Psychoterapeut: Lidi se nejvíc bojí vztahů a smrti. S úzkostí je třeba umět zacházet

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
26. 2. 2020 11:03
Bušení srdce, zrychlené dýchání a pocení, to jsou nejčastější projevy strachu z věcí, které lidem nahání hrůzu. Ať už jde o pavouka v místnosti, pohled z rozhledny, nebo pobyt v letadle. „Strach je přirozená emoce,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Adam Suchý. Pokud ale vychází z představ o domnělém nebezpečí, stává se z něj úzkost, kterou je třeba vyřešit. Nahromaděná úzkost totiž narušuje život.
"Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás," říká Adam Suchý.
"Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás," říká Adam Suchý. | Foto: Shutterstock

Strach má mnoho podob, někteří lidé se bojí pavouků, jiní tmy nebo výšek. Kde se v nás bere?

Důležité je odlišit strach a úzkost. Strach je přirozený a vrozený. Je součástí našich emocí a je v pořádku, že jej máme, protože nás chrání. Vezměte si třeba situaci, kdy přemýšlíte, jestli je dobré jít ve dvě ráno sama parkem, váš strach vás chrání před nepříjemnými zážitky, takže parkem nakonec nepůjdete.

Když ale tentýž strach budete pociťovat v poledne, kdy je v parku spousta jiných lidí a třeba i matky s kočárky, je to úzkost a ta už přirozená není. Je normální přijít na večírek a chvilku se rozhlížet ve dveřích, skenovat prostor, snažit se mu porozumět a zjistit, jestli je bezpečný.

Když půjdete k ohni, trochu se bojíte - strach vás chrání před popálením. Existuje spousta podnětů, která nás dnes už neohrožuje, ale přesto z nich nějakou úzkost cítíme, což může být dáno evolučně, častokrát si ji ale vyvoláme sami.

Dá se určit hranice, kdy je naše obava namístě a kdy už se jedná o úzkost, kterou si vyvoláváme sami?

Strach je reakce na reálný podnět, úzkost je mnohdy reakce na naše představy. Úzkost je to, co si vkládáme mezi teď a potom. Můžou to být obavy o to, aby se nám povedla dovolená, nebo když při pohledu na obyčejného pavouka v Česku vyšilujeme, ačkoliv nám nemůže ublížit.

Znamená to, že lidé s bujnější představivostí mají větší sklon k úzkostem?

To se nedá říct, představivost nám pomáhá i v běžném denním plánování. Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás. Důležitá je také naše osobnostní výbava. Jsou lidé, kteří hladinu úzkosti mají vyšší, jsou citlivější a zranitelnější, a pak jsou lidé, kteří to mají naopak a spousta věcí je jim jedno nebo je neřeší.

S jakými úzkostmi se ve své psychoterapeutické praxi setkáváte nejčastěji vy?

I když lidé někdy chodí se specifickými fobiemi, jako je strach z pavouků, z výšek, z létání nebo z injekčních jehel, moje zkušenost a praxe ukazují, že většina našich problémů je vztahových - vztah k sobě samému, vztahy k partnerům, k rodičům, k práci nebo k domu, kde bydlíme. Všechny tyhle vztahy se u nás mohou pojit s úzkostí, například jestli splatím dům, ve kterém bydlím, jestli neshoří, jestli mě lidi kolem budou mít rádi, jestli jsem schopen napravovat vztahy a podobně.

Čím méně jsme schopni žít v přítomnosti a brát věci tak, jak jsou, tím víc přibývá úzkostí spojených s představami, co by se stalo, kdyby. Představy nás navíc odrazují od určitých činů, protože máme strach z důsledků. V každodenním životě se tak dokážeme sami znejistit a vystrašit.

Kdy lze říct, že obavy překročí běžnou, únosnou mez a stávají se formou psychických potíží?

Obecně je to tehdy, když nám začnou bránit v každodenním fungování. Všichni známe přemýšlení nad tím, jestli jsme zamkli, vypnuli sporák nebo zavřeli okno. A je normální, když se to vrátím zkontrolovat. Pokud ale kontrolujete dveře hodinu a nejste schopni odejít do práce, je to problém, který vám narušuje život. To už se ale bavíme o neurózách, v tomto případě např. o obsedantně-kompulzivní poruše, při které lidé neustále dokola kontrolují, jestli zamkli, nebo si pořád dokola umývají ruce.

Je známo, že dlouhodobý stres vyvolává celou řadu zdravotních potíží. Může mít i dlouhodobá úzkost negativní dopad nejen na psychické, ale i fyzické zdraví člověka?

Určitě ano. Samotná úzkost, pokud je součástí neuróz, je považována za projev nemoci. Pokud hodinu kontrolujete dveře nebo si myjete ruce, bavíme se o psychické poruše. Zároveň je to bludný kruh, protože čím víc máme představ a nároků na to, jací bychom měli být my nebo svět kolem nás, tím více úzkostí pociťujeme.

Je také třeba odlišit patologickou úzkost, což je nemoc, od toho, co zažíváme běžně. Lidi si dokážou uhnat úzkost sami, zčásti je to mix obav a strachů, které je potřeba vyřešit. Neexistuje ale žádný psychologický skalpel, který vás jen tak zbaví úzkosti, je potřeba naučit se s ní zacházet. Úzkost nás zároveň nutí se nepříjemným situacím vyhýbat.

Některé věci je třeba dělat i s tím strachem. Pokud se například v dětství chceme naučit plavat, nebudeme stát na břehu, zbavovat se strachů a představ a pak teprve vlezeme do vody. Místo toho do vody vlezeme po kotníky, a když zjistíme, že jsme v pohodě, příště do ní vlezeme po kolena, náš strach se s každým dalším krokem zmenšuje. Díky tomu zjistíme, že se ve světě dá normálně fungovat.

Lidé, kteří se například bojí létat, přestanou využívat leteckou dopravu a začnou si svou volbu obhajovat tím, že auto je mnohem lepší a proč by vlastně měli jezdit na druhý konec světa, když doma je taky fajn. Tím ale nepracují se svou úzkostí, protože pořád zůstávají jenom v rovině představ, kde se s ní nevyrovnají. Abychom se svými obavami mohli pracovat, potřebujeme reálný zážitek, na základě kterého zjistíme, že je náš strach k přežití.

Strach z létání se údajně týká až třetiny populace. Co byste poradil člověku, který má za sebou špatnou zkušenost s létáním nebo nikdy neletěl a bojí se?

Pokud u člověka vznikla úzkost na základě špatné zkušenosti, pracuje se s ním jinak než s lidmi, kteří nikdy neletěli. Reálná zkušenost je jiná, než když si člověk přivodí úzkost sledováním zpráv a filmových a seriálových rekonstrukcí leteckých katastrof nebo surfováním po internetu bez toho, že by měl kdy špatnou zkušenost. Je jasné, že pobyt deset kilometrů vysoko je nepříjemný, a třeba zejména muži mají obavy z toho, že nad strojem nemají kontrolu.

Kdybychom se problémem zabývali víc do hloubky, zjistíme, že za vším většinou stojí jedno zásadní téma, které máme všichni společné a se kterým je málokdo srovnaný, a to je strach ze smrti. Většina si jej neuvědomuje, nechce se s ním konfrontovat a vyhýbá se zážitkům a zkušenostem, které by mohly vést k zamyšlení se nad vlastní smrtelností.

Při dlouhodobé terapeutické spolupráci s člověkem se nakonec dá vysledovat, že někde hluboko vevnitř má uloženou obavu, že sedne do letadla a ono spadne. Byť všechny statistiky říkají, že je to velmi nepravděpodobné. Ale bohužel žádné zpravodajství neinformuje o tom, kolik letadel denně bezpečně vzlétlo a přistálo anebo kolik lidí denně došlo v pořádku z práce domů. Vždycky si přečtete příběh někoho, koho zabila cihla, anebo článek o pádu letadla. A to přispívá ke zvýšení úzkosti. Přístupů, jak ji řešit, je spousta.

Programy pro lidi, kteří se bojí létat, mají i samotné letecké společnosti. V nich lidem vysvětlí, jak letadla fungují, co se během letu děje, a posadí je i do leteckého trenažéru. Rozumět věcem a projít si určitou zkušeností je vždy uklidňující. Doporučují se také specifické relaxační techniky a pak obecně dodržování pitného režimu, dostatek spánku nebo vyhýbání se alkoholu.

Společně s přáteli jste vyvinul aplikaci Keep Calm, která pomáhá bojovat se strachem z létání. Proč jste si ze všech úzkostí vybral zrovna tuhle?

Sám jsem se dřív bál létat, bylo mi to nepříjemné. Zároveň mě baví využívat a propagovat můj obor i jinak, třeba prostřednictvím moderních technologií. S kamarády nás tak napadlo vyvinout aplikaci, ke které bude mít přístup více lidí, poptávka po psychoterapii totiž narůstá a díky aplikaci v mobilu můžou mít lidi takového malého psychologa v kapse, kamkoliv jedou. Aplikace jim dává určitá vodítka, jak v daných situacích reagovat nebo jak se uvolnit.

Co vám tehdy pomohlo překonat strach z létání?

Pozoroval jsem na sobě klasický vývoj, napřed jsem se nebál a pak po 11. září 2001 jsem se začal bát mnohem víc, část rodiny mám totiž v USA, takže za ní létáme. Vyzkoušel jsem různé techniky, jak se uvolnit, včetně prášků. Nakonec mi pomohla dlouhodobá cesta k sobě samému, k přijetí věcí tak, jak jsou, a nalezení schopnosti žít v daném okamžiku.

Snažil jsem se taky meditovat. Psychoterapeuti navíc musí sami procházet psychoterapií, aby se v sobě vyznali. Takže jsem se se svou úzkostí nakonec srovnal a v letadle se momentálně cítím v pohodě. Je zajímavé, že mé děti se do určitého věku vůbec nebály, jakmile ale vyrostly a zahltil je svět dospělých, začaly se bát létání mnohem víc než dřív.

Adam Suchý (45 let)

Adam Suchý, psychoterapeut
  • Klinický psycholog, psychoterapeut a soudní znalec
  • Vystudoval žurnalistiku a psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté získával zkušenosti v olomoucké fakultní nemocnici.
  • O roku 2008 působí jako soudní znalec pro odvětví psychiatrie se specializací na klinickou psychologii.
  • Je členem výboru a odborné rady České společnosti pro Gestalt terapii, Asociace klinických psychologů, Obce spisovatelů ČR a poradcem Ligy otevřených mužů.
  • Publikuje v populárních i odborných časopisech, je mimo jiné autorem knihy Mediální zlo - mýty a realita (2007). Je autorem několika básnických sbírek, povídek publikovaných ve sbornících a písňových textů pro interprety populární hudby.

Radkin Honzák na jedné ze svých přednášek uvedl, že při úzkosti pomáhá i modlení nebo počítání matematických příkladů, souhlasíte s ním?

Při relaxaci, modlení nebo počítání svoji mysl zaměříme někam jinam. Je to stejné jako počítání oveček před usnutím, člověk díky tomu nemyslí na to, že nemůže spát. Nejsem si ale jistý, jestli by to pomohlo lidem, kteří jsou už na hraně paniky.

V případě, že nad sebou ztrácíme kontrolu a nemáme zažité uklidňující techniky, může pomoci i prášek na uklidnění. U lidí, kteří s jejich užíváním nemají zkušenost, ale může dojít k paradoxní reakci, kdy se jejich úzkost ještě vystupňuje. Stává se to velmi málo, ale taková pravděpodobnost existuje, což může být na palubě letadla velmi nepříjemné. Lék na uklidnění by měli brát lidé ale jenom v případě, že létají jednou za čas na dovolenou a létání jim působí stres.

Pokud se jedná o častější problém, je dobré vyzkoušet psychoterapii, která může mít různé podoby. Při hlubších psychoterapiích se pak s odborníkem mohou propracovat k tomu, že strach z létání je ve skutečnosti obava z toho, že člověk nemá věci pod kontrolou, obává se smrti nebo má neurovnané vztahy s blízkými. Obavy ze smrti často pramení ze strachu z neprožitého, z toho, že něco nestihneme udělat. Ale aby na tohle člověk přišel, musí si nejdříve rozumět a starat se o sebe.

Na letištích a v letadlech si spousta lidí pro snížení strachu dopřává také alkohol. Nemůže ale notné množství alkoholu jejich strach naopak ještě posílit?

Alkohol rozpouští úzkost, problém ale je, že jej často kombinují s prášky. Alkohol v malém množství strach rozvolní, ne u všech to však stačí na úzkost. Lidi pak pijí víc, jsou dehydrovaní a v konečném důsledku se necítí dobře. Navíc při dlouhých letech pak člověk vystřízliví a všechny nepříjemné pocity se v kocovině ještě zhorší.

Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že strach je prospěšný, náš vnitřní hlas nám tím napovídá, že se jedná o potenciálně nebezpečnou situaci. Na druhou stranu přehnaný strach je špatný pro psychiku. Jak tedy najít optimální hranici obav?

Zdravý člověk by měl dát na svůj vnitřní hlas, který je velmi prospěšný, častokrát jej ale bohužel neposlouchá. Čili když mi můj hlas říká, že daná výprava do hor je nad moje síly, je fajn ho poslechnout. Pokud vnitřní hlas ignorujeme, může nás to dovést až za hranu našich sil a schopností. Samozřejmě že chceme posouvat svoje hranice, ale musíme si na základě okolních vlivů a reálných situací uvědomit, zda jsou naše obavy v pořádku, či nikoliv. Důležité je, abychom sami sobě rozuměli a dokázali tak situace správně vyhodnotit.

Podívejte se také na rozhovor s autorskou dvojicí pod pseudonymem Lars Kepler:

Psaní je magie, vyrovnáváme se tak se strachem, chtěli jsme zůstat v utajení, ale stali jsme se terčem mediálního honu, říká spisovatelská dvojice | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 5 hodinami

Brémy podlehly Frankfurtu 0:3, Pavlenka inkasoval po 342 minutách

Fotbalisté Brém v dohrávce 24. kola německé ligy podlehli Frankfurtu 0:3 a zůstali na předposledním místě tabulky. Brankář Jiří Pavlenka byl v bundeslize překonán po 342 minutách, celý zápas za domácí Werder odehrál i krajní obránce Theodor Gebre Selassie.

Brémy prohrály poprvé po třech ligových zápasech a ztrácí dva body na šestnáctý Düsseldorf, který drží barážovou pozici. Eintracht zvítězil podruhé za sebou a poskočil na 11. příčku.

Domácí si v úvodním poločase vytvořili víc nebezpečných šancí než soupeř, ale brankář Trapp zneškodnil dalekonosnou ránu Klaasena nebo Selkeho pokus z úhlu.

Druhé dějství jasně patřilo Frankfurtu. V 61. minutě si na Kostičův centr naskočil Silva a přesnou hlavičkou překonal Pavlenku. Reprezentační gólman podruhé inkasoval v 81. minutě z rohu od nepokrytého Ilsankera a hostující náhradník ještě v poslední minutě uzavřel skóre hlavou.

Hráči Werderu potvrdili pozici nejhoršího domácího týmu německé ligy, v aktuální sezoně na Weserstadionu ze 14 utkání získali pouhých šest bodů a vyhráli jen v září nad Augsburgem (3:2).

před 5 hodinami

V případě Maddie McCannové, jež zmizela před třinácti lety, je podezřelý Němec

Němečtí vyšetřovatelé podezřívají z vraždy britské dívky Maddie McCannové, která zmizela před 13 lety při rodinné dovolené v Portugalsku, 43letého muže z Německa. Vyšetřování otevřelo státní zastupitelství v Braunschweigu, informoval dnes Spolkový kriminální úřad. Podezřelý, který byl už v minulosti podle agentury DPA vícekrát trestán kvůli sexuálním deliktům i na dětech, si v současnosti odpykává víceletý trest ve vězení.

Tehdy tříletá Madeleine McCannová zmizela v květnu 2007 z apartmánu v turistickém komplexu v Praia da Luz u jihoportugalského města Lagos v regionu Algarve. Její rodiče byli tehdy na večeři v blízké restauraci. O osud dívenky se zajímala média na celém světě. 

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Anderson, Ozon, McQueen. Festival v Cannes zveřejnil výběr filmů pro letošní ročník

Nové filmy amerického režiséra Wese Andersona, francouzského Françoise Ozona či britského Steva McQueena jsou součástí oficiálního výběru 56 snímků pro letošní ročník mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Filmový svátek se letos v květnu nekonal kvůli koronavirové pandemii, pro snímky je ale zařazení na jeho program prestižním oceněním, uvedla agentura AFP. Žádný český film se do výběru neprobojoval.

Na seznamu oficiálního výběru se nachází Andersonův film The French Dispatch (Francouzská spojka), Ozonův Eté 85 (Léto 85), britský filmař Steve McQueen má ve výběru snímky hned dva - Lovers Rock (Skála milenců) a Mangrove (Mangrovník).

Žádný český film v letošním oficiálním výběru festivalu nefiguruje. Ze zemí střední a východní Evropy zde mají své zástupce pouze Litva (film Soumrak režiséra Šarunase Bartase) a Bulharsko (snímek Únor od režiséra Kamena Kaleva).

Zdroj: ČTK
Další zprávy