reklama
 
 

Stěžujeme si na život, který je pro většinu populace planety jenom snem, říká český cestovatel

3. 4. 2016 10:00
Třiadvacetiletý student holandštiny Ondřej Šťastný se loni v létě vydal na tříměsíční cestu po východní a jihovýchodní Asii. V každé z osmi navštívených zemí strávil 14 dní, za ubytování platil pouze jednou a navíc dobrovolně. Strávil tři dny v japonské rodině, dopoledne v nejhorších slumech v Manile i odpoledne s třináctou nejvíc sexy ženou na světě. Co na něj zapůsobilo nejvíc?

Studujete holandštinu. Proč jste si pro tříměsíční poznávací cestu vybral jihovýchodní Asii?

Pro Asii jsem se rozhodl hlavně proto, že jejich kultura je diametrálně odlišná od té evropské. A i mezi jednotlivými zeměmi jsou velké kontrasty. Lidi mají tendenci házet východní Asii do jednoho pytle, ale mezi státy jsou stejné rozdíly jako třeba mezi Maďarskem a Francií.

Které země jste procestoval?

Za tři měsíce jsem navštívil Japonsko, Jižní Koreu, Tchaj-wan, Filipíny, Indonésii, Singapur, Malajsii a Thajsko. V každé zemi jsem strávil v průměru dva týdny.

Ondřej Šťastný v pěti bodech:

  1. Je mu 23 let a pochází z Karviné.
  2. Studuje holandštinu v Praze.
  3. Procestoval mnoho evropských zemí, zejména díky dobrovolnickým aktivitám.
  4. Pracuje jako tlumočník, překladatel a učitel jazyků.
  5. V březnu a dubnu pořádá o svých cestách přednášky v Praze a Brně. Jeho videa z cest najdete také na Youtube.

Jak těch čtrnáct dní v každé zemi probíhalo?

Přijel jsem vždycky do hlavního města a za dva týdny mi letělo letadlo pryč z jiného města v dané zemi. Čas strávený mezi tím jsem nijak neplánoval. Měl jsem vytipovaných pár lokalit, které jsem chtěl vidět, a taky jsem chtěl strávit pár dní u japonské rodiny. Ale čím jsem byl spontánnější, tím to bylo lepší.

Za celé tři měsíce jsem musel za ubytování platit jednu noc, a to ještě dobrovolně. Tuto noc jsem strávil v tzv. kapslovém hostelu, který je pro Japonsko velice typický. Skoro celou dobu jsem ale využíval couchsurfing (sociální síť nabízející bezplatné ubytování, pozn. red.), ale i známosti z předchozích cest. Navštívil jsem známé kamarádů z dobrovolnických kempů, které jsem kdysi absolvoval. Na couchsurfingu jsem napsal takzvanou otevřenou žádost a lidi z celé země se mi mohli ozvat, hostit mě u sebe nebo mi mohli ukázat různá místa. Často jsem tak spal u lidí, které jsem ten večer viděl poprvé.

A povedlo se vám strávit pár dní u japonské rodiny?

Ano, strávil jsem s ní tři dny. Byla to rodina mojí kamarádky z dobrovolnického kempu. Pokoušel jsem se přes couchsurfing dostat do více rodin, ale japonská a korejská kultura je docela konzervativní. Často se lidi chtějí jenom setkat na odpoledne, ale přespat u někoho je docela obtíž. V té japonské rodině jsem byl úplně první host ze zahraničí, navíc z Evropy, takže se ke mně chovali, jako bych byl součástí rodiny. Všiml jsem si, že Japonci často žijí ve velkém domě s rodiči a prarodiči. To už se u nás moc nevidí. Kult rodiny je v Japonsku i Koreji opravdu hodně silný. Navíc mají obrovský respekt vůči starším.

Pochytil jste za ty tři dny nějaké japonské rodinné tradice?

Snažil jsem se naučit jejich zvyklostem. Učili mě, jak pít čaj, a vzali mě na sumo, což jsem si přál. Chtěl jsem se dozvědět o jejich životním stylu víc, ale rodina neuměla tak dobře anglicky a já japonsky umím tak čtyři až pět vět (smích). Taky jsem si všiml, že se hodně dodržují tradiční role. Žena je tedy doma a stará se o domácnost, zatímco japonský muž hodně pracuje.

Co umíte japonsky?

Těší mě, že vás poznávám. A děkuji. Věty jsem se naučil hlavně kvůli této rodině.

Říkal jste, že jste si přál zajít na sumo. Vyzkoušel jste si ho?

Ukázali mi, jak probíhá trénink, jaký životní styl musí dodržovat a tak dále. Dělal jsem si z toho srandu a ptal se, jestli můžu jít s nimi do kruhu. Ale řekli mi, že vůči sumo panuje obrovský respekt, že to patří k jejich tradicím a historii. Takže do kruhu by se neměl dostat cizinec, co si chce dělat ‚‚selfíčka‘‘. Sumo zápasník musí projít dlouhým tréninkem a dodržuje přísnou životosprávu. Člověk si řekne, že jsou to nějací tlusťoši, co po sobě skáčou někde v kruhu. Ale jejich technika je velice zajímavá.

Trénink trvá od sedmi ráno do minimálně dvou odpoledne. První tři hodiny se protahují, nacvičují si různé formace. Překvapilo mě, že člověk, který je takto „tlustý“, je vlastně velice flexibilní. Viděl jsem, že zápasníci dělají při protahování polohy, které si já ani neumím představit. Dále musí jíst speciální polévky plné tuku, díky kterým nabírají váhu. Zároveň ale cvičí, takže jsou neskutečně silní. I kdybych do toho ringu mohl jít, myslím, že by mě zabili.

Kudy vedla vaše trasa Japonskem?

Nakonec to skončilo u mainstreamové trasy – Tokio, Nagoa, Kjóto a Osaka. Moje zážitky vždycky tvořili lidi, se kterými jsem se setkal. Každé město bylo úplně jiné a jedinečné. Vyzdvihovat jedno nad druhým nejde. Kulturně bylo nejzajímavější Kjóto, kde jsem přespal v kapslovém hotelu. Další dny mě hostil student, každý den jsem se setkával s různými lidmi. Seznámil jsem se například se ženou, která chvíli studovala na gejšu. Když jsme šli ven, vzala si kimono. Řekla mi, že je to proto, že lidi, kteří si v Kjótu na sebe vezmou něco zajímavého, například různé kroje, dostávají slevy v obchodech i restauracích. Lákají tak totiž turisty.

Zaujala mě kjótská čtvrť Gion, plná starých restaurací a podniků, jejichž tradice přesahují až 600 let. Podniky jsou ale čistě pro bohaté lidi. Běžní lidé by na jednu noc potřebovali tak sto tisíc. Je to jedno z mála míst, kde člověk může potkat opravdové gejši. Na stěnách každého podniku byla vyvěšena jména gejš, které na daném místě jsou. Je to v podstatě jejich kancelář. Když přijde nějaký zbohatlík, může si gejšu zavolat. Ptal jsem se a oficiálně je gejša společnice na večer, údajně tedy nejde o nic sexuálního. Vidět pravou gejšu je ale docela vzácnost. Jediná šance je mít peníze a jít do některého podniku, a to ještě člověk musí mít štěstí, protože ho můžou jako turistu vyhodit. Naštěstí šlo gejšu vidět párkrát za den, když šla už nalíčená a ustrojená do práce. Turisté si je samozřejmě horlivě fotili.

Kam pokračoval váš výlet z Japonska?

Do Koreje. Přistál jsem v Busanu, městě na jihu. Po cestě jsem se stavil v Kjongdžu, jedná se prakticky o korejské Kjóto. Krásné, velice tradiční město, plné buddhistických chrámů. Ze Soulu jsem pak jel do Boryeongu, kde se konal šílený bahenní festival.

Co vám z Koreje utkvělo nejvíce v paměti?

Vyzdvihl bych šílené párty. V Koreji se lidé opravdu umí bavit. V Soulu jsme s couchsurferem a jeho dalšími hosty vyrazili do čtvrti Hongdae, která je hned vedle univerzitního kampusu. Párty ale probíhala spíš na ulici než v klubech. Všude byli pouliční umělci – někdo hrál na kytaru, jiný na klavír. Do toho korejský pop, byly tam roztleskávačky, lidi, co tančili na silent disco a měli takové balónky na sluchátkách, turisti, co paří na ulici s Korejci… Všichni se bavili. Sotva jsme přišli, obklopili nás noví lidé, se kterými jsme se seznámili. Hudba na ulici sice hrála nahlas, ale u konkrétního pódia byla slyšet jen hudba, za kterou člověk šel.

Pijí Korejci alkohol?

V Koreji je typické pití sodžu, ochucené chutnalo jako sodovka s 20procentním alkoholem. Navíc je to strašně levné – za 25 korun člověk dostal půl litru. Asiati se celkem rychle dokážou opít a sladké sodžu tento proces urychlilo.

Korejci jsou známí svou pracovitostí a paralelním životem na internetu. Setkal jste se s tímto trendem?

V Jižní Koreji panuje obrovská soutěživost a konkurence. Žije zde pětkrát více lidí než v České republice, nemají žádné přírodní zdroje, musí tedy vyžít z inteligence. Rodina Korejce hrozně žene k tomu, aby byli úspěšní. A když to nesplní, budou poníženi nejen oni sami, ale i rodina. Nedivím se, že v Japonsku a Koreji jsou vysoké míry sebevražd, ten tlak je obrovský. Potvrdili mi to všichni Korejci, se kterými jsem se na svých cestách setkal. Hostil mě taky kluk, který dokončoval práva a říkal, že každý rok někdo z jejich školy spáchá sebevraždu.

V Jižní Koreji se taky rozmohl nový trend – jíst před kamerou (tento trend je označován jako mukbang, pozn. red.) Lidi jim za to, že je sledují, platí. Asi si užívají to, že si někdo jiný užívá jídla a života. Jinak je taky docela typické vyhýbat se na ulici selfie tyčím. Selfíčka si dělají všichni, člověk si musí dávat pozor, aby se nebouchl do hlavy. Každá jejich fotka navíc musí projít přes co nejvíce filtrů, protože kladou velký důraz na svůj zevnějšek.

Procestoval jste celkem osm rozdílných zemí. Je pravda, že jsou Asiati z Evropanů celí paf?

Je to pravda. Když jsem se na ulici v Japonsku zeptal na něco cizího člověka, tak i když mě neznal a neuměl ani slovíčko anglicky, zastavil se a usmál se. Pak jsme se vyfotili a zavedl mě na místo, kde by mi mohli pomoct. V Indonésii na mě zase křičeli bule bule, což je výraz pro bělocha z Evropy. Zase se chtěli vyfotit a pomoct mi.

Kde se vám líbilo nejvíc?

Každá země měla své klady v něčem jiném, protože jsem svůj čas v každé zemi trávil úplně jinak. Kdyby všechno ale na světě ruplo a měl bych se přestěhovat někam, kde budu mít klid, tak Filipíny nabízejí přibližně sedm tisíc ostrovů. A je velice jednoduché si i vyřídit pobytové vízum. V turistických vesnicích jsem potkal spoustu Evropanů, kteří tam žijí a vedou kurzy potápění. Na druhou stranu, v Manile a větších městech je obrovská chudoba, kterou jsem do té doby nikde neviděl.

Jak taková chudoba vypadá?

Uprostřed supermoderního města je na jedné straně ulice mrakodrap jak v západní Evropě, na druhé straně slum, kde žijí lidé v tak otřesných podmínkách, že si to ani neumíme představit. Když se teď nějaký Evropan zmíní, že se má špatně, vždycky si vzpomenu na ty slumy, kde se pije špinavá voda a jeho obyvatelé nemají co jíst. S filipínskou kamarádkou jsem se byl podívat do lokality zvané Smokey Mountain, což je skládka v centru města, kde je spousta slumů plných bakelitových domečků a lidí, kteří žijí jen pod stanem z deky. Obyvatelé tam žijí na hromadách odpadků. Když přivezou nové odpadky, prohrabávají se jimi a hledají, co by se jim mohlo hodit.

Co jste tam dělal?

Nakoupil jsem obrovskou tašku jídla pro lidi, kteří tam žijí. Čekal jsem, že ke mně přiběhnou a tašku mi roztrhnou, ale přišly vysmáté rodiny s dětmi a ptaly se mě, odkud jsem. Rozdal jsem jim jídlo a ptal jsem se, jaký je tam život. Bylo to dost smutné.

Další den jsem se setkal se dvěma místními Filipínkami, které pracovaly v dobrovolnických organizacích zaměřených na pomoc ve slumech. Společně jsme šli do čtvrtě zvané San Andres. Dostat se tam dalo ale jen po kolejích. Slum stojí u dálnice a hned vedle něj projíždí co pět minut vlaky, které samozřejmě nestaví. Ze slumu a do slumu funguje speciální doprava. Takzvaný kuya, což je termín pro staršího chlapíka, který je i autoritou (třeba průvodčí je kuya). Kuya měl na starost vozítko, které jede po kolejích, než projede další vlak. Hodili jsme vozítko na koleje, rozběhli se, potáhli ho a pak jsme jeli tak 20 km za hodinu. Koleje byly dvoje a proti nám jel zrovna vlak. Měl jsem strach, protože jsem netušil, na kterou výhybku vlak pojede. Kuya se zastavil a čekal před výhybkou. Vlak se přibližoval a najednou 50 metrů před námi sjel na vedlejší kolej. Když jsme přijeli na místo, bylo to ještě horší než Smokey Mountain. Lidi už neměli ani matraci na zemi, jen karton. Bylo to hodně silné.

Kolik lidí v těch slumech žije?

To nevím, protože vláda jejich počet zamlčuje, ale byly to tisíce lidí. Většina z nich se už do slumu narodila.

Byl jste ještě v jiném slumu?

Byli jsme taky v Hidden Tunnel, což je tunel půl metru nad hladinou znečištěné řeky. Je tam strašné vlhko a lidé tam žijí v bakelitových domečcích nebo na zemi. Byl jsem ještě v další slumové čtvrti, kde jsem pár hodin pomáhal dobrovolnické organizaci True Manila stavět stěnu. Ve stejný den, kdy jsem byl ve všech těch slumech, jsem se přes couchsurfing domluvil na srazu ještě s jednou holkou, o které jsem nic nevěděl.

Sešli jsme se v bohatém a moderním centru města a zašli do jedné z kavárniček. Povídali jsme si, strašně jsem se divil, že se na nás neustále někdo dívá. Vůbec jsem totiž netušil, že v té kavárně sedím s topmodelkou a filipínskou celebritou Jinri Park. Pak mi bratr mojí hostitelky řekl, že je údajně 13. nejvíce sexy ženou na světě, a ukázal mi nějaký časák, kde měla fotku na titulní straně. Přitom mi vůbec nepřišla nějak nafoukaná. Je zvláštní, s kým vším se můžete na couchsurfingu seznámit, a rozhodně byl ten den plný obrovských kontrastů jako samotná Manila.

Takže slumy pro vás byly nejsilnějším cestovatelským zážitkem?

Návštěva slumů byl rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků. Každý zážitek na této cestě mi rozhodně ale dal něco jiného. Každopádně mě filipínské slumy utvrdily v tom, že mnoho lidí si stěžuje na život, který je pro obrovskou část populace planety jenom snem.

Bral jsem to jako sportovní úkol, vzdát jsem nechtěl ani jednou, říká Pavel Suchý, který jako první Čech objel zeměkouli na motorce. | Video: Martin Veselovský |  19:57

autor: Magdaléna Daňková | 3. 4. 2016 10:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama