reklama
 
 

Palach mi neustále unikal, jako tajemná záhada, říká o svém novém filmu režisér Sedláček

5. 8. 2018
Na 50. výročí srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy bude mít v kinech premiéru nový film režiséra Roberta Sedláčka nazvaný Jan Palach. Příběh první ohnivé pochodně, varující v lednu 1969 před nástupem normalizace, považuje za vyvrcholení své historické série, započaté televizním miniseriálem České století. "Poprvé jsem točil film, který není postavený na tezích nebo dialozích, ale primárně na atmosféře. Na pocitech kluka, který je jedna velká záhada," říká Sedláček v prvním velkém rozhovoru na toto téma. Poodhaluje zákulisí jeho vzniku, mluví o smrti svých rodičů i o současném vztahu k prezidentu Miloši Zemanovi.

Proč Jan Palach, proč Robert Sedláček a proč nový film v roce 2018?

Dostal jsem až doposud od České televize unikátní prostor představit nejednoznačnou historii posledních sta let Československa. Dal jsem tomu kus života a Palach je jakýsi symbolický vrchol. A taky největší výzva.

V jakém smyslu?

On nikomu nic neřekl, mluvil o svém činu jen sám se sebou. Já mám dialogy rád, když jsou dobře napsané. Ale to ještě není film. V něm sledujete pocity. Jak se mění optika, odstín doby, což samozřejmě klade obrovské nároky na režiséra. Poprvé jsem točil film, který není postavený na tezích nebo dialozích, ale primárně na atmosféře. Na pocitech kluka, který je jedna velká záhada.

Jan Palach je pro mnohé Čechy a Slováky nedotknutelným monolitem, pomníkem. Každý má o něm nějakou představu, většinou hodně pozitivní, a ukazovat ho ve filmu jako živého člověka přináší riziko. Měl jste z toho obavy? 

Je řada lidí, kteří jeho čin naprosto odmítají. Kamarád od filmu za mnou šel a říká: "Člověče, moje máma Palacha nemůže ani cítit. Považuje to za zradu vůči rodičům." Tohle je taky optika, která je sice oficiálně potlačována, ale nejedna máma cítí, že tohle by zrovna nechtěla. Já se podívám na svoje dítě a vím, že bych to taky nechtěl. Něco ho muselo donutit, aby se rozhodl pro něco takového.

U Palacha je každopádně výhoda, že ještě nevznikla žádná instituce, jež živí spoustu lidí, kteří by si ho "zprivatizovali". V tomto ohledu je zatím svobodnou postavou našich národních dějin, což mi taky pomohlo.

Kritiky se tedy nebojíte?

Vždy s člověkem zacloumá, kritici také nestřílejí jenom slepými patronami. Přijdou určitě reakce od výrazných jedinců, kteří mají promyšlený koncept světa. To je v pořádku. Pro mě je důležité, že Jan Palach zůstává tajemnou figurou. Nikomu o svém činu neřekl.

Já jsem o něm poctivě mluvil se všemi, kteří ho znali a jsou ještě živí. S Palachovými kamarády, s jeho bratrem Jiřím. Hodně toho je také v archivech Karlovy univerzity, fotografie, dopisy. Strávil jsem tam hodiny. Pro herce a celý štáb jsem vybral šest fotografií, podle nichž jsem nakonec snímek režíroval.

Sólový hráč

Jak jste tedy Palacha pochopil a rozhodl se ho předat dál?  

Chtěl jsem se vyhnout nějakému doslovnému fetišismu. My neumíme zrekonstruovat ani někoho, kdo nás opustil před deseti lety, natož osobu, která už tady padesát let není. Tenhle fetišismus u naivnější části diváků, včetně odborníků, mě vždy přivádí v úžas. Jak u Jana Žižky prostě potřebují věřit tomu, že vypadal jako z komunistické dvacetikoruny.

Pokud ne doslovně, "fetišisticky", jak říkáte, tak jak?

Objevovali jsme Palacha a on se nám vzpíral, unikal. Ten člověk neměl žádné společné kamarády, jeho blízcí z pražského pobytu nebyli v kontaktu. To mě úplně šokovalo, že se neznali. Nevěděli například o jeho přítelkyni. On si tak zvláštně vybíhal do pražského světa, ztrácel se tam. Přítel ho měsíc neviděl, neměl o něm zprávy, ale v dálce někde byl. Spoustu kamarádů nevídal.

