Inscenace Srdce patří za mříže vznikla na základě objednávky od uměleckého šéfa Švandova divadla Dodo Gombára na autorskou hru na téma agrese. Vy jste se ale téma násilí rozhodli uchopit trochu jinak, než by asi většina lidí čekala. Proč?
David Košťák: Ostatní byli trochu překvapeni, že jsme nešli do nějaké agresivní formy násilí. Možná se spíše očekávalo, že budeme vytvářet nový Klub rváčů, ale tohleto mi vždycky přišlo zajímavější. Kromě toho ukazovat přímé násilí na jevišti je vždycky trošku horší. Neviditelné násilí nám vždycky přišlo nejděsivější. To, které si člověk neuvědomuje - že každý den svou činností vytváří věci, které se mohou odrazit na kvalitě života někoho jiného. S Bětkou (Alžběta Burianová, pozn. red.) nás zaujalo téma transplantační turistiky.
O té se hodně mluvilo ve spojitosti s výstavou The Bodies a porušováním lidských práv v Číně, kdy existuje možnost zaplatit si urychlení dárcovství orgánů. Člověk tak vyvolá trest smrti pro politického vězně, aby si zachránil svůj život. Z hlediska násilí mi tohle přišlo jako zajímavé téma. Ale ve hře narážíme i na klasický spotřební život. Například když si člověk koupí zboží v konfekci, které je vyráběno lidmi pracujícími v nevyhovujících podmínkách.
Takže když si člověk koupí tričko z běžné konfekce, dopouští se násilí?
Alžběta Burianová: Každý člověk se těchto věcí dopouští. A tato forma násilí je zároveň společností více akceptována, člověk si to často ani neuvědomuje. Anebo si to uvědomuje, ale je obtížné dojít k tomu, že věc, která nějakým způsobem znečišťuje životní prostředí nebo je vyráběna ve sweatshopech (továrny, ve kterých pracují dělníci v nevyhovujících podmínkách většinou za velmi nízkou mzdu, pozn. red.), nebude používat. Zároveň je často těžké dobrat se toho, jak produkt vzniká. Člověk neustále balancuje, bojuje se svou leností, výčitkami svědomí a pocitem viny. Snaží se, aby ho nepožraly a zároveň aby dosáhl nějaké rovnováhy.
D. K.: Informace kolem nás tak nějak proudí a je těžké si uvědomit, co konkrétně znamenají. Přišlo mi důležité přinést na jeviště konkrétní příběhy. Mám pocit, že člověka nezasáhnou tolik čísla jako osobní příběh, pod kterým si můžou něco představit. Proto máme ve hře postavu cizince, který je v Česku vnímán jako imigrant. Přitom jediným důvodem, proč sem přijel, je, že tu slyší tlukot srdce svého otce. Slyší, že je tady někde mezi námi a chce mu být nablízku.
Odráží se ve vašem pojetí agrese přístup mladší generace ke zmiňovaným lidskoprávním tématům?
A. B.: Myslím, že jo. Pozoruji kolem sebe nárůst citlivosti a přijde mi, že se ve společnosti opravdu čím dál víc mluví třeba o spotřebitelských rozhodnutích. Čím dál více mých kamarádů se rozhodlo tyhle věci zohledňovat, snaží se chovat zodpovědněji a eticky. Například když tady byla výstava Bodies poprvé, měla jsem pocit, že problém je hlavně v tom, že jsou to mrtvá těla. Informace o tom, že jsou tam možná i těla politických vězňů, se ke mně dostala jako fáma. Tehdy jsem nad tím mávla rukou, že je to jen nějaká pomluva, a víc jsem se tím nezabývala. Teď, když je tady výstava podruhé, je reakce mnohem výraznější a mnohem více se o problému mluví.
D. K.: Myslím, že to souvisí s větší informovaností. Ale zároveň mám pocit, že tahle uvědomělost narušila naší generaci hodnoty, kterým by mohla věřit. Najednou je všechno problematizováno a je těžké vyznat se ve světě, protože člověk nemůže jasně označit, co je správné a co je špatné. Ztrácíme jakoukoliv důvěru v cokoliv. Tento motiv se ve hře objevuje u animované postavy z Večerníčku, která jede do Číny za pandou. Přestože je to spíš groteskní, jedna postava řeší, že představuje hodnotu, která pro ni byla vždycky nezpochybnitelná, byla to čistota, které jako dítě věřila a najednou je taky pošpiněna.
A. B.: Je to i příklad útoku na slabý článek. Někdo, kdo je dětsky naivní a čistý, je vlastně lehce zmanipulovatelný, a i když to na začátku myslí dobře, je vmanipulován do situace, ve které se vůbec nechtěl ocitnout.
Hra má výrazný politický podtext. Vy sami jste pro nebo proti čínské politice?
A. B.: Myslím, že není dobré, když jsou z byznysu vyjímána etická a morální kritéria. Člověk by si měl volit takového obchodního partnera, který ideálně není takto problematický. A pakliže je, tak by měl věci řešit, bavit se o nich a nezazdívat je.
D. K.: Tato inscenace samozřejmě politický podtext má, ale pro mě jde především o etický problém, ať už by to byla Čína, nebo Severní Korea. Pokud jsou někde silně porušována lidská práva, je důležité otevírat debatu. Není v síle jednotlivce, ani malých skupin cokoliv změnit. Co v tuto chvíli můžeme udělat, je zvyšovat povědomí. Naše téma zní poměrně závažně, ale náš přístup je spíše kabaretní formou. Pracujeme s českým divákem, takže v inscenaci je míra cynismu. Nechtěli jsme jít cestou moralizování. Nedáváme žádné odpovědi na to, jak se má člověk správně chovat. Spíš tak trochu provokujeme a chceme, aby si lidi těchto věcí všímali a zamysleli se nad nimi.
Je tedy vůbec možné si i přes všechny trendy, o kterých jste mluvili, zachovat srdce na správném místě?
D. K.: Název hry - Srdce patří za mříže - je trošku slovní hříčka. Pracuje jednak s motivem orgánů odebraných vězňům, ale také s tím, že se člověk může dopustit mnoha chyb, které jsou výsledkem impulzivních rozhodnutí. O srdce, které jedná neracionálně, tak člověk může přijít doslova i v přeneseném slova smyslu. Někdy si ani neuvědomí, že udělal něco špatně, a může ho to posléze hluboce poznamenat.
Oba jste dvacátníci, není to dlouho, co jste absolvovali DAMU. Dokázali jste vedoucí divadel i herce přesvědčit o svém talentu, nebo jste se někdy setkali s tím, že byl váš věk hendikepem?
A. B.: Já myslím, že to nutně nemusí být dáno ani věkem. I zkušený starší režisér se může setkat s tím, že není sehraný v komunikaci se souborem, do kterého vstupuje, a nezná jej. Samozřejmě že spory můžou být způsobeny i tím, že má člověk méně zkušeností, ale nemyslím si, že se to nutně musí stávat jen mladým lidem.
D. K.: Myslím, že už to, že umělecký šéf vybere režiséra, vyvolá v souboru prvotní důvěru. Ale samozřejmě že u mladých tvůrců je důvěra křehčí. Když projeví nějaké zaváhání, je na něj více upřena pozornost. Ale tomu se nedá nikdy vyhnout. To se pak můžeme bavit i o tom, jestli je menší důvěra k ženám, režisérkám…
To byla moje další otázka. Jak se tváří starší herci na to, že jim šéfuje mladá režisérka?
A. B.: Mně se to špatně posuzuje. Těžko říct, z čeho vyplývá nějaká nedůvěra.
D. K.: Podle mě vždycky závisí na tématu, které se řeší. Mám zkušenost, že pokud se jedná o politické věci, tak je to v pořádku. Pokud se ale řeší osobní témata týkající se starší generace, je z pozice mladého člověka těžké řešit životní zkušenost, kterou mají ti starší zažitou.
Stane se vám občas, že vám někdo z divadla řekne: Ty o tom nic nevíš, jsi na to moc mladý?
A. B.: Ne třeba úplně tímto způsobem, ale…
D. K.: Spíš se nám jednou stalo, v jiném divadle, že herci, kteří chodili pozdě na zkoušku, říkali: No, my máme děti, které musíme odvést do školy/školky, ale o tom vy ještě nic nevíte.
A. B.: Tak jsme se nechali poučit.
D. K.: Já to chápu, mě taky maminka vodila do školky.
