě?

České novinářské prostředí se v tomhle ohledu snaží navazovat na tradici anglosaské novinařiny, kde platí, že možnost vyjádřit se k tématu nemá být vyhrazená jen odborníkům. Můžeme se o tom přít, ale takhle zkrátka naše novinařina už 30 let funguje. A přestože je například názor Daniela Landy z medicínského hlediska založený na některých chybných premisách, musíme si zároveň přiznat, že reprezentuje kulturní byznys, na který mají vládní opatření nepříznivý dopad. Je tedy logické, že se ze současné situace snaží najít východiska, ať už si o nich myslíme cokoli. Druhá věc je, že některá média v tomto ohledu mohla hrát méně roli pouhého zprostředkovatele názoru a naopak být více konfrontační.

Jak si novináři z vašeho pohledu v posledním roce vedli z hlediska jazyka, kterým o událostech spojených s koronavirem mluvili a psali? Mám na mysli třeba slovní spojení "rekordní počet nakažených".

Referování o číslech nakažených bylo chvíli skutečně mizerné a do jisté míry to tak stále zůstává. Novináři se statistikami šíření koronaviru zacházeli jako s předpovědí počasí. Zprávy o tom, že včera přibylo o tolik a tolik víc nakažených než předevčírem, připomínaly výsledky sportovních zápasů. Může za to fakt, že jsme se ocitli v obrovské míře nejistoty a novinářům dlouho trvalo, než na to přistoupili.

Museli se naučit lidem vysvětlovat, proč v úterý bývají čísla zpravidla vyšší než v pondělí, informovat i o tom, že se na začátku týdne testuje víc než o víkendu, takže v úterý teprve naběhnou počty nakažených z pondělka a podobně. Taky si museli zvyknout na to, že dynamika koronaviru není úplně intuitivní, že v jeho případě funguje exponenciální růst, takže i relativně malá změna může v rozmezí dvou týdnů vyvolávat obrovský posun v číslech.

V případě vládních omezení je navíc potřeba delší čas, než se na statistikách nějak projeví. My jsme přitom často byli svědky situace, kdy se v pátek zavedlo nějaké opatření a v pondělí už se v médiích objevovaly titulky o tom, že nezabralo.

Novinářům tedy chyběla schopnost údaje ministerstva zdravotnictví interpretovat. Taky by mě zajímalo, jak vnímáte používání válečné terminologie, tedy spojení typu "lidé v první linii" a podobně. Nepřijde vám tenhle jazyk z hlediska možných dopadů na společnost problematický?

Válečná rétorika pomáhá společnost mobilizovat. Mobilizaci ale provádíme ve chvíli, kdy plánujeme aktivně zaútočit nebo se naopak bránit. Tím pádem vždycky funguje jen dočasně, a pokud se snažíte mobilizovat celý rok, tak vaše úsilí pochopitelně postupně ztrácí svou naléhavost. Z mého pohledu tedy válečná rétorika nebyla přiměřená situaci, kterou prožíváme.

Na jaře 2020 lidi vylézali na balkony a hromadně tleskali zdravotníkům. Situace v nemocnicích tou dobou přitom byla ve srovnání s dneškem úplně v pohodě. Když byly nemocnice o pár měsíců později v obrovských potížích a zdravotníci potili krev, nikdo už jim na balkoně netleskal. Společenská atmosféra se zkrátka výrazně proměnila a média tenhle posun jen odrážela.

Zásadní zlom potom nastal ke konci léta 2020, kdy jsme se pomalu vyhlásili za vítěze nad koronavirem. Ve chvíli, kdy epidemiologům v modelech začalo vycházet, že se blíží průšvih, Andrej Babiš řekl, že jsme "best in covid". Pocitem bezpečí se pak vedle obyvatel nechala uspat také řada novinářů, takže některá média podobně jako vláda zcela ignorovala signály, že naše vyhlídky s covidem nijak dobré nejsou.

S tím souvisí už zmíněný fakt, že novináři velmi dlouho nebyli ochotní přijmout neurčitost. Často tak měli tendenci politiky tlačit k jednoznačnému vyjádření, což politici věděli, takže požadovali jasné prognózy i od expertů. Ti jim pochopitelně přesný scénář toho, co se bude dít, dát nemohli. Přesto politici opakovaně vyslovovali předpovědi toho, co přijde, protože si nedovolili přiznat, že na tu otázku odpověď nemají. A ani mít nemohou, což je věc, se kterou se smiřujeme až v posledních měsících.

Josef Šlerka (46)

DVTV Šlerka
Foto: DVTV, Filip Horký
  • Vystudoval estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně na stejné škole získal také doktorát z informační vědy a nyní tam vede obor Studia nových médií.
  • Je odborníkem na sémiotiku a analýzu dat ze sociálních sítí, několik let vedl výzkum v agentuře Socialbakers. V současnosti působí jako výzkumník pro Nadační fond nezávislé žurnalistiky, do začátku letošního května byl jeho ředitelem.

Vraťme se od novinářů zase na chvíli k jejich publiku. Jakým posunem prošel náš hlad po informacích, o kterém jste mluvil v souvislosti s první vlnou pandemie?

Na konci roku 2020 se už podle průzkumů většina lidí cítila informacemi přehlcená. Mnoho obyvatel mělo po několika měsících toho nekonečného přísunu dojem, že je zpráv o koronaviru už příliš. Spousta z nich říkala, že už je nechce slyšet, a část z nich dokonce připouštěla, že pod návalem informací propadá depresi.

Nabízí se otázka, jestli v důsledku veškeré té únavy a frustrace z toho, že pandemie stále nemizí a nevidíme světlo na konci tunelu, lidé nezačali více utíkat k dezinformacím. Ty jim v celé té nejistotě přece jenom mohly poskytnout nějakou útěchu, protože ukazovaly na viníka nebo závažnost situace relativizovaly.

S dezinformacemi to během koronavirové krize vypadá trochu jinak. Z našich výzkumů vyplývá, že máme v české populaci zhruba 15 procent lidí, kteří dlouhodobě věří konspiračním narativům, konkrétně třeba tomu, že vznik covidu zaplatil Bill Gates. Skoro stejná část obyvatel pravidelně čerpá zpravodajství z antisystémových webů. Paradoxní je, že mezi nimi nejsou jen nějací nevzdělanci, ale lidé napříč společenskými třídami, kteří se o informace naopak hodně zajímají.

Ta skupina je sice dost početná na to, aby byla vidět, ale zdaleka z toho nemůžeme vyvodit, že alternativní a dezinformační servery sleduje většina společnosti. Myslím, že se v tomto ohledu zbytečně děsíme názorů a výroků, které vidíme v diskusích na sociálních sítích. Musíme si uvědomit, že lidi, kteří konspiracím věří, mají daleko větší motivaci se svým přesvědčením vystupovat. Proto jsou hlasitější a my získáváme mylný dojem, že jsou jejich řady početnější, než ve skutečnosti jsou.

Pokud se podíváme konkrétně na pandemii, tak z výzkumu agentury PAQ Research Život v pandemii vyplývá, že ještě dnes 26 procent obyvatel odpovědně dodržuje všechna protektivní opatření, přibližně 10 procent naopak žádná a ten zbytek ví, že se vždycky nechová úplně ukázkově, ale nechce si všechno odpírat, a tak se v těch opatřeních snaží nějak bruslit.

Je pravda, že pro publikum médií, která mají tendenci vážnost pandemie zlehčovat, pak může být snazší vládní opatření nedodržovat. To je ale podobný scénář, jaký jsme sledovali už v době uprchlické krize. Lidi, kteří sledovali jen média naladěná proti imigrantům, potom měli sklon být vůči imigrantům ostřejší. Otázkou je, jestli se novináři ve způsobu informování jen přizpůsobují názorům svého publika, nebo se čtenáři a diváci naopak chovají podle toho, jaká média sledují. To se ale vracíme k dávnému sporu se slepicí a vejcem.

Jaké dopady může mít koronavirová krize na mediální průmysl? Povede k tomu, že se publikum začne ještě víc spoléhat na digitální zdroje, a konec tisku se tak urychlí?

Je pravda, že v případě tisku jsme za poslední rok zaznamenali pokračující propad, a ještě není úplně jasné, jak to bude s propadem inzerce, který taky v jednu chvíli vypadal docela strašidelně. Přesto si myslím, že tištěné deníky ještě pořád nenarazily na úplné dno a další velký sešup je teprve čeká. Formát týdeníků a měsíčníků může podle dosavadních čísel naopak dál spokojeně fungovat. Mění se totiž sociální praxe čtenářství. Hodně lidí má po týdnu zírání do obrazovek digitálních médií najednou dost, a tak si třeba v pátek koupí oblíbený časopis v papírové podobě, aby si ho o víkendu v klidu přečetli.

Zajímavé je ale i to, jak se žurnalistika v uplynulých měsících přesunula do bytů. Ukazuje se, že pandemie úplně neprospívá novinařině v její elementární podobě. Novinář by měl totiž, jak se říká, část dne šlapat chodník. Značný podíl jeho práce vždycky obnášelo mluvit s lidmi a právě tahle klíčová aktivita teď docela utrpěla. Žurnalistika se malinko virtualizovala, přenesla se do digitálního prostoru a ten nám na zmapování nálad ve společnosti nestačí. K tomu je zapotřebí jít do hospody a skutečně s těmi lidmi mluvit.

Mohlo by vás zajímat: Virus a média. Obstáli novináři v testu pandemií, nebo selhali?

Hosty vysílání jsou šéfredaktoři Josef Pazderka z Aktuálně.cz a Robert Čásenský z magazínu Reportér. A ve druhé části vyšetřování otrávené Bečvy. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 hodinami

Slovenská policie podle médií pořídila odposlechy ze schůzek Fica ke kauzám stíhaných bývalých vysokých úředníků

Slovenská policie prostřednictvím odposlechů a kamerových záznamů zaznamenala schůzky šéfa opozičních sociálních demokratů (Směr-SD) Roberta Fica, exministra vnitra Roberta Kaliňáka a dalších osob, na kterých hovořili i o případech stíhaných bývalých vysokých úředníků z dob vládnutí Ficovy strany. Napsaly to portál Aktuality.sk a list Denník N na svém webu. Fico v reakci uvedl, že prokuratura musí být v důkazní nouzi, když odposlouchává lídra opozice.

Média v souvislosti se zmíněnými odposlechy a s odvoláním na vyjádření prokuratury uvedla, že odposlechy a jejich přepisy potvrzují snahy vícero osob z prostředí politiky, podnikání a advokacie ovlivňovat stíhání nejzávažnějších kauz, diskreditovat elitní vyšetřovatele a prokurátory.

Schůzek se podle Denníku N zúčastnili kromě Fica a někdejšího místopředsedy Směru-SD Kaliňáka i známý advokát Marek Para, dále právník a syn stíhaného policejního exprezidenta Tibora Gašpara a otec dalšího stíhaného podnikatele Norberta Bödöra.

Další zprávy