Distributor Zahradníkův rok propaguje jako hořkosladkou komedii. Mně ale film chvílemi připomínal spíš sociální horor. Není to trochu past na diváky, kteří očekávají, že se zasmějí u dalších Vlastníků?
Je pravda, že sám bych film jako hořkosladkou komedii neanoncoval. Prvky absurdní grotesky ale bezpochyby má. Možných žánrových zařazení je tam víc a s producentem Jirkou Tučkem jsme o nich vedli debaty. Říkal jsem mu, že Zahradníkův rok jako čistokrevnou komedii nevnímám, jenže strategii propagace má na starosti on. Myslím, že s realizací takového scénáře šel docela do rizika a samozřejmě by chtěl - a já taky -, aby lidé přišli do kina. Jestli je to past, to nevím. Veškerý marketing je past. Tenhle rozhovor možná taky.
Příběh zahradníka, který vede nerovný boj s novým majitelem zámku v sousedství, je inspirovaný skutečným případem Reného Mandyse. Můžete kauzu připomenout?
René Mandys žije ve vesnici na severu Čech, kde má na kopečku zahradnictví. Hned vedle se nachází zámeček, ve kterém dřív sídlilo třeba oční sanatorium. Pak ale přešel na nového majitele, který plánoval skupovat i další pozemky v okolí. Pan Mandys tak dostal nabídku, která byla finančně velmi zajímavá a umožnila by mu rozjet zahradnictví kdekoli jinde. Jenže ruskému podnikateli parcelu prodat nechtěl, pracoval tam už dlouhé roky a neviděl důvod jít jinam. Pak začal čelit nátlaku, děly se mu divné věci, strach se postupně rozlézal celou vesnicí a dospělo to až do bodu, kdy skončil vážně fyzicky napadený.
Sám jsem na případ narazil díky článku Hany Čápové z Respektu a hned jsem si ho zařadil k tématům, o kterých chci vědět víc. O filmovém zpracování jsem se někdy v roce 2007 poprvé bavil s Markem Hovorkou - celoživotním kamarádem a ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který jsme spolu zakládali. Marek tehdy podal grant na scénář, já jsem začal psát první verzi a taky jsme spolu za panem Mandysem jeli. Tehdy to stále bylo dost citlivé, navštívili jsme ho jen chvílí po tom, co majitel zámeček opustil. Mluvil s námi jen útržkovitě a pak projekt na dlouhou dobu usnul.
S Markem Hovorkou jste o kauze předpokládám plánovali natočit dokument.
Ano, nejdřív jsme uvažovali i o dokumentární formě. Později o nějakém hybridu, dokumentu s více fikčním tvarem. Mě to pak ale čím dál víc táhlo k hranému filmu, který bude původní příběh přenášet do metaforičtější roviny. Potom jsem ho ale nadlouho odložil a znovu jsem ho oživil, až když do projektu vstoupil Jirka Tuček, který za mnou jednou přišel, abychom probrali různá témata a scénáře. Tehdy jsem za panem Mandysem vyrazil znovu.
Jak se k filmu postavil?
Scénář číst nechtěl. Je to člověk, který pořád pracuje. Vždycky ho najdete ve skleníku nebo u záhonů. Pak si na vás ale rád udělá čas, takže jsme spolu v tom skleníku vedli dlouhé hovory. Má velmi jasné a vyhraněné názory. Na politiku, na Rusko, na lidi. Umí být velmi mluvný, sám mi celý příběh několikrát dopodrobna vylíčil. Teď spolu trochu řešíme i možnost literárního zpracování celého příběhu, které by ho zajímalo. Vždycky mi ale řekne, ať se stavím ideálně ke konci listopadu, kdy má zahradník nejmíň práce. Život mu řídí přírodní cykly.
Zahradníkův rok jsem vnímal jako alegorii střetu tradičního způsobu života a jeho přírodních cyklů s dravým kapitalismem. Uvažoval jste nad scénářem i takhle?
Určitě je to jedna z možných perspektiv.
Ve filmu sledujeme, jak jsou úředníci i policisté vůči očividné nespravedlnosti bezzubí a nedokážou jí zabránit. Poukazujete tak na absurditu moderní byrokracie. Máte s ní vlastní zkušenosti?
Mám s ní tisíce a jednu zkušenost. Teď si zrovna odhlašuju SIPO, pojištění nebo energie a je to dost náročné. Zjišťuju, že vstoupit do smluvního vztahu s nějakou společností je snadné, ale vystoupit už tak jednoduché není. Dočetl jsem se, že to stačí vyřídit e-mailem, jenže k tomu potřebujete ověřený podpis na poště. Lepší je to tedy přes datovou schránku, kam máte žádost vložit ve formátu PDF, ale pak zjistíte, musí být ještě nějak speciálně zkonvertován. Pořád narážíte na další komplikace.
Dneska jsem se zase chtěl dovolat do VZP, nechal jsem telefon vyzvánět 37 minut a na druhém konci se celou dobu opakovalo: "Chvíli počkejte. Wait a moment please." V nekonečné smyčce bez pauzy. Nechal jsem si to jako podkres ve sluchátkách a přišlo mi to jako hudební skladba. Představil jsem si, že bych to využil v divadle nebo to nechal jet dvě hodiny v kuse třeba v Rudolfinu.
No vidíte, dobrý nápad.
Jenže už to beztak někdo udělal. Naštěstí jsem se při komunikaci s úřady nikdy nedostal do situace, kdy jde o život. Zároveň nechci kritizovat nějaký konkrétní úřad, problém často není v jednotlivých lidech. Složitost každého systému se zkrátka stupňuje až do fáze, kdy sama existence systému překryje jeho původní smysl. Systém se zahltí sám sebou a pak musí přijít nějaký zlom.
Někdy samozřejmě narazíte na úředníky, kteří jsou pořád normalizačně znudění a z principu neochotní. V mnoha případech ovšem komunikujete s lidmi, kteří mají dobrou vůli. Rádi by vám vyšli vstříc, jenže dodržet všechny náležitosti často znamená hlavu 22. Smysl se ztrácí v meziprostorech, kde nikdo nenese za nic zodpovědnost. V našem příběhu je to podobné - pomoct chtěli všichni, ale dokud kauza nenarostla do šíleného rozměru, kdy už se do ní zapojil i ombudsman, nedovedl s tím nikdo nic udělat. Byla to chyba nikoho a všech.
Zatímco René Mandys je upovídaný, Oldřich Kaiser, kterého jste obsadil do hlavní role, za celý film ani jednou nepromluví. Pokud tedy pomineme voiceover, ve kterém čte úryvky z knihy Zahradníkův rok od Karla Čapka. Chtěl jste si vyzkoušet, jak se režíruje němý herec?
Ne, spíš jsme s dramaturgy Martinou Kinskou a Lubošem Sůvou chtěli, aby nás hlavní hrdina o svých názorech nijak nepřesvědčoval. Aby byl zakotvený jen ve vztazích se svou ženou a přírodou a ostatní, hovorné postavy se na něm odrážely jako na projekční ploše. V původních verzích scénáře měl přitom dialogů spoustu a při samotném natáčení jsme taky občas zkoušeli dvě verze - v jedné Olda promluvil a ve druhé ne.
Jenže ve střižně jsme pak ubírali a ubírali, až nic nezbylo. Měl jsem obavy, aby to nepůsobilo dojmem, že jsme se každou cenu snažili dodržet koncept, že nikdy nepromluví. Nakonec to ale myslím filmu dodává napětí, které ho drží pohromadě. Pro herce typu Oldy Kaisera to byl nicméně těžký úkol, protože je velmi verbální, napadá ho spousta věcí a rád by na repliky kolegů reagoval.
Řada lidí vás od obsazení Oldřicha Kaisera odrazovala, že to s ním na place nebude lehké. Byly jejich obavy opodstatněné?
Ne, úplně se vyvrátily. Spíš jsem se díky tomu, že jsme spolu natáčeli celý rok, stal expertem na práci s takzvaně problémovým Oldou. Dost lidí od filmu mi potom volalo, jak je na tom, jestli je v dobré fázi na to ho zrovna obsadit, což je samozřejmě dost komické. Sám jsem tohle nijak neřešil. Asi jsem měl ale dobrou intuici, když jsem se do filmu rozhodl vtáhnout Oldovu životní partnerku, písničkářku Dášu Vokatou.
Její zemitá životní zkušenost a zároveň nezkušenost s herectvím i se zahradničením jako takovým daly filmu ducha, který by myslím jinak neměl. Odmítala třeba ležet s Oldou v posteli a předstírat spánek, protože Olda neměl pyžamové kalhoty. I když to nebylo vidět, protože byli oba přikrytí peřinou. A Olda s ní prošel celým natáčením bez jakýchkoli skandálů. Je to jeden z nejintuitivnějších a nejjemnějších herců, jakého jsem zažil. Samozřejmě ale neumím odhadnout, co by se dělo, kdyby Dáša na place nebyla.
Předpokládám správně, že Kaiser před kamerou zahradničil nebo včelařil přirozeně, zatímco Vokatá se při škubání husy dost natrápila? Dočetl jsem se, že na rozdíl od svého muže příliš vřelý vztah k přírodě nemá.
Spolupracovali jsme se zahradníkem, panem Plíhalem, který nám dal na začátku workshop. Hlavně tedy Dáše, které vysvětloval, jak se pracuje se sazeničkami, když se namnoží a pak se dávají zvlášť. Nějaký čas jsme strávili taky se včelařem, přestože Olda včely zná. A protože jsme natáčeli ve mlýně mého táty, přispěl svou expertizou, zejména co se týče zvířat, i on.
Jinak se ale ukázalo, že Dáša umí spoustu věcí naprosto suverénně, akorát trochu specificky. Natočili jsme scény, ve kterých zavařuje, mandluje, pere nebo zadělává těsto a naprosto neuvěřitelným způsobem si ho přehazuje. Dělala i všechny činnosti se slepicemi a králíky. Jenom jsme pak spoustu záběrů vystříhali, aby se nám z toho nestal příliš procedurální film. Zároveň to začalo zavánět tím, že je jedním z témat konzervativní dělení mužských a ženských rolí, a zrovna tímhle směrem jsme diváckou pozornost strhávat nechtěli. Nejvíc mi je líto scény, kterou navrhla sama Dáša. Šlo o postelovou scénu, ve které jí Olda masíruje nohy a ona u toho řve. Byla perfektní, ale nějak z toho čouhala.
Jiří Havelka (44)
- Po maturitě na jihlavském gymnáziu vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kterou mezi lety 2011 a 2019 vedl a dodnes tam učí. V roce 2008 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.
- Je dlouholetým členem divadelního souboru Vosto5, se kterým nazkoušel autorská představení Pérák, Dechovka nebo Společenstvo vlastníků. Spolupracuje s pražským Národním divadlem, Divadlem Na zábradlí či Slovenským národním divadlem. Začátkem příštího roku se stane uměleckým šéfem Dejvického divadla, kde v minulosti režíroval inscenace Černá díra, Vražda krále Gonzaga nebo Bitva o Hernaniho.
- Vedle divadelní režie se věnuje také režii filmové. V roce 2019 natočil celovečerní debut Vlastníci, který mu vynesl Českého lva za nejlepší scénář. V roce 2022 na něj navázal komedií Mimořádná událost a letos uvedl svůj třetí snímek Zahradníkův rok. Jako herec se objevil ve filmech Teorie tygra a Němá tajemství či v seriálech Až po uši a Pozadí událostí.
Od příštího roku nastupujete jako umělecký šéf Dejvického divadla. Váhal jste, jestli nabídku přijmout? Scéna je mezi diváky natolik vyhlášená, že se s ní pojí vysoká očekávání a vysoká očekávání přináší velký tlak.
Říkáte to přesně, tlak tam je. Je to slovutné divadlo plné skvělých herců, které už bylo několikrát na vrcholu a získalo mnoho cen, takže jsem to docela zvažoval. Dost rozhodlo, že jsem s Dejvickým divadlem už několikrát spolupracoval.
Hned po nástupu vás ovšem čeká rekonstrukce.
Ano, celou první sezonu pod mým uměleckým vedením se budou prostory divadla rekonstruovat. Musíme tedy najít náhradní prostor a momentálně už asi tušíme, kde se bude hrát. I to jsem při rozhodování dával na misky vah. Představa, že se divadlo přesune ze své kopky a bude muset obstát někde jinde, mě taky nalákala.
Letos jsem konečně viděl Vraždu krále Gonzaga, ve které jste se s herci Dejvického divadla svérázně dotkli otravy ruského agenta Alexandra Litviněnka. V únoru působila obzvlášť mrazivě, předtím totiž média zaplavily zprávy o smrti ruského opozičníka Alexeje Navalného. Plánujete se politickými náměty zabývat dál?
Zrovna Vraždu krále Gonzaga bych dneska určitě nedělal. Působilo by to jako na objednávku, bylo by příliš jasné, jak to myslíme. Politickým námětem je pro mě všechno, co se týká lidského soužití. Nikdy mi přitom nejde o politický statement nebo aktivismus, vždycky mě zajímá, co takový námět dělá v divadelní komunikaci. Proto Vražda krále Gonzaga sice sleduje příběh Alexandra Litviněnka, ale není to primárně dokumentární sonda. Pro nás bylo klíčové divadlo samo, o čem může a má vypovídat a co je schopné s divákem udělat.
Což je otázka, kterou si pokládal už Shakespearův Hamlet, když se skupinkou profesionálních herců narychlo secvičil právě vraždu krále Gonzaga. Tenkrát tím v králi probudil svědomí a my jsme se ptali, jestli takovou sílu divadlo pořád může mít. Šli jsme na to přes dvě části. V první se herci vnitřně obnažují, jen není jasné, jestli osobně, anebo přes postavy, kterými za svou kariéru prošli. Ve druhé pak jdou na hamletovský Elsinor, aby nazkoušeli text, který popisuje umírání Alexandra Litviněnka a zároveň pátrání po jeho vrahovi.
Pokud se politický námět spojí s metaforickým rámcem, který promlouvá o pro mě ještě podstatnějších věcech, pak se mu vůbec nebráním. Když se mimochodem řešila otrava ruského agenta Sergeje Skripala, mohlo se zdát, že je představení o Skripalovi. Teď se zase hrálo po atentátu na Roberta Fica a v hledišti seděli Petr Pavel se Zuzanou Čaputovou, což mělo taky ohromnou sílu. Ale úplně jinou než na předchozí repríze. Právě to mě na divadle baví, že se představení s přibývajícími reprízami mění. Že jsou v něm živé průduchy, které nasávají herce i dobu a kterými do něj diváci promítají úplně jiné významy, než jsme třeba při zkoušení zamýšleli. Na tom jediném se dá poznat, jestli je inscenace dobrá.
