Aktuálně.cz: Jak vás napadlo cestovat zrovna na čézetách do Austrálie?
Všechno se vyvíjelo postupně. Nejdřív Austrálie, pak motorky. Chtěli jsme jet na něčem českém a ideálně něčem starším. Na jawách jezdí každý, proto jsme chtěli spíš čézetu a nejlépe něco lehčího, aby ji zvedla i Ivanka. Model ČZ 150C pak nějak vypadal jako rozumný kompromis, kam se nám budou dobře přidělávat kufry.
A.cz: Na cestě je řada konfliktních oblastí. Co jste při plánování trasy zohledňovali?
Trasa byla ze všeho nejjednodušší, protože jsme chtěli jet po zemi a nechtěli jsme si moc zajíždět. Za současné politické situace existuje prakticky jen jedna trasa, protože Čína si účtuje strašné peníze za přejezd a Afghánistán je ještě nebezpečnější než Pákistán. Jakékoliv další možnosti by znamenaly, že musíme motorky nalodit, nebo s nimi letět. Takhle jsme omezili loď jen na přejezd mezi Východním Timorem a Austrálií, všechno ostatní projedeme vlastními silami.
A.cz: Jak náročné bylo sbalit se na roční cestu tak, aby se všechno vešlo na dvě motorky?
Velmi jednoduše, vezmete spoustu nářadí a náhradní díly, které určitě budete potřebovat. Přidáte oblečení na pět dní a výbavu na kempování a vaření. K tomu notebooky a knížky a víc není potřeba. Kdyby nám něco opravdu chybělo, vždycky to můžeme po cestě koupit.
A.cz: Teď se nacházíte v Thajsku. Jak čézety zatím drží?
Zatím to jde. Máme za sebou už 17 tisíc kilometrů (pondělí 15. února - pozn. red.) a motorky stále jedou. Trochu se nám snížila maximální rychlost a musíme často čistit svíčky a karburátory, jinak si ale nemůžeme moc stěžovat.
A.cz: Takže žádné zásadní technické problémy?
Zásadní problémy jsme zatím měli asi dva. V Íránu nám v noci zlobil šroub na spojkovém koši a museli se nás ujmout místní, u kterých jsme přespali. Další den jsme to uvedli do provozuschopného stavu a pořádně opravili až v Tabríze. Druhý problém jsme měli v Indii chvíli před přejezdem do Barmy. Tři dny jsme motorky připravovali na co nejhladší průjezd Barmou a nakonec jsme se nedostali ani k hranici, protože se nám vysypalo ložisko spojkové hřídele. Museli jsme ho narychlo vyměnit v malé vesničce u hranic. Naštěstí jsme sehnali brusku, svářečku i pořádné kladivo a všechno jsme vyřešili.
A.cz: Z cest si vedete i blog, na kterém jste si postěžovali, že jste cestou přes Maďarsko nepotkali ani jednoho uprchlíka. Skutečně?
Nejsme si jistí. Jeden chlapík u cesty vypadal podezřele. Bylo to zrovna v období stavby slavného Orbánova plotu a chtěli jsme se podívat do Szegedu, ale zvítězila naše touha po odškrtnutí další země a vzali jsme to přes Rumunsko, kde bylo na hranicích liduprázdno.
A.cz: Jak bylo těžké sehnat si povolení do Íránu či do Pákistánu?
Do Íránu nám stačilo normální vízum a velmi nám vycházeli vstříc. Pro přejezd po zemi nebylo potřeba nic speciálního. V případě Pákistánu oficiálně nic takového jako vízum pro silniční přejezd neexistuje, takže naše žádost musela jít přes Islámábád a trvalo to trochu déle. Žádný velký problém s tím ale nebyl. Do mnoha zemí jsme ještě potřebovali Karnet CPD, abychom nemuseli platit clo.
A.cz: Takže žádný velký problém s úředníky v těchto zemích nenastal?
Oproti takové Arménii, kde vás nechají zaplatit i na odjezdu ze země, byl vstup do Íránu jeden z nejpříjemnějších, protože nás všichni vítali a my jen čekali, až nám vypíšou papíry. Pákistán byl taky v pohodě. Měli většinou tak jednoho, dva turisty za den, a tak měli čas se o nás postarat. Všechno papírování proto proběhlo bez problémů.
Jak sledovat oba cestovatele
"Rádi bychom o sobě napsali, že se vezeme na motorkách do Austrálie, ale spíše se hodí říct, že se snažíme tam odvézt dvě šedesátileté čezety. Když netrpíme v sedlech a nemakáme na motorkách, trávíme čas popíjením piva," uvádějí na svém Nudném blogu o cestování Čech Marek Vantuch a Slovenka Ivana Haraslínová. Jejich cestu lze sledovat i na facebookových stránkách Do Austrálie.
A.cz: V íránském Zanjanu jste bydleli u hostitele v "západoevropsky" zařízeném bytě, městem se procházeli "evropsky" oblečení lidé. Jak běžné to v Íránu je?
Domy na vesnicích jsou stále většinou hliněné a lidé mají často tradiční oděvy, ale ve městech je vše skoro jako u nás. Jen ženy nosí na hlavách šátky, ale málokdo to řeší. Mladší ženy si splétají různé copy a šátek mají jen tak, aby se neřeklo. Ženu v burce byste hledali jen těžko. Celkově je Írán strašně příjemné místo a dodnes nás strašně mrzí, že jsme na něj neměli více času.
A.cz: V Yazdě, malém městě uprostřed íránských pouští, jste se po ulicích přepravovali na skateboardech. Jaký rozruch jste budili?
Pozornost jsme upoutali, ale byli tam zvyklí na turisty a jejich excesy, i když na skejtech jich asi moc nevídají. Většinou se na nás jen usmívali, občas nám někdo zamával nebo se zeptal, co to máme za jezdící desky.
A.cz: Jak na vás působila bezpečnostní situace na pomezí Íránu a Pákistánu? Platí, že se zde cizinci mohou pohybovat jen v doprovodu eskorty?
Při tři sta kilometrů dlouhém přejezdu pouště, který předchází městu Zahedán u íránské hranice, jsme se mohli pohybovat volně. Věděli jsme ale, že tam není úplně bezpečno s ohledem na pašerácké gangy. Měli jsme poněkud zvláštní zkušenost, při které se nás nějaký Íránec zeptal, kolik stojí naše motorky. Když pak telefonoval a my mu rozuměli jen dolary a něco jako cizinci, urychleně jsme nasedli na motorky a zařadili se za nejbližší náklaďák, který jsme použili jako případnou ochranu. Nic se ale nestalo. Od Zahedánu k hranici jsme byli doprovázeni profesionálně vypadající armádní eskortou, které by se nedalo vyhnout, ani kdybychom chtěli, protože na cestě byly kontrolní stanoviště.
A.cz: Jaká byla bezpečnostní situace v Pákistánu? Nepřišla vám tato část cesty jako příliš velký risk?
Risk to asi byl, ale moc alternativ neexistuje. V Pákistánu jsme dostali chlapíka, který se o nás staral a pak nás předal do rukou policie, která nás eskortovala Balúčistánem. Věděli jsme, že skrz Balúčistán budeme eskortování policií, ale kdyby nás opravdu někdo chtěl přepadnout, pár postarších chlapů s kalašnikovy by nás ochránilo jen těžko. Eskorty nám vydržely skoro po celou dobu našeho pobytu a krom prvních šesti set kilometrů Balúčistánem nám připadaly spíše zbytečné. Obzvláště v Paňdžábu na východě země, kde nám i sami policisté říkali, že vůbec není důvod se čehokoliv obávat.
A.cz: Jak probíhal průjezd do pákistánské Kvéty nedaleko afghánských hranic?
Přejezd mezi hranicí Íránu a Kvétou s našimi motorkami trval plné dva dny jízdy. Všude byla spousta lidí se zbraněmi. Jednou na cestě před námi zastavil náklaďák a začali z něj vyskakovat ozbrojenci. Polil nás pot, ale když jsme přijeli blíže, byli to jen vojáci na nějakém cvičení. Jinak byla cesta strašně zajímavá a byl to určitě jeden z nejsilnějších zážitků. Nezapomeneme na cestu zavátou pískem a na stádo velbloudů rýsující se jako fata morgána v dáli.
A.cz: Proč jste zavítali i do vesničky, kde unesli obě české dívky?
Žádná jiná cesta neexistuje. Pokud se chcete dostat přes Pákistán, musíte tudy projet. Vesnička Nok Kundi je jedno z míst, kde se střídá ozbrojená eskorta a hlavně se nám kousek před ní na červené čézetě zlomil zadní blatník. Nechtěli jsme zastavovat v poušti, a tak jsme to dojeli a kufry sundali až ve vesnici. Je to tam opravdu „divoký východ“.
A.cz: Je tam ten případ dodnes známý?
Místo působilo vylidněně a nemyslíme si, že by si byli nějak vědomi skutečnosti, že tady před pár lety unesli dvě Češky. Zároveň nevíme o tom, že by byl v této oblasti od těch dob unesen kdokoliv další.
A.cz: Setkali jste se i s policistou, který byl v eskortě obou dívek. Řekl vám něco k tomu případu?
Policista bohužel uměl jen základy angličtiny, takže jsme si s ním moc nepopovídali. Mluvili jsme ale s jeho nadřízeným, který si na obě Češky pamatoval. Bylo nám řečeno plus minus to, co se člověk dočetl z novin. Přepadla je skupina ozbrojenců, kteří je vyvedli z autobusu a policistu pak pustili. Všichni nás ujišťovali, že Tálibán už tady neoperuje a že jsme v bezpečí. Celkově se o nás velmi dobře starali. S nadsázkou jsme je poprosili, jestli by nás mohl doprovázet nějaký jiný policista než ten, kterého před pár lety unesli.
A.cz: V Česku je teď hodně diskutované téma zveřejnění výkupného za obě dívky. Cítíte se v těchto oblastech více ohroženi po zveřejnění částky? Co si o tomto problému myslíte?
Nemyslím, že bychom byli ohroženi víc, než kdyby se to neprovalilo. Kdo ty dívky unesl, vždycky věděl, kolik za ně dostane. Stejně jsme měli větší šanci, že nás v Indii srazí autobus, než že by nás unesli nebo zastřelili v Pákistánu.
A.cz: V Kvétě jste nesměli po městě udělat jediný krok bez policistů a potýkali jste se s řadou nařízení. Byly zákazy hodně striktní?
Striktní byly absolutně. V hotelu s námi byl policista, a pokud jsme chtěli někam odejít, přivolali nám doprovodné vozidlo a rikšu. Nebylo ale kam chodit. Měli jsme povolení jít jen na úřad, kde se vyřizuje odjezd z města, a do bankomatu. Abychom si mohli koupit SIM kartu, museli jsme dostat povolení od nadřízeného. V centrálním Pákistánu, ve městě Multán, jsme měli i možnost jít navštívit památky, ale stále s námi musel být policejní doprovod. Vše se změnilo až padesát kilometrů před Lahore na východě země, kde najednou eskorta zmizela a my byli zase volní.
A.cz: V Pákistánu jste cestovali i autobusovou a vlakovou dopravou. Jak tam funguje?
Vlaky byly plné, ale ne přeplněné, a i když jsme jeli nejnižší třídou, všude bylo čisto a celkově byla kvalita služeb na vysoké úrovni. Autobusy ale byly peklo. Možná jsme měli smůlu, ale celou noc hrála příšerně hlasitá hudba, aby náhodou neusnul řidič.
A.cz: Po Pákistánu jste projížděli Indií. Jaký to byl rozdíl?
Indii už jsme naštěstí nechali za sebou, ale jsou to opravdu dvě rozdílné země. Ze začátku bylo vše v pohodě a celkem jsme si užívali jídlo a jinou kulturu. Je tam ale hrozná špína a smog a po čase jsme toho všeho začali mít po krk. Každý den jsme si na cestách připadali, že nás chce někdo srazit. Kdekoliv jsme zastavili, hned kolem nás byly stohlavé davy a sledovaly každý náš krok. Těžko to takhle zpětně srovnávat, ale do Pákistánu bychom se rádi někdy vrátili, do Indie zatím ne.
A.cz: Jak moc jste se cestou "ponořili" do Himalájí?
V Nepálu jsme se z jezera v Pokhaře koukali na štíty Annapurny. Původně jsme chtěli jet ještě blíže, jenže Indie se s Nepálem hádají o menšiny, a tím pádem je už půl roku zablokovaná hranice pro převoz nafty. Ve velkých městech může benzin stát až 200 korun za litr, a tak jsme se rozhodli raději ušetřit a sjet zpět do nížin, kde je možné na černém trhu sehnat levnější palivo převážené v motorkách z Indie.
A.cz: Následovala Barma a barmsko-thajské hranice. Hranice Barmy a Thajska je známá tvrdými boji armády a Karenů v tzv. Karenském státě. Jaké jsou vaše zkušenosti z této oblasti?
Barma je stále pro turisty s vlastními dopravními prostředky uzavřená. Museli jsme si zaplatit cestovní kancelář, která nás spolu se státní úřednicí provezla celou zemí. Oblast tzv. Karenského státu jsme projížděli po nově vybudované dálnici a problémy tady byly opravdu vidět. Potkali jsme spoustu ozbrojenců na autech a projela kolem nás kolona obrněných armádních vozidel, ale žádnou střelbu jsme neslyšeli.
A.cz: Co vás teď čeká?
Chceme si konečně odpočinout a strávit pár měsíců v Thajsku. Pak projedeme Malajsií a Indonésií do Východního Timoru, odkud bychom chtěli přeplout do Darwinu v Austrálii. Co se ale bude dít pak, to vůbec nevíme. Zatím vypadá pravděpodobně, že se zkusíme dostat až na Nový Zéland, kde bychom chvíli pracovali a posunuli tím jakákoliv další rozhodnutí.