Přeživší na tom byli hůř než mrtví. Za únikem smrtícího plynu stála lidská hamižnost

UPOZORNĚNÍ: Následující snímek není vhodný pro děti a citlivé povahy

bhópál indie plyn |

Foto: Profimedia.cz

V noci z 2. na 3. prosince 1984 se indickým Bhópálem bez varování prohnal smrtící mrak. Únik jedovatého plynu z místní chemičky způsobil řetězec chyb, šetření na špatném místě a především lhostejnost. Lidé se probouzeli do dusivého pekla, které během několika hodin zmařilo tisíce životů. Dodnes se tak nabízí otázka: muselo k tomu dojít? Nešlo největší chemické tragédii světa zabránit?

Jedovatý oblak dorazil do Bhópálu plíživě a potichu. Nikdo nerozezněl sirény, nikdo nekřičel varování, nikdo neprobudil rodiny, které spaly s vědomím, že za plotem jejich domů stojí továrna, jež jim kdysi slibovala práci a budoucnost. "Mnoho a mnoho lidí v panice utíkalo, volalo po pomoci, zvracelo, upadalo do bezvědomí. Děti byly vytrženy rodičům z náručí," vzpomínala před časem Indka Aziza Sultanová pro britský The Guardian. Pro tisíce lidí se tak noc z 2. na 3. prosince 1984 stala tou poslední.

Indická chemička patřila americké společnosti Union Carbide, která se během jejího budování rozhodla za každou cenu šetřit. Závod měl být levnou kopií svého amerického protějšku. Nahrazovaly se materiály, zjednodušovaly postupy, propouštěli se zaměstnanci. Firma toužila ušetřit osm milionů dolarů. Ušetřit se tak snažili třeba i odstavením chladicího systému, který měl držet vysoce reaktivní methylisokyanát při teplotě kolem nuly. To vše kvůli úspoře směšných 70 dolarů za den.

Současně nefungoval ani dohled nad bezpečností. Poloviční počet pracovníků měl zvládat stejné množství práce, a když z USA dorazila inspekce, její katastrofální závěry se rychle zametly pod koberec. Stížnosti zaměstnanců nikdo nechtěl slyšet. Továrna fungovala jako stroj, který se pomalu sype, ale stále jede, dokud se jednoho dne nezačne třást v základech.

Tím dnem se nakonec stala noc, kdy se několik dělníků pokoušelo pročistit potrubí prudkým proudem vody. V zanedbaném systému stačilo málo: voda pronikla do nádrže s toxickým methylisokyanátem. Vzápětí nastala prudká reakce a teplota v útrobách zařízení rapidně vzrostla. Půl hodiny před půlnocí pocítili první dělníci pálení v očích a na kůži. Únik nahlásili nadřízeným, ale ti rozhodli, že vše prozkoumají až po čajové přestávce.

Když se po čtyřiceti minutách vrátili k práci, bylo už pozdě. Bez funkčního chlazení, bez aktivního spalovacího systému a s ventily, které selhaly jeden po druhém, se nádrže proměnily v kotle plné přehřátého jedu. Během jediné hodiny uniklo do ovzduší několik desítek tun jedovatého plynu. Vítr následně odnesl toxickou mlhu nad nedaleké město.

V tu chvíli neexistovaly žádné mechanismy, jak spící obyvatele města varovat. Ti se tak postupně probouzeli do pekla, které pálilo nejen v plicích, ale i v očích, kůži a krvi. Mnozí se dusili na prahu svých domů, jiní se snažili utéct, zakopávali o těla, která padala k zemi rychleji, než si dokázali uvědomit proč. "Plíce se naplnily tekutinou, lidé se dusili," popisovali tehdejší lékaři. Ti, kdo přežili první noc, často oslepli nebo utrpěli trvalé poškození nervů a plic.

Bilance byla děsivá. Okamžitě zemřelo přes osm tisíc lidí. V následujících týdnech a letech číslo narostlo až na 25 tisíc. Celkově dopady havárie ovlivnily až 520 tisíc obyvatel.

A spravedlnost? Ta se nedostavila. Po pěti letech právních tahanic se indická vláda smířila s mimosoudním vyrovnáním - 470 milionů dolarů. V přepočtu na člověka to znamenalo částky, které nestačily ani na základní léčbu. Toxické látky mezitím dál prosakovaly do spodních vod. V postižených oblastech se dodnes rodí děti s deformacemi, lidé trpí rakovinou, nemocemi plic a neurologickými poruchami.

Bhópál tak nezůstal jen průmyslovou havárií. Stal se symbolem toho, co se stane, když se bezpečnost podřídí ceně, lidské životy tabulkám a zodpovědnost tichu. A připomínkou, že některé katastrofy nezačínají výbuchem - ale malými rozhodnutími, která nikdo nechtěl vidět.