Zatímco na minulé desce Nirvana jste se snažil přijít s ortodoxnějším rapem, na aktuálním albu Dank se vracíte ke své hloubavější poloze. Dá se to brát jako smíření se s tím, že vás část české rapové scény kvůli vašemu intelektuálštějšímu já nikdy úplně nepřijala?
Na československé rapové scéně jsem vyrostl, ale už od začátku své rapové kariéry jsem věděl, že hudbu rozhodně nebudu dělat stejně jako klasičtí rapeři. Věděl jsem, že můj background je trošku jiný, že nejsem vychovaný jen ulicí, že studuju uměleckou školu a že mám blíž k artovější tvorbě. To nevyhnutelně znamenalo, že budu mezi ostatními rapery vyčnívat a že mě někteří lidi nebudou mít rádi. Svou odlišností jsem si ale paradoxně u některých striktních raperů získal respekt. Spolupracovali se mnou i MCs, kteří se dají považovat za úplně opačnou stranu mince, jako Separ, Pil C nebo Ego z Kontrafakt.
Jako jeden z mála českých raperů jste se dostal i do vysílání komerčních rozhlasových stanic. Máte z toho radost, nebo vám to na rapové scéně ubírá další body?
Do komerčních rádií jsem se nedostal žádným "vlezdoprdelstvím" jako někteří jiní hudebníci. Tím, že moje tvorba nebyla striktně rapová, začala oslovovat širší okruh lidí i mimo subkulturu, za což jsem rád. Štve mě škatulkování zapšklých moralistů, kteří moji hudbu neuznávají jenom proto, že se dostala i do mainstreamu. Já zase nikomu nevyčítám, že chce zůstat v undergroundu. V první řadě vždycky dělám muziku tak, jak mě baví, a to, že se pak dostane někam dál a začne zajímat víc lidí, beru jako plus, které vůbec nemusí znamenat, že jsem se někomu zaprodal. Nestává se mi, že by potom na koncert přišly ovce, které čekají jenom na jeden dva refrény, co znají z rádií. Právě naopak.
Ve skladbě Past z nového alba kritizujete mládež, která vyrůstá především na sociálních sítích. Jaké bylo vaše dospívání?
Díkybohu ještě patřím k ročníkům, které si prošly celým technologickým vývojem od VHS přes DVD až po telefon, kde má člověk všechno v jednom. Zažil jsem walkmany, discmany, první počítačové hry, ale i hraní na schovku na zahradě. Přijde mi, že se díky tomu dokážu na nejmodernější technologické vymoženosti dívat s nadhledem. Zároveň pocházím z velmi tolerantní rodiny. Rodiče mě vychovávali k pokoře, ale nechávali mi velkou svobodu. Necepovali mě větami jako "nikam nechoď" nebo "tohle nesmíš".
Paulie Garand (31)
- Liberecký rodák (vlastním jménem Pavel Harant) vystudoval obor Režie a scenáristika na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, ale bezmála deset let se věnuje především rapu.
- Je členem hudebního vydavatelství Ty Nikdy Label, pod kterým vydal už šest studiových desek včetně trojice Molo, Boomerang a nejnovějšího Dank, o jejichž instrumentální stránku se postaral jeho dvorní producent Kenny Rough.
- S Kennym se potkal už v kapele BPM (Básníci před mikrofonem), v níž vystupoval také po boku rapera Lipa. Než se oba rapeři vydali na sólovou dráhu, stihli společně nahrát alba Slova a Horizonty a odnést si žánrovou cenu Anděl v kategorii Hip Hop a R&B.
- V písni Pavučina lží se v roce 2012 vymezil vůči zbourání libereckého obchodního domu Ještěd a uctil památku jeho zesnulého architekta Karla Hubáčka.
Díky tomu jste se, předpokládám, dostal mezi skateboardovou komunitu a začal jste poslouchat rap.
Někdy ve svých 12 letech jsem začal chodit se skejtem na parkoviště, kde jsem se poprvé potkal s rapem. Tam tehdy přijel paradoxně pankáč s čírem na hlavě a s kazeťákem, na kterém pouštěl rapy od PSH a mě ten žánr pohltil. Pak jsem se dostal na střední uměleckou školu, kde byli super profesoři, kteří mi přiblížili taky malbu, sochařství a literaturu. Ve Zlíně jsem studoval režii a scenáristiku. Film je dodnes moje nejoblíbenější médium a nejlepší životní chvíle prožívám mnohdy v kině. Do toho mi imponovala drzost rapu, skládal jsem svoje první beaty a všechno se to spojilo v mojí osobitost. Ve všech těchhle životních obdobích jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří mi nemazali med kolem huby, což mi pomohlo nenechat se pohltit těmi povrchními věcmi, jako jsou hadry, peníze nebo sociální sítě.
Ve zmiňované skladbě ale přiznáváte, že se do pasti sociálních sítí občas sám chytíte. Kdy se to stává?
Pro mě jsou sociální sítě platforma, přes kterou komunikuju s publikem, a protože chci svou hudební tvorbu posouvat dál, tak mě samozřejmě těší, když je o mě zájem, lidi mě sledují a můžu s nim sdílet svůj vizuální vkus. Potom ale občas jako nějaký postižený blázen řeším, když moje profily na sociálních sítích stagnují a nemají takový záběr, jak bych chtěl. Druhá věc je ta, že chci často jenom někomu pracovně poslat zprávu, ale najednou se přistihnu, že už uběhla hodina a já se, ani nevím jak, dostal na profil úplně neznámé osoby a sleduju skrze fotky její život. A tak právě funguje ta past.
Rapujete hlavně pro mladé publikum. Neměl jste strach, že bude dospívajícím vaše kritika sociálních sítí připomínat mentorování jejich rodičů?
Zatím jsem se s názorem, že moc mentoruju, nesetkal. Snažil jsem se ten text psát tak, aby nevyzněl jenom jako odsouzení moderní doby, ale abych do něj zahrnul i vlastní sebereflexi. Nechci nikoho poučovat, ale spíš lidi přimět, aby se nad tím problémem občas pozastavili. Aby když jdou s kámošema ven, nestrávili 80 procent času čuměním do mobilu a 20 procent kecáním, ale aby to bylo spíš naopak a neztratila se ta pravá lidská empatie.
V posledních dvou singlech Návraty a Srdce z ledu řešíte dilema mezi kariérou rapera a partnerskými vztahy. Prošel jste si při práci na desce vztahovou krizí?
Nejsem typ hudebníka, který svoje osobní trable nejdřív zapije nebo profetuje a psát o nich začne, až když se začne zvedat ze dna. Mně v krizích pomáhá právě to, když svoje emoce můžu psát rovnou na papír. Při tvorbě nového alba jsem opravdu procházel složitějším obdobím, ze kterého jsem se potřeboval vypsat. Zpracovat takhle osobní téma v textu může mnohdy skončit jako trapas, což se ale v mém případě naštěstí nestalo a z úspěchu singlů to vypadá tak, že to posluchače naopak pohltilo.
Loni po předávkování zemřel jeden z vašich hudebních vzorů, americký raper Mac Miller. Tomu jste v roce 2012 s vašim beatmakerem Kennym Roughem předskakovali na jeho pražském koncertě. Setkali jste se tehdy?
Nemohl jsem tehdy ani dospat, jak jsem se těšil, až po koncertě zaklepeme u něj v backstagei na dveře a poprosíme ho o fotku a podpis. Když jsme se o tohle ale snažili, tak nás jeho gorily nejdřív dost striktně vyhodily a po druhém pokusu nám řekly, ať už se nevracíme, nebo dostaneme do držky. Po tomhle incidentu jsme s Kennym chtěli na Mac Millera zanevřít. Jako jeho ortodoxní fanoušky nás to dost naštvalo, ale stačil týden a už jsme mu odpustili. Tehdy prožíval svoje pravděpodobně nejvíc feťácké období a na konci tour už musel čelit velké únavě.
Měl jste ve svém životě taky někdy blízko k drogám?
Prostředí uměleckých škol bývá plné lidí, přes které se snadno dostanete k chlastu a dalším návykovým látkám. Při studiích jsem si tak prošel nějakým experimentováním, ale nikdy jsem si na ničem nevytvořil závislost, za což jsem rád. Spousta hudebníků se podle mě k návykovým látkám uchyluje proto, aby svůj život zvládala. Jejich popularita s sebou nese spoustu koncertů, spoustu cestování, ale i psychické problémy, které řeší drogami, až je to pak dožene ke smrti. Typickými příklady jsou Kurt Cobain, Jim Morrison, Amy Winehouse, Lil Peep, Mac Miller a mnoho dalších. O tomhle problému jsem se rozepsal v tracku Démoni.
Vy tenhle tlak, který s sebou kariéra hudebníka přináší, řešíte jak?
Byly momenty, kdy jsem si říkal, že chápu, proč se sebou někteří umělci udělali to, co udělali. Fungovat v téhle branži totiž nikdy není úplně jednoduchá cesta a ke svým démonům se potom dostanete snadněji, než byste čekali. Já se z nich většinou vypíšu v textech.
Ve skladbě Sůl nad zlato rapujete o tom, že vidíte hodnoty jinde než ve zlatých řetězech kolem krku. Nepřijde vám, že texty mladých českých raperů se často točí právě jen okolo vyzdvihování konzumního způsobu života?
Je to trend poslední doby, který čeští rapeři nasáli od svých zahraničních vzorů. U Logica alias Yzomandiase mi to třeba sedí, ale u mlaďochů, kteří podle mě pořád dostávají kapesné od mámy a nikdy nebyli na brigádě, mi to přijde úsměvné. Výpovědní hodnota podobných textů mě štve. Když je to podané kvalitní formou, tak mě to jako posluchače mnohdy baví, ale určitě mě to nijak neinspiruje.
S tím souvisí otázka, jestli by měl rap plnit funkci společenské kritiky, nebo posluchačům přinášet jenom zábavu.
Jak říkal v jednom rozhovoru Rytmus, tvoje huba je nástroj, a když na něj neumíš hrát, tak můžeš říkat ty nejchytřejší věci a lidi to stejně nebudou poslouchat. Sám miluju primitivní rap, který jenom dobře zní a jeho hudba vás zvedá ze židle, ale stejně tak miluju chytrou a emotivní muziku, která v sobě nese názor.
Vy jste se ve skladbě Molotov z nového alba poprvé pustil do politických témat včetně ekologie a rozdmýchávání strachu ve společnosti. Co vás k tomu přimělo?
Politice jsem nikdy úplně nerozuměl a nebyl to můj koníček číslo jedna. Jsem ale vnímavý člověk, co řeší věci, které se mu nelíbí a přivádí ho k sáhodlouhým debatám. Tyhle věci jsem chtěl vypsat do jednoho tracku a určitě si nemyslím, že jdu nějak extra do hloubky. Je to ale můj přístup k politickým problémům a chtěl jsem, aby byl pro publikum srozumitelný.
Jak blízký vám je přístup, který zvolil váš bývalý parťák Lipo v protestsongu Obchodníci se strachem, kde se otevřeně pouští do premiéra Babiše a jeho názoru na přijímání sirotků z Blízkého východu?
Obdivuju, že se toho tématu nebojí a jde s kůží na trh. Lipo se o politiku zajímal vždycky a bylo to pro něj téma číslo jedna. Po hudební stránce mě to sice úplně neoslovuje, ale přehnaná stylovost není u podobných věcí to úplně nejdůležitější.
V minulém roce jste se před prezidentskými volbami objevil ve spotu iniciativy Generace s názorem, který ponoukal mladé lidi, aby chodili k volebním urnám. Proč jste se do toho pustil?
Myslím, že se v Čechách nedává takový prostor mladým mozkům. Starší zajeté kapacity si tu drží svoje vyhřáté pozice a nechtějí k nim pouštět mladé lidi, kteří jsou mnohdy bystřejší než stárnoucí persony, co mají stále v mnoha věcech větší slovo. Dám vám jeden příklad z Liberce, kde se teď vypisují různé architektonické soutěže. Parta mladých architektů, co si říkají Mjölk, přijde se stylovou realizací, ale na radnici se většinou odklepne nějaký kamarádšoft. Pak máte místo hezkého náměstí nějaký vytunelovaný projekt s pár lavičkami, které přilákají spíš bezdomovce a jiní lidi tam nechtějí chodit, protože to místo není vizuálně lákavé. Tenhle model v Česku bohužel funguje v mnoha oblastech.
Takže v Liberci se toho od dob, co jste jako protest proti zbourání obchodního domu Ještěd napsal text Pavučina lží, mnoho nezměnilo.
Nejhorší je na tom to, že spousta lidí tuhle situaci začne brát jako samozřejmost. Vidí totiž, že ani přes jejich úsilí se nic nepodařilo změnit. Všichni si hlídají svoje koryta a finanční toky, a proto se náš stát nikam nehýbe.
Podívejte se také na rozhovor s mladým hudebním producentem NobodyListen:
