Dánská invaze. Mezinárodní konkurence není hrozba, ale lék, říká radní Hlaváček

Mají svůj styl. Na kole jezdí v dešti, milují veřejný prostor a v českých architektonických soutěžích vyhrávají pro někoho až podezřele často. O kom je řeč? O dánských architektech. Proč právě oni u nás bodují – a stojí kvůli nim čeští tvůrci stranou? Podle architekta a pražského náměstka Petra Hlaváčka je debata mnohem širší a zajímavější, než se může zdát z běžného scrollování na Facebooku.

Česká debata tak často sklouzává k otázce „proč si nenavrhneme všechno sami“. Podle Hlaváčka jde však pouze o falešné dilema. „Historická architektura Prahy je sama o sobě extrémně internacionální. Naše město vždycky vznikalo v dialogu se světem,“ říká náměstek. Třeba katedrálu sv. Víta stavěl německo-český architekt Petr Parléř, který se učil od Francouzů, a nikomu to dnes nepřijde divné.

Dánská architektura není jen o hezkých domech. Je o prostředí. „Dánové systematicky přemýšlejí o tom, jak město funguje pro děti, seniory, rodiče, lidi s handicapem. A mají pro to mimořádný cit,“ říká Hlaváček. A zásadní roli hraje i fungování samotných ateliérů. „Dánská studia jsou ve skutečnosti internacionální. Pracují v nich lidé z celé Evropy, včetně Čechů, a velmi úzce spolupracují s místními kancelářemi,“ vysvětluje. Proto nejde o střet národností. „Nejsou to ‚Dánové proti Čechům‘. Jsou to mezinárodní týmy se silnou zkušeností s obytným městem,“ dodává.

„To hlavní, co si z jejich úspěchu můžeme vzít, je důraz na obytné město – město, které funguje pro každodenní život všech,“ říká Hlaváček. |

Foto: Lukáš Bíba

Mají svůj styl. Na kole jezdí i v dešti, milují veřejný prostor a v českých architektonických soutěžích vyhrávají možná až podezřele často. O kom je řeč? O dánských architektech. Proč právě oni u nás bodují – a stojí kvůli nim čeští tvůrci stranou? Podle architekta a pražského náměstka pro rozvoj Petra Hlaváčka je debata mnohem širší a zajímavější, než se může zdát ze scrollování na Facebooku.

„Architektura nikdy nevzniká ve vakuu. Nejde jen o talent jednotlivců, ale o celospolečenské nastavení a o to, jak společnost přemýšlí o městě a prostředí kolem sebe,“ říká na úvod Petr Hlaváček, architekt, urbanista a náměstek primátora hlavního města Prahy.

Všechny silné architektonické kultury – třeba švédská, japonská, švýcarská či čínská – nevznikly přes noc. „Jsou výsledkem dlouhodobého vývoje, kontinuity a společenské poptávky,“ upozorňuje Hlaváček.

V posledních dekádách se ale zásadně proměnil i způsob, jakým architekturu vnímáme. „Zatímco dřív architekturu reprezentovalo několik hvězdných osobností, dnes se architektonické nebe proměnilo v celé galaxie,“ cituje Hlaváček slova architektky Šrámkové, se kterými souzní.

Projekty jsou menší, praktičtější a více zaměřené na každodenní život. A s tím přišlo jedno zásadní téma: veřejný prostor. A právě tady začíná i příběh Dánů, kteří jsou v posledních letech velmi vidět a nechybí jim silná kultura ani specifický životní styl. „Lidé chtějí žít ve městech a očekávají, že veřejné prostory budou nejen krásné, ale především obytné a funkční,“ říká. A v tom dánská studia dominují. „Dánové dnes patří ke světové špičce v práci s veřejným prostorem,“ dodává.

Město pro všechny

Dánská architektura není jen o hezkých domech. Je o prostředí. „Dánové systematicky přemýšlejí o tom, jak město funguje pro děti, seniory, rodiče, lidi s handicapem. A mají pro to mimořádný cit,“ říká Hlaváček. A zásadní roli hraje i fungování samotných ateliérů. „Dánská studia jsou ve skutečnosti internacionální. Pracují v nich lidé z celé Evropy, včetně Čechů, a velmi úzce spolupracují s místními kancelářemi,“ vysvětluje. Proto nejde o střet národností. „Nejsou to ‚Dánové proti Čechům‘. Jsou to mezinárodní týmy se silnou zkušeností s obytným městem,“ dodává.

