"Že chci žít ve slaměném domě, jsem věděla asi od patnácti let. Pomáhala jsem tehdy jako dobrovolnice s Brontosaury u jedné umělecké rodiny za Brnem, kteří měli malý domek ze slámy. To, jak vypadal, jak jsem se v něm cítila, a jejich rodinná idylka ve mně nějak silně zakořenily," vzpomíná Vendula Tomšů. "Je to zvláštní, ale ve slaměném domě mi vždycky bylo hrozně příjemně. Říkal jsem si, čím to je, jestli výhledem z okna… až později jsem zjistil, že byl daný dům ze slámy," doplňuje její manžel Honza.
Sen o slaměném domě se dvojice scénografů a zakladatelů kulturního zlínského spolku Zvěřinec rozhodla zrealizovat před čtyřmi lety. Pozemek dostali od rodičů ve vesnici Vlčková u Zlína, hned vedle vesnice Lukov, kde se Honza narodil. "Během stavby se ukázalo, jak velká výhoda je, že jsme díky rodičům zakořenění v místní komunitě. Víte, kde seženete spolehlivé zedníky i kdo má ve vesnici Tatru," popisuje Honza.
Na stavbě jim pomohlo přes 30 přátel
Než začali stavět dům, postavili si na pozemku tzv. tiny house, o kterém jsme psali ve speciálu o krizi bydlení před dvěma lety. Malý domek a zázemí u rodičů jim umožnil odstěhovat se z Prahy zpátky na Moravu, zbavit se vysokého nájemného a začít se stavbou. "Nakonec ale přišel koronavirus a my se soustředili více na malého synka a práci, kterou oba milujeme. Navíc jsme museli řešit povolení na úřadech, které se protahovalo, takže šel dům přirozeně trochu stranou," popisují.
Do stavby se pustili na začátku letošního dubna. Pro spolupráci oslovili Viktora Karlíka, který stojí za firmou Baobaby a za více než 16 let pomohl postavit přibližně 60 přírodních domů. Na jaře vybudovali základovou desku a pouhých devět dnů v červenci jim trvalo postavit hrubou stavbu. Kromě pomoci více než třicítky přátel a nadšenců jim realizaci urychlily také Baopanely (slaměné panely), které Viktor Karlík vyrábí se svým týmem.
"Dříve jsme stavěli dřevěnou konstrukci a do ní instalovali malé slaměné balíky. Bylo to zdlouhavé a pracné, protože do některých částí se izolace těžko dostávala. Panely celou práci zjednodušují a zrychlují, připravujeme je ve výrobní hale na základě daného projektu. Díky tomu dokážeme smontovat hrubou stavbu se zaklopenou střechou za pět až deset dnů i s týmem lidí, kteří s panely nikdy předtím nepracovali," vysvětluje Viktor, který na celou stavbu dohlíží a vede ji.
Bylo to jako na táboře
"Bylo to jako stavět lego, hodně mě to bavilo," popisuje se smíchem Honza. "Před začátkem jsem byl hodně ve stresu, ale ten opadl, když se ukázalo, že nám přišlo na pomoc velké množství známých," pochvaluje si umělec, který se podílel na inscenacích například pro Divadlo Na Zábradlí, Jatka78 a je spoluzakladatelem uměleckého kolektivu Omlouvámesepardón. "Ano, vůbec jsme nevěděli, kolik lidi nám nakonec přijde pomoct," dodává Vendula.
Společně s Honzou založili na Facebooku skupinu, kde případné dobrovolníky informují o termínech práce a o postupování stavby. "Přijely celé rodiny s dětmi, v jeden moment tady bylo 16 dospělých a sedm dětí. Bylo to moc hezké, jako na táboře," směje se Vendula.
"I když je to náš dům, ve kterém budeme žít a vyjíždět za prací po regionech i do Prahy, je otevřený všem, kteří nám tady pomáhají a chtěli by s námi nějakou dobu strávit čas," vysvětluje jejich komunitní filozofii.
Jejich skupina má k dnešnímu dni více než dvě stovky členů a od 4. září na zhruba 14 dnů se plánuje nanášení venkovní vápenné a vnitřní hliněné omítky. Viktor Karlík dodává, že právě komunitní způsob stavby slaměného domu je způsob, jak výrazně snížit náklady.
