V první kapitole své nové knihy se věnujete vztahu k sobě samotnému. Leží právě tady základy všech dalších našich vztahů - partnerských, rodinných i pracovních? A co když ty základy nejsou zrovna pevné?
Vztah k sobě samotnému je skutečně klíčový, ovlivňuje, jak se vztahujeme k rodině, kamarádům, kolegům, ale i ke světu, penězům nebo času. A teď pozor - může to evokovat, že musíme zjistit, kdo jsme, a když na to přijdeme, budeme takoví už napořád. Jenže základním předpokladem sebeuvědomování je, abychom k sobě měli přístup. Abychom byli schopni sebereflexe ve chvíli, kdy se nám v životě něco děje. Abychom například uměli vzít v potaz, že jsme vyrůstali v neúplné rodině a máma musela dřít, aby se dokázala postarat o tři děti, takže nám nevěnovala maximální pozornost, což s námi něco udělalo.
Tahle zkušenost pak spolu s dalšími formativními zážitky ovlivnila naši citovou vazbu, která tvoří prazáklad toho, jak se vztahujeme k druhým lidem. Projevuje se třeba tak, že před intimitou utíkáme, nebo ji naopak potřebujeme velmi mnoho. Pak je nám najednou čtyřicet, vychováváme vlastní děti, máme kariéru, splácíme hypotéku a myslíme si, že už sami sebe dobře známe. Jenže se neustále vyvíjíme. Proto bychom se měli umět občas zastavit, uvědomit si, co se změnilo, a vnímat svou situaci v širším kontextu.
V kapitole píšete o automatických myšlenkách a vzorcích chování, které nás mohou někdy chránit a jindy nám naopak škodit. Zdůrazňujete, že bychom si je měli uvědomovat. Ve svém okolí přitom někdy slýchám, že když se v nich člověk začne příliš hrabat, může se mu jeho identita sesypat jako domeček z karet. Není na téhle námitce něco pravdy?
Samozřejmě, terapeutický proces vás vede k tomu, abyste se začali nořit do hlubších psychologických vod, a tak se může zdát, že vás nejdřív rozloží. Nečekejte, že se po dvou třech sezeních všechno vyřeší a bude vám lépe. Takhle to nefunguje, terapie potřebuje svůj čas. Automatické myšlenky jsou jen vrcholem ledovce. Vycházejí z našich postojů ke světu a lidem kolem sebe. Ještě hlouběji bychom našli naše jádrová přesvědčení o tom, kdo jsme. Často se přitom vnímáme negativně. Máme v sobě uložené, že nás nikdo nemůže milovat, nestojíme za nic a všechno musíme přetrpět, nebo že jsme podvodníci, kteří nikdy nic nebudou umět a neměli by ani nic zkoušet.
Tahle tendence souvisí i s nastavením našeho mozku, který je mnohem citlivější k negativním podnětům. Když potom například máme v práci něco prezentovat, jdeme tam s pocitem, že to zase poděláme. Úzkostné myšlenky totiž vycházejí z našeho negativního očekávání vůči budoucnosti a neustálého lpění na minulosti. Přítomnost mají tendenci opomíjet. Když se nám tedy něco nepovede, bereme to jako fatální selhání.
Sám tyhle úvahy dobře znám a taky dobře vím, že bývají iracionální. To ale neznamená, že bych se jich zbavil.
To je pochopitelně velmi těžké. Žijeme ve výkonově orientované společnosti, která si žádá rychlé výsledky. Proto očekáváme, že si poslechneme jeden podcast, který nám naše nevědomé procesy objasní, a budeme vyléčení. Aha moment je ale jenom bodem nula, který nás teprve může k nějaké změně dovést. Stejně tak nestačí odvést detektivní práci a zjistit, že nás například otec v šesti letech mlátil gumovou hadicí, a bude hotovo. Je to osvobozující, ale tím se naše emoční zranění tak úplně neodblokuje.
Můžeme se nicméně s pomocí terapeuta podívat na svou osobnost pod mikroskopem. Pozorovat, co tam chybí a co naopak přebývá, aniž bychom slibovali, že něco vymažeme. Cílem terapie totiž není maladaptivní vzorce odstranit, ale přijmout, že jsou naší součástí a že nám dlouho pomáhaly přežít. Zároveň se díky ní můžeme naučit, že máme i jiné stránky než svoje bolesti a zranění a že vzorce, které z nich vychází, můžeme oslabovat a nahrazovat jinými.
Jak už jste naznačil, automatické myšlenky a vzorce chování si často vytváříme v dětství. Když s nimi tedy chceme pracovat, musíme zabřednout taky do vztahů s rodiči. Jak s nimi naše dávná traumata otevřít, aniž bychom ohrozili rodinnou pohodu?
Jakmile se budete bát, abyste vztahy s rodiči nenabourali, nikdy je s ničím nekonfrontujete. Jakákoli konfrontace, byť bude empatická a motivovaná pozitivním záměrem, totiž může přinést vzájemný nesoulad. Z židovsko-křesťanské tradice máme zakořeněné, že rodina je svatá, nedotknutelná. Rodiče nám přitom mohou opravdu ubližovat, i když to třeba nedělají vědomě a vycházejí z toho, co sami zažili s vlastními rodiči. Stejně tak po mámě a tátovi nemůžete chtít, aby se začali měnit spolu s vámi.
Můžete jim ale říct, že ne všechno, co jste s nimi v dětství zažili, pro vás bylo úplně dobré. Že od nich nevyžadujete omluvu, jenom potřebujete, aby vás vyslechli. Někdy máme sklon podléhat magickému myšlení a věřit, že když se nám druzí omluví, všechno se najednou napraví. Hojivý proces se tím samozřejmě může nastartovat. Věci, co se staly, už se ovšem nemohou odestát. Je možné, že vám rodiče neporozumí a že se pohádáte, že si s mámou popláčete a s tátou zanadáváte. I konflikt ovšem může posloužit jako korektivní zkušenost - zažijeme totiž moment, kdy se postavíme sami za sebe.
V knížce Prostě vztahy se dotýkáte i vztahu ke smrti. Upozorňujete, že obyvatelé euroamerické civilizace se myšlenkám na vlastní konečnost často vyhýbají. Proč se smrt v naší kultuře stala takovým tabu?
Antropologie rozlišuje kultury krátkodobě orientované a dlouhodobě orientované. První z nich vycházejí z židovsko-křesťanského narativu, který s trochou zjednodušení říká, že máme jenom jeden život, pak umřeme, dostaneme se do prostoru, kde budeme čekat na poslední soud, a nakonec půjdeme do nebe, do pekla, nebo do očistce. Odtud pramení představa, že musíme všechno stihnout během jediného života. Proto jsme tak umanutí úspěchem a výkonem.
Důležitou roli sehráli i církevní reformátoři jako Jan Kalvín, kteří tvrdili, že pokud člověk vyvine dostatečné úsilí, Bůh mu pomůže. Neměl by jen pasivně čekat, ale naopak být co nejaktivnější. Teprve pak ho Bůh bude milovat. Kalvínova teologie s jejím důrazem na pracovní etiku a individuální zodpovědnost přispěla k formování myšlenek, které jsou často spojovány s kapitalismem. Dlouhodobě orientované kultury založené na hinduismu nebo buddhismu naopak věří v reinkarnaci, a proto tolik nespěchají. Předpokládají, že máme více životů.
Náš komplikovaný vztah ke smrti se tedy v důsledku projevuje i tím, že se snažíme stihnout co nejvíc práce, dosáhnout co nejvíc úspěchů, koupit si co nejvíc věcí nebo vyzkoušet co nejvíc zážitků.
Přesně tak. Zdaleka nejvíc se ovšem bojíme umírání. Spousta lidí vám řekne, že s konečností života se ještě smířit dokáže, ale hlavně ať to nebolí. Teď nemluvím o situaci, kdy máme rakovinu v terminálním stádiu a jsme na morfinu. V takové situaci naprosto chápu, že se modlíme, ať už to skončí. Samotný proces umírání je nicméně důležitý pro to, abychom si v sobě svůj život uzavřeli, smířili se s lidmi, se kterými jsme se pohádali, nebo rozdali svůj majetek a někomu tím případně pomohli.
Což nás vrací k důležitosti sebereflexe, o které jsme si povídali na začátku.
Ano, záměrně jsem knížku koncipoval tak, aby opisovala koloběh života, aby byla jako uroboros - had, který požírá vlastní ocas. Smrt pro nás pochopitelně vždycky bude šokem. Americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová popsala několik fází, jak se s ní vyrovnáváme - od šoku přes depresi až po smiřování. Neměli bychom se jí ale vyhýbat, protože smrt tady zkrátka je a není ani dobrá, ani špatná. Často mluvíme o strachu z pavouků, z výšek nebo z uzavřených prostorů. Už se přitom nebavíme o tom, kolik lidí trpí tanatofobií.
Všichni chceme neustále vidět jen štěstí a spokojenost. Hlavně ať nás nikdo neděsí smrtí. Nemůžeme si ale přece pořád jenom užívat. Každou vteřinu na naší planetě umírá neskutečné množství lidí. Nemůžeme tedy dělat, jako by smrt neexistovala. Pokud ji budeme takhle vytěsňovat, bude v nás nadále vyvolávat úzkost. Místo toho bychom se měli potkat s emocemi, které přináší - s bolestí, smutkem, vinou i studem. Neříkám, že si tím vztah ke smrti vyřešíme. Klidně si můžeme přiznat, že se smrti bojíme. I to je ale lepší než ji popírat.