Robert Sedláček (*1973)

Robert Sedláček (*1973)

Původní profesí novinář, vystudoval Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Natočil desítky dokumentů, včetně snímků mapujících československou nebo českou politickou scénu (Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny, Cesta k moci, V hlavní roli Gustav Husák). V roce 2006 debutoval prvním hraným filmem Pravidla lži, za jehož scénář získal Českého lva. Druhý celovečerní film Muži v říji natočil v roce 2009. O dva roky později vznikl snímek Rodina je základ státu (2011) o bývalém bankovním manažerovi prchajícím před policií.

Známý je i jeho historický dokumentární seriál České století, produkovaný Českou televizí. Ten podle scénářů Pavla Kosatíka představil pozadí významných dějinných událostí Československa od začátku první světové války až po vznik samostatné České republiky. V říjnu 2014 dostal Sedláček od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy I. stupně. 

Proto i nám stále unikal. Na tom jsme to trochu postavili. Je to taková metafora, že nám vlastně pořád ukazuje záda. Sólový hráč, jedna z těch zbloudilých duší, které mám ve své tvorbě rád. Lidé, kteří cítí jinak a pro které v tom systému není místo.

Ten film je postavený tak, že se má od finálního drastického záběru začít promítat znova. Slyšíte jen Palachův dech, vyhodil jsem i jeho reálnou větu "Nejsem sebevrah". Chtěl jsem diváka přimět k tomu, aby se díky tomuto otřesnému zážitku začal znovu zabývat tím, co bylo předtím.

Pochopil jste během natáčení Palacha a jeho mezní čin?

Já v tom vlastně ještě pořád lítám. Pro mě osobně je návrat k tomu období hrozně těžký. Během půl roku se z okupace stala bratrská pomoc, oficiálně. Byl zapotřebí hraniční čin, aby tu dobu definoval. Palach nad tou dobou ční jako mezník. Byl citlivější než ostatní. Cítil, kam to celé směřuje.

Snažit se to zastavit sebeupálením je ale čin, k němuž se odhodlá jen málokdo. Našel jste kořeny té Palachovy mezní odhodlanosti?  

Když byl Palach malý, přišel o milovaného psa a hlavně o otce. To jsou faktory, které musely kluka s citlivou duší silně ovlivnit. Nějak jsem to při natáčení zvláštně cítil. Během příprav filmu mi totiž dost dramatickým způsobem zemřeli oba rodiče, což vytvořilo jakési zvláštní vakuum a zvýšenou citlivost. A to jsem přitom starý chlap.

Já jsem k těmto jednoduchým rovnicím vždy velmi opatrný. Možná ale právě tato prázdnota Palacha v útlém věku nějak zvláštně zdrsněla. Podívejte se na tu jeho fotografii s tátou a se psem. Třeba v něm po jejich ztrátě vznikla tvrdost, která mu umožnila jít až do krajnosti a oběti vlastního života.

V archivu Univerzity Karlovy je Palachův dopis, ve kterém píše - mimochodem červenou tužkou - mámě, která je v lázních, o tom, že sprovodil ze světa přebytečná štěňata. Narodilo se jich šest a dohodli se, že dvě musí pryč. Jan jedno utopil, druhé zemřelo podle dohody. Bylo to psané, jako když necháváš nákup. Věcně, stroze.

Kluk s tajemstvím

Jak složité bylo najít pro postavu Jana Palacha správného herce?

Hledal jsem kluka s tajemstvím. A myslím, že jsem ho nakonec našel. Viktora Zavadila mi doporučili jako úplně jiný typ herce, než který teď běžně vychází z hereckých škol. Jako člověka se zvláštním způsobem koncentrace, přemýšlení. Tak jsem zvedl zadek a jel jsem se za ním podívat na úplně marginální představení do Olomouce. Hráli tam s kolegy pro pár lidí.

Jeli jsme spolu zpátky vlakem do Prahy z Olomouce a já jsem mu říkal: "Hele, proč Palach nenapsal mámě ani dopis na rozloučenou?" On mi spontánně odpověděl, že kdyby začal psát, tak to neudělá. To byl okamžik, kdy roli získal.

A byl jste si volbou od té doby jistý?

Zkoušel jsem ho nejprve v negativní roli. Obsadil jsem ho jako jednoho z mladých pachatelů, kteří v Jihlavě vyhodili z okna holku a pak ji tam půl hodiny dobíjeli. Pozorně jsem se díval, jak to bude hrát. Říkal jsem mu: "Jsi pořád dobrý, ale vypadáš jako kavárenský povaleč. Nevypadáš jako pružný kluk, podívej se na toho Palacha."

Viktor proto po domluvě s producentem dostal trenéra. Zhubl snad osm deset kilo, úplně mu vystouply lícní kosti. Musel jsem ho krotit. I přesto to pro mě byly hrozné nervy. Deset dní před natáčením jsem s ním přestal komunikovat. Chytl jsem paniku. Pak ještě za mnou přišel kameraman a prohlásil: "Já nevím, jestli mu to v těch očích vidím." Teprve druhý nebo třetí den natáčení jsem Viktorovi definitivně uvěřil.

