reklama
 
 

Atmosféra Sýrie je navždy smetená, říká cestovatel, který dojel karosou na Sinaj

18. 1. 2016 6:38
Jaromír „Míra“ Červenka je český cestovatel, fotograf na volné noze a bývalý oponent předlistopadového režimu. Navštívil desítky zemí, jeho první cesta poté, co dostal v roce 1989 zpátky svůj pas, vedla do Paříže a Spojených států. Na začátku devadesátých let se dostal karosou až na Sinajský poloostrov. Od té doby propadl kouzlu dobrodružných cest, směřujících zejména do Asie.

Aktuálně.cz: Z politických důvodů vám byl pas vrácen několik měsíců před revolucí, v roce 1989. Do které země jste se toužil vydat jako první?

Jaromír Červenka: Asi jako skoro každý v té době jsem chtěl do Ameriky (Spojené státy americké, pozn. red.). Člověk byl postižený pocitem, že to prostě musí vidět. Navíc jsem tam měl spoustu kamarádů, kteří během let emigrovali. Ale taky jsem vždycky miloval francouzskou kulturu a celá ta léta jsem toužil jet také do Paříže. V srpnu 89 jsme tedy s kamarádem odjeli přes Německo do francouzské metropole. Naplánovali jsme si tehdy asi čtrnáct dnů, stavili jsme se i v pařížském nakladatelství Svědectví, kde jsme pak spolu s manželi Tigridovými zapíjeli 21. srpna. A to jsme netušili, že za paradoxně krátkou dobu přijde revoluce.

Jaromír „Míra“ Červenka v pěti bodech

Jaromír „Míra“ Červenka v pěti bodech

  1. Třiašedesátiletý cestovatel, spisovatel a fotograf na volné noze pochází z Prahy.
  2. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu a za totality se živil jako uklízeč, topič i výstavář.
  3. Od roku 1990 do roku 2001 provozoval antikvariát, kde se potkávali lidé reprezentující tehdejší kulturní svět.
  4. Na začátku let devadesátých podnikl tříměsíční cestu do Spojených států a také dobrodružnou cestu autokarem na Sinajský poloostrov.
  5. Napsal několik cestopisných knížek, např. Prstem po mapě světa, Bangladéš v sedmi obrazech či 14 a půl stupně cestovní horečky.

A.cz: Nadchla vás tehdy Paříž?

Nadchla. Myslím, že očekávání dost plyne ze sebevzdělání a přípravy. Byl jsem vybaven bedekrem z první republiky, kde byla místa, o kterých se už v dnešních průvodcích ani nepíše. Francouzsky jsem tehdy ještě nemluvil. Ale moje nadšení nemohlo být zklamáno. První návštěva se tak stala leitmotivem pro desítky dalších návštěv Paříže. Jenom se svou ženou jsem tam byl minimálně dvanáctkrát. Byly doby, kdy jsem do francouzské metropole jezdil i třikrát za rok na různě dlouhou dobu. První návštěvy byly takové romantické – užívání si pití a jídla. Postupně ale projdete všechna obvyklá místa a pak už hledáte jen a jen osobní zážitky. Třeba to, že vyrazíte brzo ráno na trh a jste tam už mezi prvními, dáte se na ulici s někým do řeči, nebo že vysrknete na stojáka kafe s metařem.

A.cz: Touhu vidět Ameriku jste si splnil v roce 1991. Na jak dlouho jste odjel?

Potuloval jsem se tam asi tři měsíce. Cestu mi zaplatili kamarádi, já bych si ve své tehdejší sociální situaci asi těžko sám nastřádal peníze. Roky jsem totiž dělal topiče. Amerika pro mě totiž byla jakýmsi symbolem, dneska už to ovšem vidím trochu jinak. Tehdy jsem tam jezdil s báglem od kamaráda ke kamarádovi, vyjedl jsem lednici, dostal jsem na vlak a jel jsem někam dál. (směje se) To byla vlastně moje první velká cestovatelská zkušenost, pokud pominu, jak jsem za studentských časů jezdil do Rumunska, Polska a Maďarska, jako každý druhý.

V Americe jsem jedl skoro pořád mrkev

A.cz: Které části Spojených států jste procestoval?

Bylo to hlavně celý západní pobřeží a trochu toho středu. Taky jsem částečně poznal Kanadu, protože mám pár kamarádů i tam. Takže od Vancouveru směrem nahoru do hor a pak kromě Britské Kolumbie a Alberty asi nejvíce místa ležící při cestě do amerického Seattlu.

A.cz: Říkal jste, že jste cestoval vlakem. Máte nějaké vlakové historky?

Ty dlouhé cesty autobusem a vlakem byly úžasné. Člověk přejíždí ze Seattlu do L. A. nebo do San Diega a trvá to třeba den a noc. I s mou tehdejší angličtinou to bylo úžasný, protože když jsem musel někdy něco vysvětlit, tak ačkoliv se mi snažili porozumět, jazyková bariéra tam byla. V lidech jsem většinou nejspíš vzbuzoval lítost. Neměl jsem totiž skoro žádné peníze, jen asi tři sta dolarů na tři měsíce, tak jsem jedl pořád jenom mrkev. Anebo to, co mi někdo dal. (Směje se.) Vždycky jsem někde vytáhl mrkev a chroupal.

To, co tvořilo atmosféru Sýrie, je navěky smetené. I kdyby se země dala do pořádku, tak už nikdy nedostane zpět tvář, kterou měla předtím.

Jednou jsem jel s nějakou paní dlouhou cestu a bavil se s ní svou lámanou angličtinou. Pro Američany byla situace ve východní Evropě na začátku devadesátých let něco jako obrovská show. A jméno Československo bylo zaklínadlo. Ta paní se mě tehdy ptala na nějaké věci a já jsem se jí snažil všechno vysvětlit, protože jsem se cítil být emisarem. Po cestě přišla řeč i na peníze, a tak jsem ji svou situaci upřímně popsal. Když jsem dorazil ke kamarádovi do L. A., našel jsem při vybalování batohu zastrčené peníze – dárek od ní. Bylo to myslím padesát dolarů a dala mi je tam tajně, asi proto, že vytušila, že bych si je jinak nevzal. U peněz byl omluvný lístek, že tím nic nemyslela, ale abych měl na další cestu. Vlastně se mi cestou několikrát stalo, že ke mně byli lidi vstřícní. Taky se mi s oblibou svěřovali. Třeba v letadle mi vykládali historie svých rozvodů, nemocí i další osobní tragédie.

A.cz: Tři měsíce je docela dlouhá doba, jaký dojem na vás vysněná Amerika udělala?

Většinou pozitivní. Ale začal jsem tam chápat, jak jsou sevření a kolik záporů v těch kladech je. Vnitřní svoboda, kterou jsem si přesto všechno z Československa nesl, byla velká. V Americe jsem začal zjišťovat, jak hrozně, až trochu nesvobodně, ale dobrovolně nesvobodně žijí. Viděl jsem tu běžnou šeď desítek jedinců a rodin. U nás to bylo jiné, uzavřené, takže jsem ve Státech obdivoval leccos – třeba i messengery na kolech. Nebo jsem sledoval bezdomovce a chodil si pak s nimi poklábosit do parčíku, kde posedávali. Protože ten fenomén jsem z knih znal, ale nikdy předtím jsem s žádným nemluvil.

A.cz: Co jste od nich zjistil?

Vypadali a byli neuvěřitelně spokojení. Pochopil jsem, že nejsou vyděděnci, jak jsem si myslel. Asi málokdo z nich si to vybral a priori, nebyla to jejich interní touha, ale mnoho z nich takhle našlo cestu k vnitřní svobodě. Neříkám, jak je to úžasný, to ne, tak to není, je to určitě případ od případu. Ale tehdy jsem na to takto poprvé narazil.

A.cz: Jaký byl návrat zpátky do Československa?

Po cestě zpátky jsem se vracel přes Vancouver, kde jsem byl ještě na koncertě Boba Dylana, to byl tehdy můj velký sen, který jsem si splnil. Letěli jsme přes Island a do letadla prosakovala voda, tak jsme přistáli v Reykjavíku, něco tam opravili a letěli jsme dál.

Doma na mne ale čekalo překvápko - během mé tříměsíční nepřítomnosti totiž všechny ty nevídané americké záležitosti doputovaly i k nám, do Čech. Sice ne v takové šíři, ale byly tady. Já jsem vlastně přijel s tím, abych vyprávěl o něčem, co už bylo v tu chvíli pro většinu lidí v republice naprosto samozřejmé.

Divoká cesta karosou na Sinaj

A.cz: V současné době se soustředíte zejména na cestování po Asii. Proč jste si vybral zrovna tento kontinent?

Když jsem se vrátil z Ameriky, snažil jsem se, jako každý, popojet do okolních evropských zemí. Populární tehdy byly autobusové zájezdy na krátkou dobu. Taky jsem v té době otevřel antikvariát, který je takovým mým mezníkem. Přestože měl nějaký ekonomický přínos, byla to především křižovatka, kde se protínaly cesty zajímavých lidí. Paradoxně jako v těch kotelnách. Do antikvariátu chodili i lidi, kteří pro mě nějakým způsobem reprezentovali exotické cestování a asijskou kulturu. A v roce 1994 jsem pak vyrazil s jedním z mých mladších kamarádů do Thajska. Ale ještě rok předtím jsem podnikl takovou divokou autobusovou cestu s tehdejší cestovkou BIVAK (na cestovní kancelář navázala dnešní CK Nomád, pozn. red.).

A.cz: Kam to bylo?

S partou lidí, protože slovo cestovka mi přijde nepatřičné, jsme dohromady vyrazili po vlastní ose do Egypta. Byl tam jeden člověk, který se jakž takž orientoval v lokalitě, sehnal se nějaký autobus, nejlépe před odstřelem, a vyrazilo se. Jeli jsme tehdy na divoko, žádné hostely. Kde se bude spát, tam se bude spát. Cestovka ještě vezla jídlo pro lidi, co si to zaplatili, což byly většinou konzervy. Dneska už se všechno kontroluje, ale tehdy ne. A tak celá ulička v karose byla zarovnaná hromadami konzerv a přes to byla prkna, po kterých se chodilo. Vždycky jsme někde zastavili a přespali. Majitelé těch pozemků museli mít velkou radost, když si tam dvacet lidí lehlo s konzervou. (směje se) Vytvořili jsme si dobrou partu – jakmile se vytvoří dobrá parta, je už pak všechno jedno velké dobrodružství.

A.cz: Kudy vedla trasa dobrodružné cesty na Sinaj?

Jeli jsme přes Balkán, Turecko, Sýrii – tehdy ještě úžasnou, bezpečnou Sýrii a dál. Jeli jsme i do Jordánska a do Izraele, kde jsme museli mít jiný pas a kontroloval nás Mosad. Měli jsme v plánu dojet až na Abu Simbel (jih Egypta u hranic se Súdánem, pozn. red.), ale tam jsme nedojeli. A nebylo to ani kvůli autobusu, který se po cestě rozpadal – nejdříve mu chyběla převodovka, okna a pak kus střechy, ale na Svaté Kateřině (klášter v horách El-Tor na Sinajském poloostrově, pozn. red.) nás zastihla obrovská bouře. Dneska se tam běžně jezdí na celodenní výlety, je to docela bezpečné. Ale tehdy, v roce 1993, to byl úplně jiný svět. Turistický provoz tam byl tehdy minimální, takže jsme byli jedni z mála návštěvníků.

A.cz: Co se stalo?

No vyjeli jsme z Kateřiny a mniši nám říkali: Nejezděte, bude strašná bouřka. Ale my jsme samozřejmě neposlechli a odjeli. Po několika ujetých kilometrech přišla obrovská bouře, která roztrhala cesty a přinesla povodeň a my jsme zůstali viset na místě, kde byl kus silnice, ale tam ani zpět nebylo nic. S námi zůstaly ještě dva kamiony. Viseli jsme tam dva dny, vyjedli jsme, co jsme měli, a pak jsme přemýšleli, kam se vydáme. Nakonec jsme po průzkumné cestě narazili na vojenskou jednotku, ti nám naštěstí poslali egyptský vrtulník, který nás evakuoval na základnu Nuweiba (původní beduínské město na pobřeží Akabského zálivu, kdysi zde byla významná vojenská základna, dnes je to přístav a populární turistická destinace, pozn. red.), kde jsme strávili týden v utečeneckém táboře v jakési izolaci. Pasy nám ale nechali.

Po týdnu jsme sehnali několik džípů, které nás odvezly k autobusu, ten jsme pracně vypodkládali velkými prkny a dostali ho postupně na kus pevné silnice. Odtud jsme pokračovali v cestě. I díky tomu jsem si pak začal připadat trochu jako dobrodruh. Tohle, stejně jako následná výprava do tehdy ještě nepříliš turistického Thajska, mě postrčilo, abych někam začal jezdit cíleně.

A.cz: Jak vlastně dopadl ten autobus?

V Izraeli jsme ho museli odvézt do šrotu a odtud jsme letěli zpátky do Čech.

Když vidím dnešní Sýrii, jímá mě hrůza

A.cz: Sýrie je nyní válkou zmítaná a zničená země. Jak si ji pamatujete vy?

Nejsem politolog a nemám ani zkušenost jako dopisovatel ze Sýrie. Byl jsem tam jen jednou. Ale zrovna když se objeví nějaká další zpráva o tom, co dalšího bylo zničeno, tak se mi vyjeví obrázek toho, kde jsem byl, co jsem navštívil a co bylo působivé. V Sýrii jsem viděl absolutní poklid, samozřejmě nepopírám, že za tím „pomyslným závěsem“ mohlo být všechno jiné, ale já jsem tehdy viděl tu spokojenost a jistotu. A najednou to není, zbyla jen plocha a už to nikdy nebude ono.

Když vidím, co bylo zasaženo, jímá mě z toho hrůza. Ale mnohem horší než to, že někdo vyhodí kulturní památku do povětří, byť byla pod kuratelou UNESCO, je ten chaos a bezuzdné násilí. Zničená infrastruktura, města a zabydlené lokality, které už nikdy nikdo nevrátí do normálu. I kdyby domy zůstaly a lidi by se někdy vrátili, tak ten zásah už tam vždycky bude. To, co tvořilo atmosféru, o níž jsem mluvil, je navěky smetené. I kdyby se země dala do pořádku, tak už nikdy nedostane zpět tvář, kterou měla předtím. Je strašné, jak se může něco obrátit úplně vniveč bez toho, aniž by tam proběhla nějaká atomová válka. Města, na která si pamatuju, a to, co z nich dýchalo – tohle všechno jsou věci, které mě přesvědčily, že vždy stojí za to dát si práci a poznat do hloubky jak země, tak lokality, do kterých člověk jezdí.

A.cz: Je nějaké místo, kromě Paříže, kam se rád vracíte?

Je mnoho míst, která vás osloví, jsou místa, která zaznamenáte a respektujete je. A pak jsou místa, kam by se člověk vracel. Ale život je jenom jeden a napsat si, tam bych se vrátil a tam taky, tak je to na 7,5 života 95letých lidí. Nemá cenu se k tomu takto stavět a trápit se tím.

Chtěl jsem jen promítnout kamarádům v kavárně fotky z cest, teď mám nabídky od nakladatelství a dal jsem výpověď v práci, říká Ladislav Zibura, který ma za sebou pěší pouť do Říma nebo Jeruzaléma | Video: Martin Veselovský |  16:12

autor: Magdaléna Daňková | 18. 1. 2016 6:38

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama