Cestovatelskou horečku do stověžaté metropole spustil film Jen my víme kde, který se natáčel právě v Praze. Číňané podle mladé učitelky západní kulturu přímo zbožňují a snaží se přiblížit životnímu stylu Evropanů a Američanů.
Kanton (Čína) - Do třídy vběhne asi dvacet čínských dětí ve školních uniformách a začnou se anglicky překřikovat. V rohu místnosti burácí obstarožní klimatizace a ředí pětatřicetistupňové vedro, z okna je přes tetelící se vzduch vidět rudou vlajku se žlutými hvězdami, jak ospale plápolá v pondělním ránu.
"Přišla nám do školky nedávno kontrola, která řekla, že děti málo milují svoji zemi, tak nám doporučila každé pondělí vztyčovat čínskou vlajku a zpívat hymnu. Ale vlastně to bylo nařízení," popisuje klasický začátek týdne devětadvacetiletá Tereza Pavelková. V Číně učí v mateřské škole už pět let.
Na nohy se jí mezitím přilepí jeden z pětiletých školáčků. Říká si Sam, je to třídní zlobil. "Toho mám nejradši," mrkne mladá učitelka a anglicky uřícenému chlapci domluví, ať se jde před hodinou ještě napít.
"Odmalička jsou vedeni, že znají Čínu, znají svůj stát, vlajku, jsou hrdí, že jsou z Číny," pokračuje Tereza a hned začne porovnávat systém školství s Českou republikou. "Je to tu úplně jiné. Mají rozvrh jako na základní škole, jsou hodnější, poslušnější, ale je to na úkor kreativity a samostatnějšího uvažování. Nemají třeba žádnou představivost," vysvětluje rodačka ze slezské Orlové.
Do Číny se rozhodla vycestovat za pracovní stáží hned po vysoké škole. Přestože vybírala mezi Kolumbií, Kambodžou a Indonésií, dala nakonec přednost čtrnáctimilionovému Kantonu (Guangzhou) v provincii Kuang-tung. "Připadala jsem si tu první rok jako mimozemšťan, s nikým jsem si nemohla pořádně popovídat, nikdo mi nerozuměl… první noci jsem celé probrečela. Nakonec jsem se s tím smířila, ale pořád na mě doléhaly krize," vzpomíná.
Jak roky ubíhaly, pocit odcizení vymizel a město na jihovýchodě Číny teď považuje za svůj druhý domov. A se zájmem pozoruje proměnu, jakou země i její obyvatelé procházejí. Před pěti lety například nikdo z jejího okolí neznal Česko, teď všichni její asijští přátelé chtějí na výlet do Prahy. "Všechno se změnilo s filmem Jen my víme kde, který tu byl obrovským hitem a točil se v Praze. Když teď řeknu, že znám Prahu a byla jsem v ní, tak jako bych mluvila o New Yorku. Praha je teď pro ně na prvním místě, všichni tam chtějí," vypráví.
Ve stínu stověžaté metropole zatím stojí další filmová hvězda, animovaný Krteček. V Česku vášnivě diskutované spojení s čínskou pandou místní příliš neřeší, protože o něm ani nevědí. "Ale dětem by se Krtek jako postavička strašně líbil. Panda je tu národní symbol, všichni se s ní fotí a mají ji rádi… No, ale krtka, toho by tu asi snědli," směje se Tereza a vysvětluje, že provincie Kuang-tung je vyhlášená tím, že tu lidi jedí doslova cokoliv. Jeden vtip prý říká, že na jihu Číny se sní všechno, co lítá a není to letadlo, co plave a není to loď a co má čtyři nohy a není to stůl.
"Poslední rok dva tu třeba slýchám v parku i ptáky, vidím lidi se psem a podobně. Když jsem se kdysi ptala, proč tu nejsou žádná drobná zvířata, na která jsme zvyklí třeba u nás doma, tak mi skoro až omluvně řekli, že to prostě všechno snědí," říká mladá učitelka a mezi řečí anglicky svolává děti na hodinu. Vysvětlí jim, ať si vezmou umělohmotné barevné stoličky, posadí se do půlkruhu a představí si, že jsou v kosmu. "Same, to platí i pro tebe," napomene svého oblíbence a pak zadá dětem úkol vytvořit tři týmy a vybrat jim nějaké vesmírné jméno.
"Psa jsem ale nejedla a neměla jsem k tomu ani nikdy příležitost," vrátí se k vyprávění o jídle. "Asi bych ho zkusila a ptala jsem se čínských kolegyň, kde se tu dá sehnat. Docela pohoršeně se na mě podívaly, že ani ony neměly psa. Řekly mi, že to je docela drahá záležitost, která je k dostání v luxusních restauracích. Pes je pro ně delikatesa," vyvrací jeden z mýtů o Číně.
Co naopak platí do puntíku, je všudypřítomná cenzura. Kromě obligátního blokování služeb Google nebo Facebooku zasahuje vláda i do filmů, ve kterých například nepřekládá problematické dialogy nebo raději rovnou vystřihne celé scény. "Ale přijde mi, že to je rok od roku uvolněnější, do kin klidně pustí filmovou ságu Hunger Games, která je o revoluci. Moji známí teď byli na koncertě Iron Maiden v Šanghaji a říkali, že zpěvák kapely nesměl po pódiu běhat s vlajkou nebo třeba nadávat," popisuje.
Číňané západní kulturu přímo zbožňují, což pociťuje i Hollywood, pro který je čínský trh v rámci globálních tržeb tím nejlukrativnějším. "My jsme pro ně ideál krásy. Mají pocit, že všechno, co se líbí nám, se musí líbit i jim. Vzorem je pro ně Amerika, milují třeba McDonald's," vysvětluje s tím, že místní si rádi užijí i Vánoce. "Přestože nejsou křesťané, tak je tu slaví, a každý rok je vánoční výzdoba pomalu větší než v České republice. Snaží se vyrovnat, co je v Evropě a Americe," říká Tereza a vrací se ke svým žáčkům, kteří mezitím začali hlasitě diskutovat, kdo si vybral pro svůj tým lepší jméno.
Po hodině se třída rozprchne k hračkám, jen Sam nenápadně přepisuje na tabuli bodové hodnocení týmů a prohlašuje se za vítěze vesmírné soutěže. "Jo, z toho jednou něco bude," směje se mladá učitelka a na oko ho pokárá.
Na otázku, jestli je v Číně šťastná, odpovídá, že by tu jinak pět let nežila. "Akorát mi moc chybí rodina a kamarádi. Když totiž člověk bere některé věci automaticky, tak si jich neváží," uzavírá.
