Říkáte o sobě, že jste člověk politický a že do svých filmů vždycky promítáte i úvahy o společnosti. Přistupoval jste podobně i k detektivnímu seriálu Sever?
Začínal jsem jako novinář a dokumentarista a až odtud jsem se dostal k dramatické tvorbě. I při ní ale vždycky začínám postupem dokumentaristy a nejdřív uvažuju, jaké chci sdělit téma. Až potom přemýšlím, jak tohle téma zpřístupnit co největšímu počtu lidí. Nedokážu se odstřihnout od vlastních existenciálních pocitů ani od příběhů lidí, které jsem poznal. Součástí mojí povahy je, že i když dělám operetu, tak mi do ní prosakují nějaké zneklidňující prvky. Přestože někdy musím u svého díla ohladit hrany, snažím se, aby pořád zůstaly alespoň mírně zaostřené.
Scénář Severu je inspirovaný skutečnou korupční kauzou spojenou se solární elektrárnou v severočeské Bílině. Čím vás tak zaujala, že jste se ji rozhodl v seriálu oživit?
V Bílině se podařilo dovést k rozsudku jeden z případů, kdy se začala stavět solární elektrárna, aby se mohla zkolaudovat za nelogicky výhodné tarify. Pár jedinců a skupin před zhruba deseti lety ošidilo český parlament, který de facto odhlasoval tunel, na který budou lidi doplácet v cenách elektřiny. Když na to poslanci přišli, rozhodli se výkupní ceny elektřiny zase srazit, ale museli to udělat do určitého data. První fotovoltaiky za super výhodné ceny už byly zkolaudované a u dalších se termín rychle blížil. U solární elektrárny v Bílině se podařilo dokázat, že došlo ke kolaudaci, aniž by byla v provozu, a šéf stavebního úřadu za to šel dokonce sedět. V teplické kriminálce pak ale nastaly divoké poměry a lidi, kteří kauzu vyšetřili, na to doplatili.
Případ vystavěný na této kauze se prolíná všemi díly seriálu a vyšetřuje ho někdejší zaměstnanec stavebního úřadu Petr Svoboda, který přejde ke kriminalistům. V čem vaše detektivka vyčnívá ze záplavy jiných českých krimiseriálů?
Sever není o tom, že parta policajtů přijde a neomylně všechno vyšetří. Vím, že tenhle žánr lidi mají rádi, protože v něm policejní oddělení trochu připomíná pionýrský tábor. Policie ale kolikrát vymáhá dodržování norem tím, že sama normy porušuje. Může například krýt zločince, když ho zařadí jako spolupracovníka, což se u nás dělo už za kmotra Mrázka, a přišlo mi to jako přitažlivý rozpor. Vyvstává při něm totiž otázka, za jakých okolností je takové jednání ještě prospěšné a kdy už se stává zhoubou. Hlavní postava Severu tak přejde z civilního prostředí fungujícího podle řádu, do prostředí, které si s tím řádem může pohrávat. Do prostředí, které nastoluje otázku, kdo bude hlídat hlídače.
Hlavní hrdina Severu se o to snaží a chce, aby se jeho kolegové řídili pravidly. V souvislosti s vaším loňským filmem Jan Palach jste říkal, že máte rád postavy rebelů. Považujete za rebelství i touhu po tom, aby deklarované normy opravdu platily?
Pokud jsou některé společenské struktury už hodně prohnilé, pak to rebelství bezpochyby je. Nedávno jsem zaznamenal rozhovor se soudcem Pavlem Zelenkou, který dělal kauzu s Davidem Rathem. Říkal, že vyšetřovatelé postupovali špatně a na prvním místě měli zatknout a grilovat člověka, který dal pro stíhání trestné činnosti podnět. Vždycky, když dostanu signál, že společnost nakonec nejvíc zostudí člověka, který se ozval, tak se to ve mně skládá. Za ta léta, co sleduju veřejný prostor, si všímám, že největší otloukánci bývají právě tito lidé, zatímco ti, kteří vědí a mlčí, životem proplouvají snadno. Nechci prozrazovat, který z těchto případů je hlavní hrdina mého seriálu, ale už v prvním díle vidíte, jak si ho instituce, kde pracuje, připoutává zvýhodněnou hypotékou a baráčkem na pěkném místě. Na jednu stranu má skautský smysl pro spravedlnost, ale zároveň má i manželku a malé dítě, pro které chce lepší bydlení, a tak poprvé přivírá oči.
A když chce později znovu otevřít případ, který policie záměrně odložila, říká mu jeho nadřízený, že pokud chce čerpat výhody své funkce, musí oči přivírat dál. Podobně jako ve vašem starším filmu Rodina je základ státu tak podrobujete kritice přístup "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu". Proč se v české společnosti tohle heslo z dob totality udrželo až dodnes?
Traumatem mojí generace je, že jsme těsně po revoluci netušili, že v 90. roce šlo především o to, kdo bude dalších 100 let bohatý. Věděli to ale manažeři komunistických podniků, kteří na rozdíl od nás měli jazykovou výbavu, jezdili do zahraničí a chápali, že v nových podmínkách obstojí díky privatizaci. Samozřejmě že se v 90. letech etablovali i regulérní podnikatelé jako Ivo Lukačovič (zakladatel Seznam.cz, pozn. red.), kteří našli příležitost v nových technologiích, ale ti představovali spíš výjimky. Většinu tvořili lidé, kteří si pro sebe nabrali to, co dřív patřilo státu. Ti lepší státní podniky rekonstruovali a ti horší je nechali spadnout.
Tenhle vývoj umožnili zejména ekonomové ODS Václav Klaus a Dušan Tříska, kteří říkali, že právní úpravy počkají a nejdůležitější je převést hned všechno do soukromých rukou bez jakékoli odpovědnosti. Touhle ideologií nakrmili i mladé politiky z řad studentských vůdců, kteří se po chvíli rozkoukali a zjistili, jaké obrovské peníze si zprivatizovali kapitáni průmyslu a obchodu. Uvědomili si, že v politice nebudou věčně, a tak začaly vznikat nekalé aliance, kdy každého politika někdo sponzoroval za to, že správně rozdělí veřejnou zakázku. Když viděli mladí sociální demokrati, co dělají mladíci z ODS, tak do toho naskočili taky.
Pro Českou televizi jste ale řekl, že v Severu neúčtujete jen se zlou vrchností, ale popisujete klima celé společnosti.
Ano, sametová revoluce je důkazem, že ryba nesmrdí od hlavy, ale od ocasu. Lidi, kteří v 90. letech přišli do politiky, totiž pocházeli z paneláků. Nebyli to žádní temní živlové, ale lidi jako já, kteří stáli po revoluci na stejné startovní čáře. Dopadlo to tak, že při rozdělování veřejných financí třetina zmizí a zakázky mohou dostávat firmy, u kterých nedohledáte majitele. Jako tvůrce se setkávám s lidmi shora i zespoda společnosti a hledám hrdiny, kteří rezignují, i ty, kteří se vzepřou. Pak spojuju různé linky tak, aby mi to dávalo nějaký význam. Koncový divák naproti tomu přijde večer ze zaměstnání, všechno už vydal v práci a chce spíš klid, takže tvůrce musí přistupovat na kompromisy. Zásadní otázka dneška zní, jestli je režisér pořád ještě architekt, nebo už jenom stavbyvedoucí v rukou investorů.
Robert Sedláček (46)
- Vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU a poté pracoval jako novinář v České televizi. Jako dokumentarista natočil například portréty Františka Čuby, Václava Bělohradského nebo Miloše Zemana, ale zmapoval třeba i romské etnikum nebo hnutí skinheadů.
- V hrané tvorbě debutoval psychologickým filmem Pravidla lži (2006) z prostředí skupinové terapie. V satirické komedii Největší z Čechů (2010) se pak trefoval do vlastní profese a v dramatu Rodina je základ státu (2011) zase do morálního stavu společnosti.
- Loni uvedl historický snímek Jan Palach a klíčovým postavám a událostem moderních českých dějin se věnoval také v seriálech České století (2014) a Bohéma (2017). Spolupracoval také na seriálu Život a doba soudce A. K. a letos pro Českou televizi natočil detektivku Sever.
V nedávném rozhovoru jste prohlásil, že předlistopadovou totalitu postupně nahrazuje totalita nová. Co jste tím konkrétně myslel? Nadvládu komerce?
Často mi přijde, že dnes všichni žijeme pod diktátem tajemných čísel. Říkám si, že až přijde další Osvětim, bude nad branami místo "arbeit macht frei" napsáno "bezpečnost, zdraví a jistota". Zatím to tu ještě není, ale podle mě je to jedna z možných verzí světlých zítřků. Zdá se mi, že řev marketingu dnes často přehlušuje skutečný obsah. Dřív se na univerzitách vyučoval marxismus-leninismus, dnes máme školy na to, jak cokoli a kohokoli prodat a jak cokoli a kohokoli znevážit. Totalitní režimy 20. století stály na tom, že slovo znamenalo strašně moc. Když jste si v hospodě otevřeli hubu, tak vás někdo udal a druhý den vás sebrali. V současné době už ale slovo mnohdy nic neznamená, význam jakékoli holé věty se rozmělňuje a já se ve své tvorbě pokouším hledat lidi, kteří jdou proti tomu.
Komunikační strategie prázdných slov bez skutečných významů bývá v Česku často spojovaná například s Andrejem Babišem a jeho heslem "bude líp". Na čem podle vás vyrostl jeho úspěch?
Po odchodu Václava Havla, který naší společnosti podle mě citelně chybí, se urval ledovec názorů, který byl v českých médiích dlouho potlačovaný, a výsledkem jsou současné volební preference. Když jste v prvních porevolučních dekádách vyjeli do vesnic nebo menších měst, lidé tam měli pocit, že se spravedlnosti nedovolají. Šmelilo se tam třeba s pozemky a vládlo jen právo silnějšího. Lidé pak docela oprávněně nabyli přesvědčení, že jejich hlas není slyšet, protože mainstreamová média kritiku tehdejší ekonomické politiky odsouvala na druhou kolej. Z vlastní zkušenosti si pamatuju, že už jenom volit sociální demokracii byl mezi novináři v 90. letech hřích. S Havlovým odchodem pak vyvstala protivlna, která se dost nešťastně svrhla na něj. Havel se stal pro nespokojenou část společnosti, která se necítila být součástí hry na demokracii, symbolem zamlčování a protežování nepříjemných věcí z období privatizace. Přitom mohl jenom za to, že byl nejvíc vidět.
Jak vnímáte nedávné protesty proti Andreji Babišovi? Nemůže mít kvůli nim vámi zmiňovaná část společnosti opět pocit, že chtějí ostatní umlčet její hlas?
Jak říká Václav Bělohradský, když politická moc jedná arogantně vůči nějaké části obyvatel, tak je třeba jí připomenout, že tady existuje velké procento lidí, kteří se mohou vyvalit a smést ji. Stejně jako voliči nových stran smetli étos časů Václava Havla, máme tu stejně silnou skupinu, která může smést zase je. Přestože organizátoři protestů nemají žádný program, ta shromáždění jsou přece ohromně důležitá. Vidět čtvrt milionu lidí, kteří cítí ponížení, že mluvíte jejich jménem, nechá chladného jenom psychopata. V tomto ohledu zůstávám pořád optimista a věřím, že nám stále vládnou jenom dravci, ne psychopati.
Je jenom na politicích, jak umí napětí mezi různými skupinami v krajině pod Hradem moderovat. Nikdy totiž nemohou být spokojení všichni. Úspěch jednoho vždycky znamená neúspěch druhého a v éře globalizace navíc může úspěch jednoho znamenat neúspěch mnoha. Tím, že je společnost navíc nastavená na co největší úspěch a efektivitu, lidi, kteří jsou odstavení od zdrojů, jsou zároveň zbavováni i důstojnosti. Lidem, kteří se netěší úctě, pak přestává záležet na kvalitě společenského prostoru a klidně vám pošlou do vlády někoho jako Babiš, protože za vaší demokracie se z nich stali lůzři.
Už několikrát jste zmiňoval Václava Havla. Myslíte, že dokázal napětí pod Hradem moderovat lépe než jeho následovníci?
Když se podíváte na Havlovy projevy, tak zjistíte, že ve většině z nich alespoň hledá nějaký smír. Není to od první slabiky válka s druhým. I ti, kteří Havlovi leccos vyčítají a někdy i právem, musí uznat, že na rozdíl od dnešních politických dravců nikdy nemluvil nenávistně.
Velkou část tohoto rozhovoru jsme věnovali reflexi společenského vývoje po sametové revoluci, od které letos uplyne 30 let. Vidíte po takto dlouhé době dostatečně kritickou reflexi polistopadových událostí i kolem sebe?
Sám moc nevěřím na nějaký odstup a myslím, že hlavní úhel pohledu u každého z nás spočívá ve vlastních vyhraných a prohraných bitvách. Lidi, kteří změnu režimu prožili, tak bilancují své životy, přemýšlejí, co zvorali a co se jim povedlo. Podle toho pak hodnotí, jestli byla revoluce cesta kupředu, nebo promarněná příležitost. Těm mladým je to podle mě už tak nějak jedno. Když v 70. letech strašili staří milicionáři nastupující generaci heydrichiádou, tak už to taky nikoho moc nezajímalo. Ve chvíli, kdy umřou příbuzní, kteří měli s minulými poměry osobní kontakt, tak se z dějin stávají data z učebnice, pokud tedy k historii nemáte nějaký profesní vztah.
Vy jste natočil hned několik projektů mapujících českou historii, ale zdůrazňujete, že se Češi do minulosti vrací příliš rádi a do pozorného sledování přítomnosti se jim naopak moc nechce. Máte tedy v zásobě i nějaké současné náměty?
Mám, ale kolik z nich nakonec spatří světlo světa, zatím nevím. Nedávno mi třeba jeden producent řekl, že jsme příliš malý národ na to, aby naše přítomnost generovala velké příběhy. Tuhle větu si budu dlouho pamatovat, ale hluboce s ní nesouhlasím. Hlavně jsem teď unavený z toho marketingového randálu, který se kolem všeho musí dělat. Kolikrát už je vlastně jedno, jestli je film nebo seriál dobrý. Důležité je nahnat diváky k televizním obrazovkám nebo do kinosálů.
Podívejte se také na rozhovor s režisérem Václavem Marhoulem o jeho filmu Nabarvené ptáče:
