"Už po jarní vlně pandemie a pak na konci léta jsem si uvědomila, že můj obor bude na dlouho mrtvý. Že to nebude jenom na dva měsíce, ale na mnohem déle," vysvětluje Natálie Halmanová. A protože nesehnala práci v oboru, tak přemýšlela, jak zaplnit volný čas a zároveň si vydělat peníze. "A nakonec jsem narazila na kurz Červeného kříže a byla jsem nadšená, že můžu skloubit práci a zároveň pomáhat."
Na začátku října se proto přihlásila do kurzů na pomocný zdravotnický personál a zároveň se nabídla několika pražským a středočeským nemocnicím s tím, že by chtěla pomáhat. Žádné předchozí zkušenosti s péčí o nemocné nebo ze zdravotnictví přitom neměla.
Dobrovolníků, jako je Natálie Halmanová, za poslední měsíc skokově přibylo. Do pečovatelských domovů a nemocnic se hlásí právě často lidé, kteří kvůli pandemii koronaviru dočasně přišli o práci. Český červený kříž podle Halmanové momentálně eviduje zhruba tři tisíce zájemců a před třemi týdny jich zvládl proškolit dvacet denně.
Naučit se povlékat postel i zapnout pytel nad mrtvým
"Školení probíhalo na Strahově v téměř prázdné nemocnici, kde nás učili orientovat se v nemocničním prostředí, a bylo rozděleno na teoretickou a praktickou část. Měli jsme se naučit především základy péče o ležícího pacienta," vypráví dobrovolnice. Dodává také, že díky kurzu může v budoucnu pomoci někomu z rodiny nebo sousedovi, když to bude potřeba.
"Dostanete přístup i do aplikace Českého červeného kříže, kde jsou nabídky akutní pomoci. Teď je tam hodně sociálních zařízení, zejména domovů důchodců. Kvůli plošnému testování totiž začal ze dne na den odpadat personál a chybí jim lidi. Ale za poslední týden přibyly i nabídky pražských nemocnic," upřesňuje.
Pro práci dobrovolníka - pečovatele a pomocného zdravotního personálu, nejsou podle Halmanové žádná omezení, povinné je však většinou očkování proti žloutence typu B.
"Pro práci v domovech důchodců navíc musíte mít samozřejmě negativní test na covid, což může být problém pro lidi, kteří koronavirus prodělali a jsou vyléčení. Můžou totiž pořád vykazovat pozitivitu a takových lidí je hromada," říká.
Natálie Halmanová po osmihodinovém rychlokurzu, kde ji naučili, jak povlékat nemocniční lůžko, hýbat s nemocným nebo zapínat pytel nad zemřelým, nastoupila do jedné ze středočeských nemocnic jako pomocný personál na odběrové místo na testování koronaviru. Zde již tři týdny pomáhá zdravotním sestrám s administrací příchozích a testů na covid-19.
"Pomáhám, s čím je potřeba"
"Je to taková stavební buňka u nemocnice. Sestra odebírá testy příchozím a já zapisuji do počítače jejich rodná čísla, tisknu žádanky a beru telefony. Sestře doplňuji zkumavky a pomáhám, s čím je potřeba. Řeším taky s lidmi po telefonu, co mají dělat," popisuje svou práci.
Instrukce se ale rychle mění a někteří tak nejsou dostatečně informovaní. "Ještě před třemi týdny si lidi museli nechat dělat dva testy, teď už je to jenom jeden. Lidi jsou strašně neinformovaní, často neví, co mají dělat. Taky nemívají žádanky, takže musíme často volat na hygienu, ať ji pošlou. Občas to bývá zmatené," připouští.
Na dobrovolnické práci si nejvíce cení toho, že svou pomocí odlehčí zdravotnickému personálu. "Hodinová sazba, kterou dostáváme, není úplně vysoká. Ale uvědomila jsem si, že ani sestřičky nemají dostatečný plat na to, jak náročnou a těžkou práci dělají. Musím říct, že jsou velmi podhodnocované a obdivuji je za to, že tuhle práci chtějí dělat."
"Bylo pro mě zvláštní se najednou pohybovat v prostředí, které jsem vůbec neznala. Do té doby jsem v nemocnici nikdy neležela, takže to bylo úplně nové. Je zajímavé pozorovat zdravotníky, sestřiček se hodně vyptávám, protože mě jejich práce zajímá," svěřuje se.
Jedna sestra odbaví 300 lidí za den
Zároveň si podle svých slov uvědomila, jak nesmírně náročnou práci zdravotníci mají. Připouští, že ji doceňuje více než předtím.
"Sestřičky dělají třeba čtyři dvanáctihodinové směny za sebou. Střídají se na svých směnách v nemocnici a pak ještě jsou na covidových jednotkách, kde dvanáct hodin šťourají lidem v nose a dělají PCR testy. Jedna sestra odbaví třeba tři sta lidí za den, stihne se jít jenom dvakrát vyčůrat, pro ně to musí být strašné," odhaluje dění na místě.
"My dobrovolníci to děláme třeba dvacet hodin týdně, takže to je úplně něco jiného," dodává.
Nákazy se nebojí, sama totiž koronavirus v polovině září prodělala a má tak dočasnou imunitu. "Ale samozřejmě to není jisté, žádný doktor mi nezaručil, že to nemůžu chytit znovu," přiznává. Právě zkušenost s covidem-19 ji ovlivnila i v tom, že se rozhodla pomoci přetíženému českému zdravotnictví.
"Řekla jsem si, že chci maximálně využít toho, že mám dočasně protilátky. Stejně tak chci darovat plazmu, dokud mám v sobě protilátky, protože i tu teď nemocnice hodně potřebují," tvrdí.
"Lůžka jsou, ale personál není"
Kromě pomoci na odběrovém oddělení by se také ráda zapojila do pomoci personálu v nemocnicích nebo v některém domově důchodců. "Bohužel to ale nefunguje úplně tak rychle, jak by podle mě mělo. Ale ono to asi jinak ani nejde. Každopádně nabídek je spousta, tak bych se chtěla více zapojit," říká.
Práce pomocného personálu podle ní znamená také například rozdělování jídla, skládání prádla i manipulace s pacienty či klienty domova důchodců.
Natálie Halmanová netuší, jak dlouho bude dobrovolnici ve zdravotnictví a pečovatelských službách dělat, zatím to však plánuje do konce prosince. "Záleží na situaci, které se přizpůsobím. Zatím ale nikdo neví, co bude příští rok," popisuje. "Média fakt nepřehání. V sociálních zařízeních i v nemocnicích je to s personálem hodně špatné. Lůžka jsou, ale personál není," říká.
Její dobrovolnictví, o kterém se zmínila také na Facebooku, už inspirovalo řadu dalších lidí. "Hrozně mě to potěšilo. Můj příspěvek během dvou dnů nabral velké obrátky a dostal se ke strašně moc lidem, což mě překvapilo. Nejdřív jsem se lekla, ale mělo to velmi pozitivní dopad. Včera jsem třeba venčila psa a zastavila mě nějaká cizí paní, která mě poznala a řekla, že díky mně se taky rozhodla jít na kurz Červeného kříže," vypráví historku.
Z práce zatím psychicky vyčerpaná nechodí. Jak se vyrovnat s náročným dočasným povoláním, jí poradili i na kurzu.
"Říkali nám třeba, že člověk musí po příchodu domů všechno hodit za hlavu, dát si sprchu, kterou to všechno ze sebe smyje. A ve volném čase dělat to, co ho baví a těší. Naštěstí tou prací nejsem tak pohlcená, protože ji nedělám na plný úvazek, ale pro sestry to musí být nesmírně náročné," říká.
Kdy se vrátí zpět ke své původní profesi a jestli v ní vůbec bude pokračovat, zatím nechce předjímat. "Nevím, kdy budu moci zase pořádat akce a jestli je vůbec budu moci pořádat. Takže svou budoucnost začnu řešit asi až na začátku roku," uzavírá.