Úspěch dánských studií pak souvisí i s charakterem dnešních architektonických soutěží. „Zadání často vyžadují mezioborovou spolupráci – propojení architektury, krajinářství, dopravy nebo vodního hospodářství. A s tím mají severské a západoevropské týmy dlouhodobou zkušenost,“ říká náměstek. To však neznamená, že by čeští architekti mizeli ze hry. Naopak. Česká studia přinášejí do mezinárodních soutěží nejen svou perspektivu, ale i kreativní impulzy, které spolu s dánskými či dalšími evropskými ateliéry posouvají výsledné projekty na vyšší úroveň.

„Česká studia se čím dál častěji dostávají do užších výběrů a v řadě projektů uspěla velmi výrazně,“ připomíná například soutěž Florence 21, kde vznikl pestrý mix domácích i zahraničních přístupů.

Vltavská filharmonie a nebezpečný první dojem

I když se Hlaváček se svým týmem snaží dokazovat, že důležitý je kontext a širší záběr, veřejnost se někdy soustředí spíše jen na konkrétní realizace – a hlavně na jejich případné nedostatky. Například u návrhů Vltavské filharmonie a Státní opery v Hamburku lidé kritikou nešetřili. Proč? Nelíbilo se jim, že si tyto projekty od studia BIG jsou podobné. Jde však o faktickou podobnost?

Na první pohled ano – alespoň podle uživatelů sociálních sítí. Podle Hlaváčka je ale první dojem v architektuře zrádný. „Když se podíváte na kulturní stavby 19. století v Praze, Vídni nebo Varšavě, jsou si taky podobné. Opakování témat je přirozenou součástí vývoje,“ míní. Obecně podle něj autorský rukopis není problém – důležité je, jak bude budova fungovat pro město.

Kdo je Petr Hlaváček

Čtyřiašedesátiletý Petr Hlaváček je český architekt a urbanista, který se dlouhodobě pohybuje na pomezí odborné praxe, akademického prostředí a veřejné správy. Ve své práci se soustředí především na rozvoj města, strategické plánování a kvalitu veřejného prostoru, a to jak v roli architekta, tak urbanisty. V letech 2015 až 2016 byl ředitelem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy a od února 2018 je náměstkem primátora.

Vedle své profesní a politické činnosti se věnuje také pedagogické práci. Na Fakultě architektury ČVUT v Praze působí s přestávkami od roku 1990.

Jsme pozadu, nebo jen přeháníme?

Česká debata tak často sklouzává k otázce „proč si nenavrhneme všechno sami“. Podle Hlaváčka jde však pouze o falešné dilema. „Historická architektura Prahy je sama o sobě extrémně internacionální. Naše město vždycky vznikalo v dialogu se světem,“ říká náměstek. Třeba katedrálu sv. Víta stavěl německo-český architekt Petr Parléř, který se učil od Francouzů, a nikomu to dnes nepřijde divné.

A mezinárodní spolupráce není jen formalita – je základem moderních soutěží, kde kombinace zkušeností z různých zemí vede k lepším řešením pro město i jeho obyvatele.

Silné architektonické kultury jako Švýcarsko, Španělsko nebo Anglie jsou však dnes „rezistentní“ právě proto, že se vyvíjely kontinuálně – český vývoj přerušila válka a komunismus. „Identita se ale nedá dohnat restrikcemi. Vzniká jen dlouhodobým vývojem, otevřeností a konkurencí,“ shrnuje Hlaváček.

Klíč k úspěchu

Nejde tak o to kopírovat Dány nebo se snažit vytlačit vše, co není ryze české. Jde o to pochopit, proč jsou zahraniční studia – třeba dánská – dobrá v tom, co nám zatím chybí nejvíc. „To hlavní, co si z jejich úspěchu můžeme vzít, je důraz na obytné město – město, které funguje pro každodenní život všech,“ uzavírá Hlaváček. A pokud někdo neví, kde začít, doporučuje jít od lehčího ke složitějšímu – třeba přes popularizátory architektury, jako je Adam Gebrian, až po hlubší texty architekta Petera Zumthora.

Město není kulisa, je to živý organismus. A pokud se o něj začneme zajímat víc než jen v komentářích na sociálních sítích, je to možná ten nejlepší signál, že jdeme správným směrem.

Zdroj: autorský text