Diváci vás brzy uvidí v třídílné televizní minisérii Král Šumavy: Fantom temného kraje. Hrajete v ní příslušníka pohraniční stráže Josefa Hasila, který po komunistickém převratu v roce 1948 pomáhal obyvatelům tehdejšího Československa utéct na Západ. Znal jste jeho příběh už dřív, nebo jste se s ním seznámil až díky roli?
Tušil jsem, že tady po únoru 1948 nějací převaděči byli. Vůbec jsem ale neměl povědomí o tom, odkud se rekrutovali, jak se organizovali, kolik lidí díky nim uteklo nebo jak přechody hranic vypadaly. Tohle všechno jsem zjistil, až když jsem si látku při přípravách na natáčení nastudoval. Taky jsem se dověděl, že takzvaných králů Šumavy bylo mnohem víc. Josef Hasil byl ale bezpochyby nejvýznamnější.
Co podle vás mladého esenbáka přimělo, aby takhle riskoval a dostával uprchlíky přes hranice? V prvním dílu minisérie totiž působí jako rozpustilý floutek, kterého spíš než politika zajímají holky.
Ano, Josef Hasil byl volnomyšlenkář a taky trochu sukničkář, kluk, který si rád užíval. V šumavském pohraničí vyrůstal, miloval místní přírodu, a tak po válce nastoupil k útvaru SNB v obci Zvonková, kde dělal kuchtíka. Zároveň si ale velmi brzy začal uvědomovat, že politický systém, který v Československu po roce 1948 vznikl, je dost zvrácený. Nedokázal všechno jen přijímat jako ovce a začal si klást otázku, proč by měl lidem někdo zakazovat, aby šli tam, kam chtějí. Když se ho v prvním díle uprchlíci ptají, proč jim pomáhá, a nabízejí mu za odměnu peníze, tak je odmítne a říká: "Vy chcete žít tam, ne tady. Proč by vám v tom měl kdokoli bránit?" Tahle věta je pro pochopení Hasilova uvažování myslím zásadní.
První díl Krále Šumavy zachycuje Josefa Hasila ve věku mezi dvacítkou a třicítkou, může mu být jen o málo víc, než je teď vám. V jakých poměrech vyrůstal?
Jeho rodina patřila k nejchudší sortě lidí, kterým se říkalo kozičkáři, protože byli odchovaní na kozím mléce. Otec byl kriminálník a alkoholik, takže se o všechno musela starat matka. Hasilův starší bratr Bohumil, kterého v minisérii hraje Honza Nedbal, se živil jako řezník, což byla tehdy vysoce ceněná profese.
Mluvili jsme o Hasilově trochu lehkovážné povaze. Myslíte, že právě jistá dávka drzosti a nebojácnosti napomohla k tomu, že byl při převádění tak úspěšný?
Rozhodně. Na rozdíl od svého bratra, který přes hranice taky převáděl, ale přistupoval k plánování mnohem logičtěji a techničtěji, Josef Hasil nad vším tolik neuvažoval a řídil se spíš intuicí. Zároveň znal šumavské lesy ze všech nejlíp, takže nepřipadalo v úvahu, že by ho při přechodech někdo neposlouchal. Dbal na to, aby uprchlíky dostal přes čáru co nejbezpečněji, a díky své neohroženosti nakonec všechno přežil. Později ho teda přece jenom chytili, ale pak se mu zase po několika letech ve vězení a práci pro zpravodajskou službu CIC podařilo dostat až do Ameriky. Právě proto, že se nebál. Jak totiž říkal Miroslav Ondříček - otec režiséra Davida Ondříčka: "Jakmile se jednou začneš bát, už se budeš bát pořád."
Příběhy králů Šumavy zpracoval na konci 50. let už režisér Karel Kachyňa. Jeho film byl ale poplatný dobové ideologii a vykresloval převaděče jako nepřátele lidu ve službách západního imperialismu. Předpokládám, že se David Ondříček snažil s novou minisérií tohle negativní vnímání pootočit.
Ano, chtěl mediální obraz králů Šumavy zatížený komunistickou propagandou narovnat. Totalitní ideologie je prezentovala jako zločince, rozvraceče státu, zatímco naše minisérie je konečně ukazuje v pravém světle.
Během příprav na natáčení jste měl příležitost potkat se s Hasilovým synem Josefem Vávrou. Byl rád, že se prostřednictvím televizní minisérie pokoušíte historickou křivdu napravit?
Ano, bylo cítit, jak je na svého tátu hrdý, takže mu udělalo radost, že se jeho příběh po letech rozhodl někdo znovu zpracovat a uvést ho na pravou míru. Když mě a Gabču Heclovou, která hraje jeho maminku Marii, viděl, řekl nám, abychom hlavně ukázali, že jeho rodiče byli dobří lidé. Zatím minisérii neviděl, ale věřím, že jsme mu jeho přání splnili.
Nedávno jste se sešel také s Josefem Mašínem, kterého hrajete v připravovaném filmu Bratři. Dokonce jste se s ním podíval do míst, kudy v roce 1953 s bratrem Ctiradem a kamarádem Milanem Paumerem utíkal do západního Berlína. Jaká to byla zkušenost?
Nepřenositelná. Ještě jsem nepotkal člověka, ze kterého by v devadesáti letech vyzařovalo tolik síly a vitality. Připadáte si skoro jako ve snu, když jdete vedle takové legendy, jako je Josef Mašín, posloucháte příběhy, které dneska zní naprosto neuvěřitelně, a přitom víte, že všechno, co vám vypráví, se skutečně stalo. Slyšet vzpomínky přímo z jeho úst a vidět, jak se při nich dojímá, pro mě bylo z lidského i hereckého hlediska úžasně obohacující. Mohl jsem ho nakoukat, nasát a třeba pak něco z něj použít při ztvárňování role. Ve finále z takové zkušenosti můžete načerpat mnohem víc informací než ze všech knížek, rozhovorů nebo dokumentů.
Když se bratři Mašínové ve východoněmeckých lesích schovávali před mnohonásobnou přesilou vojáků a policistů, byli ještě mladší než vy. Dokážete si představit, že byste ve svém věku něco podobného zvládl?
Josefovi a Ctiradovi hodně pomáhala morálka, kterou zdědili po svém otci. Generál Mašín byl jeden z největších protinacistických odbojářů. Jeho synové tak přirozeně toužili prokázat stejnou sílu a odvahu jako on. Když si jenom představím, jak museli být při skrývání ve východoněmeckých lesích vyčerpaní, jak museli být hladoví a přitom jedli třeba jenom zmrzlé zelí, které našli na polích, říkám si, že museli mít neuvěřitelný tah na branku. Sám bych nic podobného nedokázal a jsem rád, že si na to teď ve filmu můžu jenom hrát.
S Janem Nedbalem, který hraje Ctirada Mašína, jste se ale před natáčením museli dostat do patřičné fyzické kondice a taky se naučit pracovat se zbraněmi. Říkám si, jestli pro vás příprava nebyla tak trochu náhradou za základní vojenskou službu, kterou už ani jeden z vás neabsolvoval.
Je pravda, že jsme se učili střílet, chodili jsme na tréninky juda a pravidelně jsme cvičili v posilovně, což bylo příjemné. Člověk se aspoň donutí se sebou něco dělat a pak je na sebe pyšný, že nějak vypadá. Se dvěma roky povinné vojny se naše příprava na natáčení ale vůbec nedá srovnávat. To byl nanejvýš takový závan vojny. Když si představím všechnu tu šikanu a drsné podmínky, kterými si kluci při základní vojenské službě kdysi museli projít, uvědomuju si, jaké máme štěstí, že nás to už minulo.
Jan Nedbal je váš nejlepší kamarád, spolubydlící a do toho v Králi Šumavy i Bratrech hraje vašeho staršího sourozence. Je vaše přátelství výhodou, když se pak sejdete před kamerou?
Ano, tím, že spolu máme něco odžito a odkecáno, hned na sebe před kamerou slyšíme a snadno rozpoznáme, jak ten druhý něco myslí. Taky se umíme v hereckém dialogu vzájemně překvapovat a nachytávat. Momentálně pokračujeme v natáčení filmu Bratři a jsme vděční, že na něm můžeme pracovat společně. Ve scénáři jsou totiž velmi intimní momenty, které by se nám jen těžko hrály, kdybychom spolu nestrávili tolik času a nevěděli jsme o sobě tolik, co víme. Nemuseli jsme vzájemnou důvěru budovat od nuly, na což spoléhal i režisér Tomáš Mašín, tak doufám, že se mu to vyplatí a bude to na filmu vidět.
Nedá mi, abych se nezeptal, jak vnímáte společenskou kontroverzi, která kolem skupiny bratří Mašínů stále panuje. Lze se ve filmu vůbec vyhnout známému sporu hrdinové versus vrazi, o což se chtěl režisér Tomáš Mašín podle svých slov pokusit?
Přijde mi, že se nám mezi oběma stranami názorového spektra daří balancovat. Nejde nám přitom o to, abychom nikoho nenaštvali, tomu se pravděpodobně stejně nevyhneme. Jenom se snažíme příběh bratří Mašínů podat tak, jak se ve skutečnosti stal. Nevypravíme o hrdinech ani vrazích, ale o dvou klucích, jejich rodině a době, ve které žili. Sám je na druhou stranu jako hrdiny vnímám. Myslím, že z dnešního pohledu můžeme těžko soudit činy, které se staly před sedmdesáti lety. Málokdo z těch, kteří bratry Mašíny označují za vrahy, zažil dobu 50. let na vlastní kůži. V komunistickém Československu tehdy panovala úplně jiná atmosféra a lidé stáli před dilematy, kterým nikdo z nás nečelil. Proto mi přijde až trochu drzé, když někdo bez osobní zkušenosti hodnotí, co tehdy bylo správné a co ne.
Film Bratři je po Králi Šumavy nebo Dukle 61 už několikátou historickou látkou, do které jste se jako herec mohl ponořit. Baví vás jako člověka narozeného po sametové revoluci zkoumat zákoutí českých dějin?
Ano, moc mě baví, když se díky natáčení můžu přenést do nějaké pro mě tolik neprobádané doby. Přestože jsem v práci, připadám si trochu jako na dovolené. Najednou totiž nežiju současností, zabývám se historickými problémy a od těch dnešních si díky tomu odpočinu. Když se pohybujete v dobových kulisách, oblečou vás do dobových kostýmů a sáhnete si na dobovou techniku, tak na vás historie opravdu dýchne. Můžete se do ní zavrtat a zjišťovat si o ní stále víc, což je magický zážitek. Role Josefa Mašína byla navíc spojená s akcí až amerických rozměrů, mohl jsem díky ní přičichnout k opravdu velkému filmu. A taky jsem měl po Králi Šumavy opět příležitost pobýt delší dobu v lese, kam se jinak dostanu jenom málo. Každý únik z města proto vítám.
Na to, jak jste mladý, jste se rychle dostal k mimořádně zajímavým projektům. První větší roli jste získal jako šestnáctiletý v minisérii Pustina a hned o dva roky později jste si zahrál v minisérii Rédl i v televizním filmu Dukla 61. To se začínajícím hercům většinou jen tak nepoštěstí.
Ano, když jsem točil Pustinu, ani jsem netušil, jaké mám štěstí. Až zpětně jsem si uvědomil, jak velká věc to tehdy byla. Proto jsem rád, že se ke mně David Ondříček, se kterým jsem točil Duklu 61, nebo Honza Hřebejk, který mě obsadil v Rédlovi, vrací. Za to, že jsem v hledáčku tak dobrých filmařů, jsem ohromně vděčný.
Na spolupráci s prvoligovými režiséry si herec asi snadno zvykne. Nebyl jste po Pustině, Dukle 61 nebo Rédlovi trochu rozmlsaný?
Určitě, když se hned na začátku herecké dráhy podílíte na poměrně kvalitních věcech, můžete snadno získat pocit, že budete lákavé nabídky dostávat už pořád. Tak to ale samozřejmě nefunguje. V naší branži k vám někdy přichází jedna práce za druhou a jindy o ni zase ani nezavadíte. Z psychologického hlediska je tedy hodně důležité, aby si herec v každém pracovně vytíženějším období opakoval, že si na tuhle fázi nemá příliš zvykat, protože může kdykoli skončit. Sám se s tím snažím pracovat, užívat si přítomný moment, ale zároveň si neustále uvědomovat, že může ze dne na den přijít pandemie koronaviru, ruská invaze, nebo cokoli jiného a kultura bude zase v ohrožení.
Když si nepřipouštíte, že se vám nebude věčně jenom dařit, můžete snadno propadnout smutku, nebo nedej bože depresi a hledat vinu v sobě. To, že nabídky zrovna nepřicházejí, přitom vůbec nemusí znamenat, že nejste dost dobrý. Možná v tu chvíli jen nevznikají projekty, do kterých se hodíte, takže si z toho nesmíte dělat těžkou hlavu. Ideální je mít vždycky něco v záloze, abyste se v hluchém období měli čím zaměstnat. Sám jsem třeba za covidu rok nic netočil, nemohl jsem se živit tím, co miluju nejvíc, tak jsem místo toho začal s kamarády podnikat. Společně jsme rozjeli internetový obchod s herním a filmovým merchandisingem, což mi pomohlo se nehroutit. Nejdřív jsem se totiž malinko hroutil, říkal jsem si, jestli kultura ještě někdy bude fungovat jako dřív. Naštěstí se pak zase oklepala.
Oskar Hes (23)
- Syn tanečníka Richarda Hese a tanečnice Marcely Karleszové už jako dítě účinkoval v muzikálech Carmen, Polská krev nebo Golem. Obor muzikál také později vystudoval na Konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka.
- V šestnácti letech si zahrál v minisérii Pustina. Dále se objevil v historickém dramatu Dukla 61, detektivce Rédl či satirickém krimi Pozadí událostí. Nejnověji ho diváci mohou vidět v minisérii Král Šumavy: Fantom temného kraje a jednu z hlavních rolí ztvárnil i v očekávaném filmu Bratři.
- Věnuje se také divadlu. Momentálně hraje v představení Tři heteráni, které uvádí experimentální scéna NoD, nebo v inscenacích Ať vejde ten pravý a Dějiny násilí ve Švandově divadle.
Nelákal by vás vedle historických látek i film, který se věnuje problémům vaší generace? Před rozhovorem jste mi říkal, jak vás nadchl Banger.
Ano, nic tak odvážného, drzého a avantgardního jako Banger jsem v české kinematografii dlouho neviděl. Líbilo se mi, že dnešní dobu zachytil ve vší její temnotě, a sám bych si chtěl v něčem podobném jednou určitě zahrát. Starším divákům může film připadat až příliš tvrdý, mladé generaci ale myslím mluví z duše. Ztracenost, kterou si v Bangeru prochází postava Adama Mišíka a koneckonců i většina ostatních, třeba v dnešním světě pociťuju i já sám.
V čem si připadáte ztracený?
To je záludná otázka. Vůbec nerozporuju, že doba, ve které žili naši rodiče a prarodiče, byla taky v mnoha ohledech náročná a složitá. Zároveň ale byla v něčem srozumitelnější a jednoznačnější. Člověk například nemusel čelit takovému množství protichůdných pravd a informací. O světě kolem sebe se dozvídal z novin, rozhlasu, případně z televize, nebo si na něj tvořil názor na základě vlastních zkušeností. V dnešní době, kdy po internetu vedle ověřených informací koluje i spousta hoaxů a falešných zpráv, je ale mnohem těžší se v tom všem vyznat. Když si chce člověk na něco poctivě udělat názor, musí informace pilně střádat, zůstávat otevřený debatě a neusnout na vavřínech, protože dnešní doba je neuvěřitelně rychlá.
Zároveň žijeme v době, která nabízí nekonečné množství možností. Můžete cestovat, kamkoli chcete, zažít, cokoli chcete, a hlavně být, kýmkoli chcete. Jenomže na sociálních sítích vidíte, jak žijí ostatní, a chtě nechtě se s nimi srovnáváte. I když tak nějak tušíte, že na své profily přidávají jenom věci, které se jim povedly, a chvíle, kdy je jim naprd, už s vámi nesdílejí, všude kolem sebe vidíte jenom úspěch, což je pro lidské ego strašná masáž. Obzvlášť když se věnujete umění nebo čemukoli jinému, co se nedá změřit tak snadno jako výkony sportovců, musíte se často v jednom kuse uklidňovat, že toho děláte dost. V herectví lze třeba jen těžko určit nějakou objektivní laťku, která znamená úspěch. Pro někoho jsou to hollywoodské filmy, pro někoho zase Národní divadlo. Každý si svůj směr ale musí najít sám.
Velký výběr zároveň přináší velkou nejistotu. Člověk neustále pochybuje, jestli se rozhodl správně a neměl se vydat jinou cestou.
Přesně. Starší generace tolik možností neměla. Když jste vyrostl na vesnici a váš táta byl řezník, bylo dost pravděpodobné, že půjdete v jeho šlépějích. Ani vás nenapadlo, že byste v rodinné tradici nepokračoval a stal se třeba hercem, sportovcem, nebo vědcem. Nemít takový výběr bylo v něčem jednodušší.
Zmiňoval jste sociální sítě. Chápu správně, že si od nich držíte odstup?
Ano, snažím se tam přidávat co nejmíň osobních věcí a používat je spíš jako pracovní nástroj. Když totiž na sociálních sítích začnete sdílet příspěvky ze svého soukromí, stává se z vás tak trochu veřejný majetek, což mě děsí. Lidé mají najednou pocit, že jste jejich kámoš. Na Instagramu se podívají, kam chodíte na jídlo, a myslí si, že vás znají. To mi přijde strašidelné a doufám, že mě to nikdy nepotká.