Honza Vojtko (49)
- Vystudoval obor vzdělávání dospělých a personální management na Univerzitě Jana Amose Komenského. Studoval také na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V minulosti pracoval například v oblasti marketingu a PR nebo vzdělávání managementu v komunikačních dovednostech.
- V současnosti se zabývá především vztahovým poradenstvím, věnuje se párové i individuální terapii. Absolvoval výcviky v kognitivně-behaviorální terapii a schéma terapii. Ve své praxi využívá také metody bodyterapie.
- Spolu s herečkou Ester Geislerovou vystupuje na interaktivních přednáškách projektu Terapie sdílením, nově natáčí také podcast. U nakladatelství Paseka zatím vydal tři knihy - Vztahy a mýty, Vztahy a pasti a Prostě vztahy.
Vytěsňování tématu smrti podle vás přispívá třeba i k ignorování klimatických změn. V knížce se zabýváte taky vztahem ke světu a zdůrazňujete, že nemůžeme zavírat oči před tím, co se kolem nás děje - ať už jde o politické konflikty, nebo klimatické změny. Není pro naši psychiku na druhou stranu sebezáchovné, když k sobě všechny problémy lidstva nepřipouštíme? Obzvlášť v dnešní globalizované době, kdy býváme zahlceni tolika podněty.
Určitě, je to obranný mechanismus. Často máme pocit, že když bydlíme v paneláku v Krči, nemůžeme přece nijak ovlivnit válku v Sýrii. Nebo vychováváme dvě děti, náš partner chlastá a připadá nám, že máme svých starostí dost. Podobným argumentům úplně rozumím. Když budeme každý den myslet na konflikty na Ukrajině nebo v Gaze, přinese nám to další stres, který pak musíme nějak zpracovat. Musíme znát svoje limity, všichni holt se nemůžeme sebrat a zachraňovat lidi v krizových oblastech.
Sám jste ale zmínil, že žijeme v globalizovaném světě, kde jsme všichni chtě nechtě provázaní. Můžeme tedy zvolit někoho, kdo má na geopolitickou situaci vliv. Můžeme přispět Lékařům bez hranic nebo Amnesty International, pokud na to máme. Nemusíme nakupovat výrobky s palmovým olejem ani maso z velkochovů. I tím můžeme zbytku světa ukázat, že nechceme podporovat kácení deštných pralesů ani brutální mordování zvířat. Nevolám po tom, aby se všichni věnovali dobrovolnictví. Jde mi jen o to, abychom se přestali dopouštět vědomé ignorance a tvářit se, že problémy kolem sebe nevidíme.
Dokážu si představit, že někdo utrpení lidí ve válečných zónách nebo přírodní katastrofy vyvolané globálním oteplováním naopak tolik prožívá, že se ze stavu světa může sesypat. Jak tedy najít balanc?
Najdou se samozřejmě hypersenzitivní lidé, které záběry na rozbombardovaný Charkov, dítě s urvanýma nohama a plačící matku rozhodí natolik, že se z toho jen tak neseberou. Proto potřebují být v kontaktu sami se sebou, aby věděli, co v nich takové podněty spouští a kdy už jsou jimi příliš přehlcení. Aby si uměli říct o pomoc, dokázali se odpojit od sociálních sítí a dbali na svou psychohygienu. Nemohou ale špatné zprávy zcela odmítat a předstírat, že nejsou. Nebo pod vlivem pozitivního teroru, což je tendence neustále myslet jenom pozitivně, očekávat, že za ně Bůh nebo vesmír všechno vyřeší.
Současná psychologie vnímá člověka jako integrovanou osobnost, která se utváří na základě několika typů inteligence - kognitivní, emoční, sociální, tělesné a spirituální. Když všech pět složek dostatečně rozvíjíme, posilujeme tím svou vnitřní integritu. Inteligence těla mimo jiné předpokládá, že si uvědomujeme, jak reagujeme na stres, známe svoje hranice a tušíme, kdy už se od událostí na Ukrajině nebo v Gaze potřebujeme odpoutat. Vědomí vlastních limitů nám pak pomáhá, abychom se třeba při konverzaci s kamarády dovedli ozvat, když jsme z tématu války příliš unavení, a řekli jim, ať se zase chvíli bavíme o seriálech na Netflixu. Zároveň se ale nemůžeme pořád bavit jenom o seriálech a ignorovat, co se kolem nás odehrává.
