Rozhovor - S Láďou Hruškou jsme se setkali ve vyhlášené karlínské kavárně Můj šálek kávy. Dorazil sice s malým zpožděním, ale zato s neprůstřelnou omluvou.
"Musel jsem ochutnat koláč upečený podle mého receptu, který mi přinesl pán z našeho domu. To prostě nešlo odmítnout," říká a naznačuje tak, jakou kuchařskou mánii spustily jeho televizní reportáže.
Podle receptů Ládi Hrušky totiž vaří skoro celé Česko, od pětiletých dětí po 80leté babičky. Přestože jeho televizní reportáže i samotné recepty vyvolávají u kuchařů a dietologů velkou vlnu kritiky, on si za svou prací stojí a bere ji s mírnou nadsázkou. "Vytvořil jsem si pro to takový pracovní název - bizarní kuchařská show. Postupem času jsem vlastně i zjistil, že co se týká mých reportáží, nejde v nich primárně o vaření," vysvětluje.
Aktuálně.cz: Smažák v hrnku, bramboráky z tvrdého chleba nebo smažená tlačenka... Profesionální kuchaři z vás mají srandu, dietologové mrákoty, přesto podle vás vaří půlka národa. Čím si to vysvětlujete?
Ladislav Hruška: Myslím si, že je to především o tom, že spousta lidí mladých nebo i starších, jako jsem třeba já, si prostě chce dokázat, že to zvládne. Uvaří si doma svoje loupáky, rohlíky nebo croissanty. Za další mě možná tak trochu testují, jestli si to v televizi třeba trochu neupravuju.
A.cz: Jak se z učitele chemie a biologie stane "nejznámější televizní kuchař" v Česku?
Když jsem dokončil pedagogickou fakultu, chvíli jsem si rozmýšlel, zda se do učitelské profese vrhnu, nebo ne. Měl jsem jasno. Nechtěl jsem zahodit pět let studia, a to i přes to, že jsem udělal konkurz do Českého rozhlasu. Pak jsem dva roky učil na škole, kam jsem sám chodil. Za můj odchod ze školství de facto může kolegyně, která se zachovala nefér, a já si řekl dost. Toto je impuls zkusit dělat novinařinu a vyměnit jistou židli ve sborovně za nejistou v redakci a...
A.cz: Počkejte, měla jsem spíš na mysli, v čí hlavě se zrodil nápad na pořad o levném a rychlém vaření, který bude TV Nova vysílat v hlavní zpravodajské relaci...
Zrodil se v hlavě ředitele zpravodajství Martina Švehláka. Na jeho nabídku jsem ale hned nekývl. Většinou si nechávám na rozmyšlení jeden den. V tomto případě jsem si nebyl úplně jist a trvalo mi to týden.
A.cz: Proč?
Nebyl jsem přesvědčen o tom, že zrovna já jsem vhodný typ člověka, který by se měl chopit vařečky a vařit levná jídla. Samozřejmě jsem si také moc dobře uvědomoval, že se pohybuju na tenkém ledě a můžu si velmi rychle naběhnout na vlnu kritiky. Nakonec jsem nabídku přijal s tím, že nebudu prezentován jako kuchař a že si to ze začátku jen vyzkouším. Podmínkou bylo, že se to spustí, jen pokud já budu přesvědčen o kvalitě svojí práce.
A.cz: Co zpětná vazba? Jak na vás televizní diváci reagují?
Nejvíce ohlasů mám asi od těch nejstarších, a pak od dětí. Například včera jsem byl na návštěvě v domově důchodců pro nemocné s Alzheimerovou chorobou a stařeckou demencí, kde mě čekalo naprosto neuvěřitelné přivítání. Moje recepty jsou tak jednoduché, že je zvládnou i osmdesátileté babičky, a navíc jsou zde dokonce součástí terapie. Cvičí si na nich jemnou motoriku. Pozitivní zpětnou vazbu mám, jak jsem říkal, i od rodičů malých dětí.
A.cz: To je vlastně i případ pětileté vnučky šéfkuchaře Jaroslava Sapíka, která podle vás dělá loupáky. Jak jste reagoval na jeho pochvalu?
Samozřejmě jsem byl rád. Zároveň jsem byl hodně překvapen, že mě někdo z profesionálů takhle oficiálně pochválil.
A.cz: Na druhou stranu vás většina bere za přímého pokračovatele kuchařského všeuměla Jirky Babici, který je synonymem nekvalitního vaření.
Já se nechci prezentovat jako kuchař, protože kuchař nejsem. Kdyby měl někdy vzniknout pořad podobného formátu s mojí osobou v hlavní roli, pak by tam vaření figurovalo na vedlejší koleji. Vytvořil jsem si pro to takový pracovní název - bizarní kuchařská show. Postupem času jsem vlastně i zjistil, že co se týká mých reportáží, nejde v nich primárně o vaření, ale o zábavu a o ten fenomén kolem.
A.cz: Nevadí vám tedy, že přední šéfkuchaři berou váš pořad jako gastronomické zlo?
Samozřejmě mi to není úplně jedno. Není mi dvacet, abych nad nimi dokázal mávnout rukou, ale taky je už tak neřeším. Jak jsem řekl, nejsem kuchař a ani si na něj nehraju. Takže se s nimi nechci srovnávat. Za další mám mnoho pozitivních reakcí od jiných lidí a to mi dává smysl. Vím, s čím do práce jdu, a zároveň vím, že si ji obhájím.
A.cz: Díváte se na televizní kuchařské show, třeba vašeho velkého kritika Zdeňka Pohlreicha?
Nesedím u televize a nehlídám, kdo co vaří. Je mi jasné, že bych si tohle doma nedokázal uvařit.
A.cz: Ale do jeho restaurace byste si zašel?
Chodím často okolo, ale nenapadlo mě to. Zkrátka mě neláká dojít si na jídlo za šest set korun. Ale necítím vůči panu Pohlreichovi žádnou averzi. Když jsem ho potkal na cenách TýTý, měl jsem i tendenci vysvětlit mu, o co mi jde. Zároveň jsem mu řekl, že mu nesahám ani po nehet na palci.
A.cz: Jak to přijal?
Jako profesionál. Podali jsme si ruku. Nicméně dodal, že bych s tím raději měl přestat.
A.cz: Zkoušel jste někdy uvařit doma jídlo, které se v restauracích prodává za těch "šest set korun"?
Byl jsem v jedné nejmenované restauraci na chřestové polévce. Dal jsem si jí dvě deci za 80 korun. V duchu jsem si říkal, tohle musím uvařit levněji. Koupil jsem si chřest a za podobnou cenu jsem jí uvařil celý litr. Po odvysílání reportáže jsem ale byl bombardován negativními až výhružnými maily. Řekl jsem si, že touto cestou tentokrát rozhodně ne. Konfliktů bylo už dost a už žádné nemám zapotřebí.
A.cz: Který z vašich receptů měl největší ohlas?
Nejhůře lidé reagovali určitě na kuřecí kůžičky. Přitom to byl jeden z mála receptů, který vzešel z požadavku redakce. V druhém případě to byly croissanty.
A.cz: Na Karlově univerzitě o vás prý vzniká diplomová práce jakožto vzoru úpadku televizního zpravodajství a jeho bulvarizace.
Ano, kontaktovali mě už dva studenti, jeden ze soukromé školy a druhý z katedry žurnalistiky fakulty sociální věd. Hrozně mě to pobavilo. Musím zavzpomínat, jak přesně zněl název práce (zamyslí se). Byl to něco takového jako Fenomenální aspekt infotaitmentu nežurnalistické novinářské práce. Což vlastně vystihuje to, co dělám. Není to novinářská práce, ale je vysílána ve zprávách. Moc lidí tenhle formát u nás nedělá, protože se v něm opravdu pohybujete na tenkém ledě. Musí totiž splňovat hned několik aspektů najednou – sdělovací hodnotu a zároveň i zábavnost a důvěryhodnost. Nezdá se to, ale je hrozně těžké být vtipný a zároveň nebýt směšný.
A.cz: To je asi případ dnes již kultovní reportáže, ve které testujete, proč padá chleba namazanou stranou vždy na zem. To je z vaší hlavy?
Není. Vznikla jako součást každotýdenní lifestylové reportáže amerických vědců. Někdo to navrhl na poradě. Po tom, co se kolem ní rozproudila divoká debata, bylo jasné, že se musí uskutečnit. V souvislosti s tím automaticky padlo i moje jméno. Protože jsem učil i fyziku, tak jsem to pojal jako laboratorní cvičení pro 6. třídu základní školy. Chtěl jsem to správně fyzikálně vysvětlit a zároveň si neudělat ostudu. Vůbec se za tu reportáž nestydím, jinak bych ji ani neodevzdal.
A.cz: Na druhou stranu role potravinového inspektora, který odhaloval prodejní nešvary supermarketů, zaznamenala velmi pozitivní ohlas.
Měl jsem skvělou oporu z Novy. Zároveň jsem byl hodně naštvaný, když jsem viděl, co se děje v některých obchodech a jak nekvalitní jídlo jsou schopni nám prodat. Za další to podle mého dostalo nečekaně humorný nádech, takový fenomenálně bizarní rozměr.
A.cz: Nechtěl vás někdy podplatit majitel nebo manažer obchodu?
Pokoušeli se o to. Z jednoho nejmenovaného supermarketu mi poslali dvě tašky luxusního zboží. Já jsem si nejprve došel zkontrolovat, zda tohle zboží opravdu prodávají, a pak jsem jim tašky i se svojí vizitkou a hrstí odznaků potravinového inspektora poslal zpět.
