Honza a Bert se poprvé potkali na zkoušce kapely a pak po koncertě při hraní mariáše, kdy spolu celou noc řešili, že měli oba srdcové eso. Když se vrátili z turné, Bertovi skončil nájem a Honza měl zrovna volný pokoj. Pobyt v jeho kuchyni se ale poněkud protáhl. Oba umělci měli během pandemie covidu spoustu volna, prací na plný úvazek se pro ně stalo natáčení filmu Sami doma o jejich tvůrčím přátelství, skládání hudby a psaní textů.
Diváci si z něj mohou při zpětném pohledu na období pandemie vzít například to, že i tuto dobu bylo možné prožít radostně. "Máme rádi život, lidi, svět. Období pandemie vytahovalo temnější stránky bytí. Pro nás to byla naopak příležitost ukázat, že člověk může mít život pořád rád i v náročnějších podmínkách, které tomu nepřejí. Je to takový manifest o tom, že jde natočit film, zažít přátelství, radovat se a být nastavený pozitivně. Tím nechci zlehčovat závažnost té doby," říká Honza Foukal.
Dvojice se domnívá, že jim výjimečný pandemický stav zároveň umožnil navázat hluboké přátelství. "To z mé zkušenosti vzniká díky tomu, že s daným člověkem zažíváme neobyčejné zážitky a dobrodružství. Dáš si s ním první cigaretu na záchodě, rozbiješ okno, poprvé řídíš auto. Tyto formativní zážitky vznikají jen do určité doby, třeba do dvaceti let, kdy se utvářejí blízké vztahy. Čím je člověk starší, tím víc o speciální zážitky v životě přichází. Ale my jsme právě díky okolnostem pandemie mohli společný zážitek prožít, i když jsme starší. Proto film ukazuje výjimečné přátelství," vysvětluje Honza, který je o něco starší než Bert. "Může to proto působit, že jsem v roli učitele. Ale později se role otočí a Bert mi dává katarzní moment," naznačuje vývoj filmu.
Kouzlo, které se při tvorbě musí stát
Bert a Honza spolu během pandemie tvořili také hudbu, z níž se stal soundtrack filmu Sami doma. "V momentu, kdy jsme za sebou ve střižně dobře seřadili písně, věděl jsem, že film drží pohromadě, má oblouk a je dramaturgicky správně udělaný. Je to kouzlo, které se při tvorbě musí stát. Člověk by to ani neměl chtít pochopit," popisuje režisér proces tvorby. K závěrečné písni Gejzír vznikl také videoklip.
Oba umělci zmiňují, že právě společná tvorba je jedním z nejdůležitějších prvků jejich přátelství. "Buď na něčem pracujeme společně, nebo se navzájem radíme. S Honzou diskutuju i věci okolo Bert & Friends, je to takový můj mentor. Já jsem mu zase dělal hudbu k filmu Marťanské lodě. Můžeme ty vlny na surfech sjíždět společně," pochvaluje si hudebník.
Kvůli jejich intenzivnímu hudebnímu soustředění nastalo i několik konfliktů se sousedy z pražských Vinohrad, proto jim dvojice věnovala poděkování na konci filmu. "Párkrát na nás zazvonili policajti nebo sousedi. Byt jsme totiž pojali jako náš ateliér a byli jsme hodně expresivní," vysvětluje Bert. "Když jsi v procesu tvoření, často nevnímáš okolí, sedneš k pianu a začneš něco přehrávat, protože máš nutkání vrátit se k nějaké rozpracované věci. Lidi to hodně vnímali, protože byli zavření doma," dodává Honza.
Zmiňuje však i negativní dopady pandemie na uměleckou tvorbu. "Rozčiluje mě kancelářský provoz, odbavování mailů a podobně. Během covidu to ještě narostlo, protože se začalo dělat všechno online. Najednou vznikly dva světy a odbavovat jsme museli obě agendy," říká. "Dostat se k tomu, co by člověk opravdu měl dělat a po čem touží, je náročné. Pokud s sebou má třeba jen telefon, nabíhají mu pořád nějaké povinnosti, které ale vlastně nejsou tak nutné," souhlasí s ním Bert. Přesto mu ale připadá, že tvorbou je naplněný každý jeho den. "Mám pocit, že život je takový umělecký workshop," směje se.
Všichni se ptají, jak to bylo doopravdy
Dvojice se potýká s tím, že se diváci ptají, co je ve filmu skutečné a co smyšlené, zda je spíše dokumentem, nebo fabulací. Podle nich to ale není podstatné. "Všichni se doptávají, jak to bylo doopravdy, jako by si představovali, že to nějakým momentem začalo a nějakým skončilo. Tak to ale v životě nikdy není. Čas neteče lineárně," přemýšlí Honza.
Po promítání na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě měl dokonce pocit, že i dnes se najdou mladí lidé, kteří se nedokážou rychle orientovat v tom, co z předkládaného je realita a co už fikce. "Když mi babička říkala, že něco viděla v televizi, a proto je to pravda, myslel jsem si, že je padlá na hlavu. Lidé mají někdy pocit, že co vidí, to je skutečnost. Jenže zvlášť v dnešním světě, kdy je obrazů kolem nás hrozně moc, je dobré si uvědomovat, že to pravda častěji není," upozorňuje. "Diváci si třeba mysleli, že když se Bertík ve filmu probouzí v noci, museli jsme nechat celou noc zapnutou kameru," dává Honza příklad.
Lidé podle něj touží po absolutních veličinách, jako je pravda a láska, které v díle vyhledávají. "Je dobře, že k tomu umělecké dílo odkazuje, možná se k tomu i blíží více než život. Ale rozhodně není odpovědí," myslí si. "Lidé chtějí být pevní v kramflecích," odhaduje Bert, proč diváci touží odhalit "pravdu". "Přitom film je něco jako divadlo. Jsou to parkety, které pro nás znamenají svět," uzavírá.