"Sežerou vám ho krávy"
I když se rodiče čtyřletého Matěje setkávají s uštěpačnými komentáři týkajícími se zvoleného materiálu, jsou myšlené pozitivně a okolí jim fandí. "Je to klasika. Slýcháme, že to shoří, že v domě budou myši, že jej sežerou krávy nebo že zplesniví," vyjmenovává Vendula, která je na volné noze a působí v souborech 8lidí a Řev na hřišti.
Viktor Karlík na to konto dodává, že od dob, kdy si jako třetí v České republice slaměný dům postavil, doba pokročila. Dnes jsou po Česku slaměných domů stovky, přesto ale podotýká, že jim někteří lidé stále nedůvěřují. "Samozřejmě se může stát všechno, ale slaměný dům je principem podobný dřevostavbě a může existovat stovky let. Je třeba jej ochránit před vlhkostí a požárem jako jiné domy. Samozřejmě se musí dávat pozor v průběhu výstavby, kdy je sláma obnažená," dodává.
Vendula a Honza znovu zmiňují příjemné klima přírodního domu, které Viktor vysvětluje: "Sláma velice dobře tepelně izoluje a hliněné omítky dokážou velice dobře akumulovat vlhkost a teplo, čímž vytváří příznivé vnitřní klima. Jsou příjemné na pohled i na omak. Hlína se dá i velice dobře výtvarně použít, dají se tvořit reliéfy, výklenky. Rádi dáváme prostor i zaobleným rohům nebo selské křivosti."
I když by si Vendula s Honzou přáli bydlet v novém do konce roku, dodávají, že nikam nespěchají. "Děláme to tak, abychom si stavbu užívali. Když ji do termínu nestihneme, můžeme dál bydlet v tiny housu a u rodičů," říká Honza, který stejně jako ve své práci i ve stavbě domu uplatňuje podobné mechanismy.
"Konkrétně aby dům nikdy nebyl úplně hotový, aby měl možnost se vždy transformovat a dispozičně měnit podle našich momentálních potřeb. Například s příčkami se bude dát podle potřeby hýbat," dává příklad. "Další je udržitelnost a soběstačnost. Dřevo, které používáme, vyrostlo v okolních lesích, budeme mít retenční nádrže na dešťovou vodu a fotovoltaické panely," říká.
Dům je vyjde přibližně na tři miliony. Pár jej staví ze svých úspor, půjčky od rodičů i bankovního úvěru. "Bez podpory rodičů bychom to nezvládli. A nemyslíme jen finanční stránku, ale pomáhají nám také se sháněním potřebných materiálů, kontaktů, prací nebo hlídáním Matýska," shodují se.
Úspornost nás baví
Vendula stejně jako Honza vnímá stavbu jejich domu částečně jako společný umělecký projekt a ukazuje svou "specialitku", kterou si přála v domě mít. "Odkoukala jsem to v Japonsku," říká scénografka, která původně vystudovala japanologii.
"Líbí se mi, že když vejdete do japonského domu, vstoupíte do malé chodbičky, která je oddělená od zbytku domu schůdkem. V této místnosti si vyzujete boty, což je velmi praktické, protože se tam nepráší. Taky se mi líbí, jak si Japonci boty nachystali pod schody, aby až půjdou ven, do nich mohli jen vklouznout. Nevím, jestli se tohle bude dít u nás, ale je to princip, který mám ráda," směje se v přízemí domu.
V přízemí plánují kuchyň s jídelnou, ložnici, úložné prostory, velké okno na čtení a krb. Druhé patro bude otevřené a prozatím určené malému Matějovi jako dětský pokoj s tím, že v něm může vzniknout také ateliér. Stavbu a vzhled domu určovala terasa, která lemuje celý dům.
"Jsme rádi venku, proto byla pro nás terasa určující," uzavírají s tím, že je dům nakonec větší, než původně zamýšleli. Na malé prostory jsou zvyklí z tiny housu, rezidenčních uměleckých bytů i z dodávky, v níž cestují. "Úspornost nás baví. Je to takové naše životní heslo," říká Vendula a Honza ji doplňuje: "Nevím, jestli úspornost, spíš nepohodlí," směje se. "Vždycky říkáme, že si máme dopřávat nepohodlí, což tenhle dům asi poprvé v životě není," shodují se.
