Podle dat Státního zdravotního ústavu je zdraví Čechů horší než u našich sousedů. Věk dožití se sice zvyšuje, ale s věkem dožití ve zdraví už je to horší. Znamená to, že Čechům na jejich zdravotním stavu nezáleží?
Daňková: Lidé nejsou v dětství ani v dospívání vedeni k zájmu o své zdraví a nemají představu, co vše si tím způsobují. Primární je naučit se o tom přemýšlet a motivovat lidi k zájmu o své zdraví.
To znamená, že je na vině mezera ve vzdělávacím systému?
Mucha: Ano. U nás se člověk během vzdělávání téměř nedozví o tom, co je to zdravá strava nebo zdravý pohyb. Myslím, že dříve se tyto poznatky předávaly z generace na generaci. Jeden z důvodů, proč to tak není, je, že se svými rodiči a prarodiči už většinou nežijeme. Školství tento výpadek zatím dostatečně nenahradilo.
Možná dochází k určitému druhu kognitivní disonance (stavu, kdy v mysli vzniká rozpor např. mezi znalostmi či vírou a skutečným jednáním, pozn. red.). Mentálně si oddělujeme naše nezdravé jednání od jeho škodlivých dopadů.
Mucha: Myslím, že je to typická kognitivní disonance, protože naše dnešní rozhodnutí se projeví až za dlouhou dobu. Navíc musíme vydržet krátkodobou nepohodu, třeba když si něco odřekneme, jdeme si zaběhat, otužujeme se nebo podstoupíme nepříjemné preventivní vyšetření. Činíme tak ale s vědomím dlouhodobé pohody - lepší kondice, lepšího psychického zdraví - a máme větší šanci dožít se vyššího věku ve zdraví.
Přemýšlela jsem nad scénáři, kdy se lidé vyhýbají návštěvě lékaře. Z mé zkušenosti se někdy bojí, že je bude soudit za to, že dlouho nepřišli. Obézní lidé se zase bojí bodyshamingu.
Mucha: Pokud lékař pacienta kárá za to, že přišel pozdě, je to chyba komunikace. Je sice dobré to alespoň zmínit, ale když už konečně přišel, měl by ho hlavně pochválit. Podobné je to u pacientů s obezitou. Náš pan profesor na obezitologii nás učil, že obézního pacienta musíme hlavně pochválit. Když už nezhubnul, tak za to, že nepřibral. A pokud přibral, tak za to, že přesto přišel, i když moc dobře věděl, že lékař nebude rád. Komunikace je jedna z velmi podstatných věcí, ale v našem vzdělávání lékařů se na ni málo myslí. Na Západě je to jedna z nejzásadnějších věcí. U nás se stále bazíruje hlavně na teoretických vědomostech.
Daňková: Já se to snažím zlepšit. Už sedm nebo osm let máme na 3. lékařské fakultě předmět zaměřený na komunikaci. Původně to ale byl pouze volitelný předmět, nyní už se na 2. a 3. lékařské fakultě dostal do kurikula povinně, jenže je to záležitost až posledních dvou let. Bude trvat, než si na to všichni zvyknou, dostanou správný obsah a rozměr výuky a přestanou to podceňovat s tím, že to jsou nedůležité "soft skills". Kvalitní komunikace přitom dává péči další rozměr a oporou může být v náročném každodenním provozu i samotným lékařům.
Co vše vlastně zahrnujete pod pojem prevence? Mě napadá zdravý životní styl a právě preventivní prohlídky.
Mucha: Prevence se dělí na několik kategorií. Primární prevence znamená předcházení tomu, aby choroby vůbec vznikly: zdravý životní styl, zdravá strava, dostatek fyzické aktivity, psychická pohoda, dostatek spánku, schopnost relaxovat. Sekundární prevence spočívá v tom, že se choroby snažíme zachytit co nejdřív - v raném bezpříznakovém stadiu, nebo dokonce těsně předtím, než vzniknou. To je možné u cukrovky nebo karcinomu tlustého střeva a konečníku, kde můžeme zachytit stadia nádoru, která ještě ani nejsou maligní.
Pro úplnost existuje ještě terciární prevence, jejímž cílem je, aby se nám nevrátila již proběhlá nemoc. Jako kvartérní prevenci označujeme naopak snahu, abychom zbytečně neléčili pacienty pro nepodstatné stavy.
Daňková: Zajímavý je taky takzvaný disease management, což je management nejvíce frekventovaných chorob, které pokud by se zastavily včas, nerozvinuly by se do tak vysokého stupně. Bavíme se třeba o kardiovaskulárních nemocech, obezitě nebo cukrovce.
Celorepublikový průzkum agentury Ipsos pro SYNLAB laboratoře ukázal, že asi 46 procent lidí přesně neví, na jaká preventivní vyšetření mají nárok. Říkám si, jestli je to jen vina občanů, nebo i otázka špatné komunikace.
Daňková: Částečně to vina komunikace určitě je. Hlavní záštitu má ministerstvo zdravotnictví. Někteří teď nacházejí shodu na tom, že by se do toho měli zapojit i zaměstnavatelé, kteří pak sami benefitují z toho, že jsou jejich zaměstnanci zdraví. Měli by jim alespoň tlumočit, na co mají nárok a co pro sebe mohou udělat. Přidat by se měly také resorty školství a sociálních věcí. Je to komplexní problém.
Mucha: Člověk, který chodí jednou za dva roky na preventivní prohlídku ke svému praktickému lékaři, je konfrontován s tím, na co má nárok. Výbornou aplikaci ke sledování, na jaké preventivní vyšetření máte nárok, nabízí také neziskovka Loono. Jmenuje se Preventivka a je zcela zdarma. To je ale prevence sekundární, tedy záchyt chorob. Co se týče primární prevence, na tu už praktický lékař nemá tolik času. A to je to, co u nás chybí. Kdo by měl populaci informovat o tom, jak se chovat zdravě a jaká jsou aktuální doporučení? To stále nevíme. Má to dělat ministerstvo, pojišťovny, školství, lékaři? Podle mě všichni, oficiálně to ale nikdo za úkol nemá.
Právě zdravotní pojišťovny se snaží zapojit třeba skrze různé mobilní aplikace. Člověk se v nich může podívat třeba na provedené výkony.
Daňková: To je zajímavá věc. Dělala to VZP, která si na to najala firmu s velkými zahraničními zkušenostmi. Byl to určitě správný krok. Ve zdravotnictví je obecně problém shodnout se, kdo má co za úkol. Neusnadňuje to ani politický cyklus. Nikdo vinou věčného střídání stran nepřipravil dostatečně dlouhou strategii. Přitom zdravotní gramotnost jako taková by měla být dlouhodobým cílem státu, neboť má výrazný efekt na jeho ekonomiku. V pojišťovnách se management někdy drží déle než vlády, ale přesto to není ideální.
Jaký je rozdíl mezi zdravotní gramotností a prevencí?
Mucha: Zdravotní gramotnost s prevencí úzce souvisí. Gramotnost je o tom, že lidé vědí, kde si najít informace o svém zdraví, umějí je pochopit, aplikovat a řídit se podle toho. Investice do ní se přitom několikanásobně vrací. Například studie institutu McKenzie ukázala, že každá koruna investovaná do prevence se vrátí jako 1,7 koruny za 15 let. Jsou to jedny z nejlépe investovaných peněz.
Daňková: Investice do zdraví se projeví v navýšení růstu HDP o 42 miliard ročně.
Můžete zmínit největší nedostatky Čechů v této oblasti?
Mucha: V tuzemsku se zatím dělaly dva výzkumy, první v letech 2014 až 2015. V něm vyšlo, že jsme ze sedmnácti testovaných zemí EU druzí nejhorší. Průzkum zopakovali v roce 2020, a tehdy už jsme byli asi v půlce statistiky. Snad se to tedy zlepšuje. Studie ale bohužel příliš neodpovídá na otázku, proč tomu tak je. První testovaná oblast se týkala zdravotnictví, tedy zda víme, s jakou chorobou vyrazit ke kterému lékaři, co si léčit doma a jakým způsobem, kdy si volat záchranku. Druhá oblast se týkala prevence nemocí a třetí zdravého životního stylu, tedy primární prevence. Podle výsledků jsme přitom slabí ve všech třech.
Daňková: Je to ale stát, kdo má odpovědnost a efektivní nástroje, jak manipulovat s faktory, které ovlivňují zdraví občanů. Lze zavést celou škálu opatření, například vyšší daň z tabákových výrobků, specifické typy daní, jako je sugar tax a fat tax (daň z potravin obsahujících nadměrné množství cukru a tuku, pozn. red.) i regulaci etiket na výrobcích.
Kde bychom se ideálně měli dozvědět, s čím jít za kterým lékařem či lékařkou a kdy si volat záchranku?
Mucha: Tato věc by se měla opakovat v průběhu základního, středoškolského i vysokoškolského vzdělání. Rodiče nás to nejspíš nenaučí, protože studie zdravotní gramotnosti ukázala, že je nízká napříč věkovými skupinami, starší studie dokonce dospěla k zjištění, že se to s věkem zhoršuje. Možnost je tedy třeba zlepšit předmět výchova ke zdraví, který už nyní na středních školách je. Mám ale dojem, že na většině škol si s ním spíš nevědí rady. Náplň je ale nasnadě: primární prevence, zdravotní gramotnost a zejména první pomoc, diagnostika a léčba banálních záležitostí, jako je rýma, teplota nebo průjem.
Lidé si s řešením zdravotních problémů, jako je rýma, nevědí rady?
Mucha: Velmi často nevědí. Náš systém nám navíc dává signál, že když jsme nemocní, musíme jít k praktikovi i s banalitami. Především kvůli neschopence. V naprosté většině západních zemí něco jako neschopenka neexistuje. Tam je to postavené na důvěře zaměstnance, zaměstnavatele a státu.
Co má ale člověk na druhou stranu dělat, když už se rozhodne, že nepůjde svou nemoc roznášet na pracoviště a chce zůstat doma, ale na dobré slovo to u něj v práci nefunguje?
Mucha: Na Západě to mají většinou docela dobře ošetřené. Mají třeba větší množství takzvaných sick days (dnů volna, které může zaměstnanec čerpat, pokud mu není dobře, pozn. red.). Více než u nás se také využívá systém home office tam, kde je to možné. V případech, kdy nemoc trvá déle, je většinou smluvně ošetřeno, že zaměstnanec dostává sníženou mzdu. Nebo existuje sociální dávka pro případ dlouhé pracovní neschopnosti. Je to v zásadě to samé, co máme my, jenže my k tomu potřebujeme navíc papír od lékaře. Kdyby nějaký ministr chtěl udělat opatření, které opravdu sníží zbytečnou administrativní zátěž lékařů, je to zrušení neschopenky. Ale takovou odvahu zatím nikdo nemá.
Zaznělo také, že někteří lidé nevědí, za jakým lékařem nebo lékařkou jít s jakým problémem. Myslela jsem, že je zvykem jít nejprve za praktikem, který mi navrhne, co dál. Je to špatně?
Mucha: Ne, to je správný postup. Praktický lékař je zde od toho, aby vás provázel zdravotním systémem, ale zároveň je 80 až 90 procent záležitostí schopen vyřešit sám za minimum nákladů. Spousta pacientů u nás ale míří hned na pohotovost, protože mají pocit, že tam bude menší fronta než u praktika, nebo protože nevědí, že s bolestí krku mohou počkat na pracovní den. To má ale negativní vliv na další léčbu, protože lékař na pohotovosti neví o pacientovi tolik informací a nasadí důraznější léčbu než praktický lékař - třeba více širokospektrální antibiotika.
Druhá věc je, že pacient často obejde praktického lékaře a jde rovnou ke specialistovi. Kupodivu je u nás totiž stále možné jít k jakémukoliv specialistovi bez žádanky, i když lékaři často tvrdí, že ne. Péče specialisty je dražší a velmi cílená. Vezměte si, že vás bolí záda, a rozhodnete se jít rovnou k neurologovi. On vás vyšetří a řekne, že neurologického původu to není. Tak půjdete třeba na urologii, protože vás napadne, že to může být od ledvin. Postupně obejdete všechny specialisty, kteří vám přijdou na mysl, a až potom přijdete k praktikovi, který vám řekne, že to bylo například svalovou dysbalancí, a zahájí fyzioterapii. Pro zdravotní systém je to rozdíl až v řádu statisíců.
Je nějaká země se silným veřejným zdravotnictvím, které funguje dobře a zdravotní gramotnost lidí je také dobrá?
Daňková: Je to klišé, ale severské země a Kanada, kde velmi dobře funguje systém předávání zdravotní gramotnosti ve vzdělávacím systému. Přiblížit se jí by znamenalo investovat do prevence o deset procent více z celkového rozpočtu zdravotních pojišťoven.
Mucha: Já mám rád příklad Dánska, kde je praktický lékař takový strážný, který pacienta provádí zdravotním systémem. Praktické lékařství tam má dlouhou historii, mají dobře promyšlenou výuku a celý zdravotnický systém stojí na silné primární péči.