Video: První upoutávka k filmu Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka

Upoutávka k filmu Jan Palach | Video: Česká televize |  01:55

Jan Palach je ve vašem snímku vykreslen mimo jiné uprostřed zvláštního milostného trojúhelníku mezi lehce tělesně postiženou snoubenkou Helenou a mladou Slovenkou Evou. To je postavené na reálných základech?

Helenka Zahradníková je reálná postava, včetně její nemoci i vztahu s Palachem. Stejně jako druhá, slovenská holka Eva Bednáriková. Ta z něj pak po upálení v nemocnici loudila, zda nemá následovníky. Komplikovaný vztah s těmito dvěma dívkami je opravdu popsaný v historických dokumentech. Palach sám to celé zamotal. Jeho poslední výkřiky na smrtelné posteli nepatří ani mámě, ani Helence, ale právě slovenské Evě…

Zarazila mě scéna zastřelení sovětského vojáka na nádraží ve Všetatech. Pokud vím, nic takového historické prameny nezaznamenaly…

S tímto momentem přišla scenáristka Eva Kantůrková, mně se to líbilo. Nic takového není zdokumentované, ani to, že by to Palach viděl. Je to ale metafora hrůz války - z domácího pohledu i z perspektivy přijíždějících sovětských vojáků. Nejde o žádnou zásadní událost. Mám to tam jako něco letmého, co Jan zahlédne a jde dál. Okamžik, který člověku zůstane v hlavě jako emocionální výjev, silnější než nějaký dlouhý rozhovor s generálem.

Váš nový film bude hojně srovnáván s palachovskou trilogií Hořící keř, natočenou před pár lety známou polskou režisérkou Agnieszkou Hollandovou…

To srovnávání se s námi táhlo od počátku. Neustálé otázky od grantové komise, v televizi: "Proč to točíte, když je to natočené?" Není to natočené. Natočené je šílenství normalizace, které přišlo potom. Ani Palach si nemyslel, že režim může být tak otřesný. On přece nikomu neublížil, ublížil hlavně sám sobě.

Slyšel jsem, že se vám Hořící keř nelíbil. Proč?

Nelíbil je příliš silné slovo. Je to přece jen konkurence, která mi velmi zkomplikovala můj projekt, takže je těžké být objektivní. Pro mě byl ten snímek rozvleklý a příliš americký. Všichni tam hrají dobře, Táňa Pauhofová jako krásná právnička Dagmar Burešová… To následné rozplétání začátku 70. let minulého století ale bylo příliš ideologické. Podívejte se na ty zlé komunisty jako na podstatu normalizace. To není pravda.

V čem to není pravda?

Každý systém reaguje, kádruje, nejenom komunisti. Navíc sám Palach byl komunismem ovlivněn. Četl Marxe, v hlavě měl hrozný zmatek v tom, jak byl rozkročený mezi Pánem Ježíšem a Karlem Marxem. K tomu mladická naivita. Měl jsem ve filmu scénu, kde se o tom mluví, ale nakonec jsem ji vyhodil.

Počátek normalizace ale vykreslil Hořící keř nesmírně silně. A Palachova nevyzrálost nebo koketování s Marxem na tom nic nemění…

Ano, nesmírně silně. Co dodat? Snad jen to, že normalizaci v každé době nedělají odpudiví fízlové a služky v parlamentech, ale my, spořádaní občané, kteří proti nehoráznosti nezvedneme hlas. 

Video: Upoutávka k trilogii Hořící keř (2013) režisérky Agnieszky Hollandové

Hořící keř. Podívejte se na ukázku z nejlepšího českého filmu roku 2013.

Zeman už je jiný než před pěti lety

Váš nový film o Janu Palachovi a jeho silném morálním kompasu určitě budou provázet i otázky na váš vztah s prezidentem Zemanem, od kterého jste v říjnu 2014 dostal státní vyznamenání. Za což jste sklidil od části lidí kritiku.

Nedocenil jsem tehdy, že je společnost už natolik rozdělená. Že každého potřebuje mít nějak v partě.

Nejde možná tolik o partu, ale o citlivost k věcem, které kvůli prezidentu Zemanovi nabírají na síle. Vulgaritu, rozeštvávání lidí, mstivost, nadbíhání Rusku…

Miloš Zeman v roce 2013 je něco jiného než dnes. To je velký rozdíl. Bavíme se o záležitosti staré pět let. Od té doby nabraly události zvláštní rychlost. Já jsem navíc nedostal Bílého lva nebo jiné vysoké vyznamenání, jde o řád prvního stupně. Stát vás vyznamená, zaznamená, že existujete, a ze svého pohledu vás zviditelní. Nic víc.

V kontextu filmu o Janu Palachovi, zobrazení jeho zvláštní citlivosti k  přicházejícím negativním věcem i toho, co jste říkal o počátku normalizace, je to ale samozřejmě pikantní…

Já si s tím dodnes nevím rady. Ale je to obrovská životní zkušenost. Nemám k tomu víc co dodat. V 90. letech minulého století by nad tím každý mávl rukou. Mojí chybou je, že jsem si neuvědomil, že 90. léta už nejsou.

Jak dnes hodnotíte Miloše Zemana a jeho vystupování? Změnil se od té doby, co jste o něm v roce 2007 natočil dokument?  

Má hrad, má zámek, je vrchním velitelem ozbrojených sil. Má za sebou sílu dvou milionů Čechů, což je srovnatelné jen s oblíbeností seriálu Ordinace v růžové zahradě nebo mistrovstvím světa v čemkoli, v čem se nám zrovna daří…  S tím se nedá polemizovat, to je třeba vzít na vědomí a srovnat se s tím. Už to není meditující jezevec ze statku na Vysočině. To poznamená každého. Jestli byl dobrým prezidentem, nebo ne, ukáže až odstup, stejně jako u filmu. Kvalita není měřitelná optikou přítomnosti. 

To jistě. Ale už nyní jsou vidět některé negativní věci, které jsem zmínil výše - vulgarita, rozdělování společnosti, mstivost, zpochybňování naší orientace na Západ. To vás neznepokojuje?  

Ne. Odkazuji sice s důvěrou na hvězdný výrok Jaroslava Seiferta z 50. let minulého století - "Milejší je mi zvracející Francouz než zpívající Rus" -, a to o Číňanech Seifert ještě nic netušil. Nicméně je to zatím americká armáda, jejímž zbraním se tady nadšeně mává, když projíždí po místních dálnicích, ne ruská. A je to americké přání, kterému vyhovíme, že do zbrojení budeme investovat víc než za studené války pod patrolou Rusů. 

Čí jsme se ve své malosti zase stali kolonií, to ukáže čas. Neplyne to z postojů politika, ale z vlastnictví kapitálu, zdrojů a životopisu klíčových manažerů. Vulgarita nebo rozdělování patří k naší povaze, za to Zeman nemůže. 

A mstivost? Ta mě na jeho proměně mrzí nejvíc. Dal si za úkol zase dělat velké věci a velké úkoly posvěcuje i velkorysost těch, kteří je vykonávají. Snad má kolem sebe někoho, kdo mu to občas připomene. 

Pořád vás ten člověk něčím fascinuje jako kdysi?

Ano, lhostejný vůči němu rozhodně nejsem. Ostatně vy taky ne, že? Proč se na něj pořád ptáte, když je tématem našeho rozhovoru Palach a ruské tanky jsou zatím jenom na Krymu?

Možná proto, že ve schvalování nezákonné ruské anexe Krymu sehrává Miloš Zeman důležitou roli a že nevymezit se vůči tomu může připomínat začátek normalizace, tedy "nehoráznost" proti které musíme "zvednout hlas", jak jste sám před chvílí řekl. Ale respektuji, že o prezidentovi už nechcete mluvit. Proto jen poslední otázka: kdyby vám chtěl dát Miloš Zeman vyznamenání dnes, šel byste na Hrad taky?

Ne, společnost už je tak rozdělená, že ne. Tehdy (v říjnu 2014 - pozn. red.) nebyla, nebo alespoň já jsem to tak nevnímal a stal jsem se vhodným terčem. Když zákopy na sebe nedostřelí, míří alespoň na náhradní cíle.

Mně ta současná vyhrocená atmosféra vadí. Netušil jsem, že to celé může mít takovou energii. Je hrozné, když dostanete ocenění od státu, které není spojené s žádnými prebendami ani penězi, a máte se za něj stydět.  

Prezident Zeman sám negativní emoce usilovně rozdmýchává a staví na nich svůj politický styl. 

Ano, nicméně tato atmosféra říká něco nejen o Miloši Zemanovi, ale také o jeho protistraně. A zpochybňuje náš vztah ke státu, Znehodnocujeme jeho atributy, nekomunikujeme, což může být pro nás všechny nakonec fatální.

Rozhovor vznikl s přispěním Gabriely Štvrtňové. 

Video: Delší upoutávka k novému filmu Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka

Upoutávka k filmu Jan Palach | Video: Česká televize |  01:03

autor: Josef Pazderka | 5. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama