Původní obyvatelé z české komunity rumunský Banát opouštějí a odjíždějí za prací do Česka, vy jste ale zvolili opačný směr. Do Rumunska jste za prací asi nevyrazili, že?
Za „lépe placenou“ prací to skutečně nebylo. Naším cílem je hledat cesty, jak žít méně spotřebně, méně závisle a více tvořivě. Po více jak deseti letech života v Praze, Bratislavě a podobně jsme nabyli přesvědčení, že aktuálně praktikovaný způsob života je, co se těla a duše týká, mírně řečeno nezdravý a z pohledu naší planety, zdrojů a životního prostředí dlouhodobě neudržitelný.
Evropané podle vás nežijí zdravě?
Že nežijeme ideálním způsobem, je myslím již všeobecně známo a na globální úrovni je patrná snaha mnoha subjektů, vlád a organizací situaci napravit. Nicméně doposud se většina úsilí „našich vládců“ minula s účinkem. V některých případech měla opatření dokonce opačný efekt, vyšlo najevo, že hlavním předmětem zájmu nebyla snaha pomoci lidem nebo přírodě, ale byl jím finanční zisk.
Které případy máte konkrétně na mysli?
Například způsob podpory obnovitelných zdrojů energie v Česku. Jsme přesvědčení, že jediná cesta k nápravě je začít sám u sebe. Čekat, že se situace napraví v důsledku globálních nařízení nebo nových technologií, nám při současné situaci přijde jako nezodpovědné a naivní.
Rozhodli jste se vybudovat soběstačné hospodářství. To v Česku nešlo?
Nešlo a ani zde to není ideální. Uvedu příklad na té nejzákladnější životní potřebě a tou je voda. Při zakládání soběstačného hospodářství najdete pramen, nebo vykopete studnu. Na vodě jste životně závislí, máte jí omezené množství a to vás přirozeně vede k rozumnému hospodaření. Vodu si neznečišťujete chemií a používáte ji po umytí nádobí na zalévání. Vystavíte si kořenovou čističku.
Počáteční investice jsou samozřejmě řádově vyšší než při napojení na vodovod a kanalizaci, ale v Česku stejně následně musíte, ve většině případů, platit „stočné“ i když kanalizaci nevyužíváte. Před započetím budování musíte navíc zaplatit statisícové náklady na vypracování a schválení projektů. A to jsme jenom u vody.
Stejné je to s elektřinou, stavbou domu a vším ostatním. Již před mnoha desetiletími nám byla odebrána, nebo jsme ji odevzdali, zodpovědnost za zdroje a tím jsme přišli i o právo rozhodovat, jak o ně vhodně pečovat. V reálu to pak vypadá tak, že vše musíme předkládat odborníkům ke schválení a mnohdy efektivnější a zdravější způsoby „správy věcí veřejných“ jsou zamítnuty z důvodu nekompatibility s nastaveným systémem. V takových podmínkách je soběstačný život spíše bojem o přežití.
Takže v Rumunsku je to v tomto ohledu jednodušší?
V Rumunsku díky pomalejšímu porevolučnímu vývoji ještě není statní a bruselský aparát natolik rozbujelý. A zdejší lidé jsou doposud mnohem více propojeni s přírodou. Nově přicházející západní legislativu na venkově často nechápou, znamenala by třeba uzavření 90 procent hospod. A i když část zákonů je již třeba součástí rumunského práva, není úřady v praxi vymáhána. To vše se ale rok od roku mění a za pár let již zřejmě nebude patrný rozdíl.
Banátské lanýže
Robin a Nataša vybírají peníze na crowdfunginového portálu HitHit na dokončení první etapy rekonstrukce provozovny, ve které budou zpracovávat lanýže, divoké byliny, ovoce nebo zeleninu. Budova poslouží nejen jim, ale i obyvatelům vesničky Rovensko v rumunském Banátu.
Co konkrétně vám na tehdejší práci nevyhovovalo?
Dřívější optikou viděno jsme měli ideální, dobře placené pozice a vlastně nám nemělo co scházet. Přesto byl dopad na naši psychiku a fyzickou kondici destruktivní. Nutnost každodenního rozhodování, jestli udělat věc poctivě od srdce, a tudíž trvanlivě a draze, nebo vše dělat levně, aby to šlo prodat, vás nutí žít vnitřně rozpolcené. Na cestách po světě se pak přidalo uvědomění, jaké dopady má náš životní styl na lidi z ostatních kontinentů a také planetu jako celek.
Došlo nám, že se vlastně podílíme na něčem, co se nám v dlouhodobějším horizontu jeví být takovým skokem do propasti. Pochopili jsme, že naše západní společnost žije nejenom na dluh, ale i na úkor dalších x miliard lidí ve zbytku světa. Tato situace je dlouhodobě neudržitelná a svědčí o tom mnoho událostí dnešních dní.
Na co konkrétně narážíte?
Ať už jde o migrující národy, úbytky zdrojů pitné vody a mnoho dalšího. Tuto nerovnováhu mezi námi a přirozeným chodem věcí na této planetě pociťuje sám na sobě každý z nás. Ztrácíme přirozenou imunitu, protože žijeme v příliš sterilním prostředí. Ztrácíme schopnost přirozené termoregulace kvůli stálému pobytu v „ideální“ teplotě. Ztrácíme schopnost pohybu. Je toho samozřejmě ještě víc.
Jiným životním stylem se u vás tohle všechno změnilo?
Tomu všemu můžete, nebo nemusíte věřit, ale pokud zkusíte praktikovat přirozenější způsoby života, velmi brzy pocítíte, v čem že spočívá onen zásadní rozdíl, a následně začnete i vaše okolí vnímat empatičtěji.
Zmiňovali jste, že rumunští lidé žijí ve spojení s přírodou mnohem víc než Češi. Považovali vůbec vaše snahy vybudovat soběstačné hospodářství za nějak výjimečné?
Myslím, že už jsme si k sobě našli cestu a vycházíme velmi přátelsky. Samozřejmě že náš příchod zde způsobil jistý druh pozdvižení. A zbavit se počáteční nedůvěry nebylo ve všem úplně snadné. Místní nemají praktickou zkušenost se „západním“ stylem života a aktuálně je to pro většinu z nich vysněným cílem, takže pochopit naši motivaci je pro ně těžké. Například slovo deprese až do našeho příchodu vůbec neznali. (smích)
Manufaktura na zpracování lanýžů jim ale do jisté míry může zajistit i práci. Pomáhají vám?
Vzájemná pomoc tu velmi usnadňuje život. Navzájem si pomáháme například se sázením nebo dopravou na nákupy či za lékařem. Stejně tak je pro všechny běžné, že když se vám něco v domácnosti pokazí nebo dojdou zásoby, vaše první cesta vede vždy k sousedům. Chvilku nám trvalo si na užší sousedské vztahy zvyknout, zvláště v kombinaci s faktem, že se zde nepoužívají domovní zvonky, takže o příchozích se obvykle dozvíte ve chvíli, kdy s úsměvem vejdou do vašeho obýváku. Ale po pár měsících už nám to přišlo zcela přirozené a nyní si každou návštěvu užíváme.
Věnujete se činnostem, které jste nikdy předtím nedělali, například farmaření. Je to obtížnější, nebo lehčí než práce v kanceláři?
Je to především naprosto jiný druh práce. Musíte se naučit méně přemýšlet a více dělat a to není tak lehké, jak by se mohlo zdát. Máme notoricky zažito hledat stále způsoby, jak dělat věci jednodušeji, stále přemýšlet o tom, jak si vše ulehčit. Ale v zemědělství je často efektivnější nepřemýšlet a raději osázet větší kus pole.
Stejně tak stavařinu známe jen v teoretické rovině a vše děláme svépomocí a poprvé. Věc, která normálně trvá týden, je pro nás na měsíc. Ale po čtyřech letech se dostáváme postupně do formy a některé práce už máme osvojené a staly se každodenní přirozenou součástí dne, aniž by nás jakkoliv obtěžovaly.
V Rovensku žijete už čtyři roky. Nastala někdy situace, kdy jste si řekli, že to vzdáte?
Zatím ne. Nejvíce napětí jsme zatím zažívali, když nám docházely úspory, asi dva roky po příchodu sem. Bylo to v době, kdy jsme ještě nevěděli nic o lanýžích a chyběl nám plán, jak získat alespoň minimální příjem. V tu dobu jsme již reálně zvažovali, že jeden z nás odejde na omezenou dobu za prací do Čech. Naštěstí universum sdílelo naše přání zůstat zde a díky objevení lanýžů jsme mohli zůstat oba a začít budovat naši továrničku.
Veškerý majetek jste prodali a investovali jste do koupě pozemku v Rumunsku. To už je velká zodpovědnost. Vrátíte se někdy zpět do Česka?
Nevnímáme to tak definitivně. Kdybychom bývali měli neomezené prostředky, nebyl by důvod v Česku vše prodávat, ale takto jsme museli. Ale máme tam rodiče a zbytek rodiny. Československo je naše rodná zem a máme k ní velmi silný vztah. Nejvíce práce máme v následujících letech v Rumunsku, ale počítáme, že se v budoucnu nejspíše objeví situace, kdy se budeme muset postarat o členy rodiny a budeme dlouhodoběji pobývat i v Československu.
Chybí vám v Rumunsku něco z vlasti?
O tomto tématu by šla napsat kniha. Chybí víceméně drobnosti. Občas by si člověk rád zašel třeba na jídlo do restaurace, nebo do sauny či zaplavat. A také po cestování se nám občas zasteskne. Ale vše jsou to věci, které lze časem užívat i tady, akorát to ještě pár let potrvá. Nejsme ani tak omezeni lokalitou, ale spíše množstvím práce, kterou musíme co nejdříve dokončit.
A našli jste v Banátu něco nového, lepšího, co by vám mohlo případně chybět v Česku?
Nových krásných věcí je bezpočet. Zářící hvězdná obloha, naprosté ticho, kdy celý týden neuslyšíte žádný motor. Radost z vlastnoručně vypěstovaného jídla. Potěšení ze skutečných chutí vlastní organické zeleniny či bio vajíček. Radost ze vstávání, protože vás nečeká den plný stresu v ucpané Praze s mobilem na uchu, ale blahodárný pobyt na slunci, v krásné přírodě po boku s vašimi nejbližšími.
Večerní potěšení z pohledu na vykonanou práci, která není v podobě naplněného šanonu odeslaného na finančák, ale v podobě hromady vonící trávy, ve které se spokojeně vrtají vaše slepice. Radost z dopadů každodenní činnosti na vaše tělo, kdy jste každý den silnější, místo aby byla silnější vaše migréna.
Rovensko je obec, kde žije převážně česká komunita. Jak moc tamní lidé připomínají svou náturou Čechy?
Myslím, že jsou naturelem naprosto stejní jako ostatní Češi. Rozdíl je spíše ve způsobu žití. Mají jiné životní zkušenosti, byli vystaveni zcela jiným životním zkouškám. Jsou zvyklí žít mnohem více pospolu jako komunita. Dlouho zde nebyly žádné zemědělské stroje, elektřina je tu teprve od roku 1994. Bylo tedy přirozené, že se například na přenesení těžkých trámů zavolá šest sousedů místo jednoho s jeřábem.
V takto nastavených podmínkách si nemůžete dovolit být s někým dlouhodobě v neshodě. Nutí vás to případně konflikty co nejdříve urovnat, protože jste na ostatních a jejich pomoci životně závislí. Tady se vše rychle mění a dnes již má většina zdejších hospodářství zemědělskou techniku a jsou v rámci své rodiny stále více soběstační a bohužel to má také dopad na mezilidské vztahy.
