Nebojte se sundat podprsenku. Strach z doteku brzdí záchranu žen

Když jde o život, rozhodují sekundy. Přesto při resuscitaci žen často vítězí rozpaky nad odvahou. Přitom několik studií mluví jasně: třetina lidí by na veřejnosti váhala zahájit resuscitaci – třeba kvůli obavám z doteku. Lektorka Lucie Kadlečková ale připomíná, že největší riziko není omyl, ale neudělat nic.

Statistiky mluví neúprosně – ženy dostávají laickou resuscitaci od náhodných svědků výrazně méně často než muži. Jedna z nich ukazuje, že každý třetí člověk by se na veřejnosti bál ženě resuscitaci poskytnout – mimo jiné kvůli obavám z dotýkání jejích prsou. Jiný výzkum dokonce uvádí, že ženy mají o 14 procent nižší šanci, že jim kolemjdoucí v kritické chvíli stlačování hrudníku poskytne.

Strach má přitom dvě hlavní podoby: obavu, že zraněné ublíží, a obavu z možného nařčení z obtěžování či nevhodného chování.

„To jsou dva nejčastější důvody,“ přibližuje lektorka první pomoci Lucie Kadlečková, původně zdravotní sestra. Právě osobní zkušenost ji přivedla k tomu, že se první pomoci začala věnovat naplno. Jako studentka zdravotnické školy totiž jednou zasahovala u kolapsu v autobuse. „Lidé stáli a nevěděli, co dělat. Někdo si vzpomněl, že studuji zdrávku, tak mě poslali dopředu. Tehdy mi došlo, jak málo se první pomoc učí prakticky,“ vzpomíná.

Dnes vede organizaci PP Živě, která se zaměřuje na kurzy první pomoci. A právě reakce veřejnosti podle ní potvrzují, že resuscitace žen stále naráží na předsudky a obavy.

„Často pod našimi videi čteme: ‚Jasně, zachráním ji, ale pak budu popotahovaný za obnažování nebo nevhodné chování.‘ Tenhle strach je ve společnosti silný,“ říká Kadlečková. Podle ní je přitom největším rizikem právě váhání – protože při zástavě oběhu rozhodují sekundy.

Kdy je v pořádku podprsenku sundat?

Pokud při provádění resuscitace překáží podprsenka, výrazná bižuterie nebo oblečení, je podle Kadlečkové naprosto v pořádku je odstranit. Jsou pro to dva hlavní důvody. Jedním z nich je zajištění kvalitního stlačování hrudníku.

„Tvrdé spoje, kostice, korálky nebo silné zipy pod rukama zachránce mohou zhoršovat efektivitu prováděného stlačování. Klasická sportovní podprsenka sice v místě stlačování obvykle nevadí, podobně jako tričko, ale problém nastává v dalším kroku,“ popisuje.

Tím dalším krokem může být použití automatizovaného externího defibrilátoru (AED). „Elektrody AED musí být umístěny na holou kůži a do míst, která jsou pro to určena. Podprsenka tak brání správnému přilnutí i umístění, proto je bezpečnější hrudník obnažit.“

Obavy z právních následků jsou podle Kadlečkové zbytečné. Česká legislativa zná institut krajní nouze – tedy situaci, kdy člověk v dobré víře dělá vše pro záchranu života. „Pokud situace vyžaduje obnažení hrudníku, je to naprosto v pořádku. Jste chráněni. Pro kvalitní resuscitaci potřebujete dobré podmínky.“

Nejhorší první pomoc je ta neposkytnutá

I proto dnes řada organizací – včetně té její – pracuje s ženskými figurínami. Účastníci kurzů bývají překvapeni už při samotném nácviku. „Když vyhrnou tričko nebo rozepnou blůzku a objeví se podprsenka, zarazí je to. A my říkáme: takhle to bude i v reálné situaci.“

Samotná informace, že ženám bývá první pomoc poskytována méně často, účastníky šokuje. „Reagují: to by mě nenapadlo. Ale když o tom mluvíme, přiznávají, že by možná taky chvíli váhali. A my jim na to říkáme – neváhejte, pojďte stlačovat,“ směje se Lucie.

Praxe pak ukazuje, že rozdíl mezi mužským a ženským hrudníkem při resuscitaci v podstatě neexistuje. „Je to hrudník jako hrudník. Ano, jsou tam ňadra, ale při správném stlačování většinou nijak nepřekážejí.

Ve svých kurzech se proto Lucie nesoustředí jen na techniku, ale především na nastavení lidí i odbourání pocitu, že se o situaci postará někdo jiný. „Nejhorší první pomoc je ta neposkytnutá,“ říká bez váhání. Podle ní je jakákoli reakce lepší než pasivita. „I když jen zavoláte záchrannou službu, už poskytujete první pomoc.“

Ochota pomoci podle ní ve společnosti je. Co ji ale brzdí, je strach. Strach z chyby, z nedokonalosti, z toho, že člověk něco pokazí. „Snažíme se odbourat tenhle mindset. Jestli budete stlačovat 98krát za minutu, nebo 102krát, je v tu chvíli skoro jedno. Hlavně něco dělejte,“ apeluje. V krizové situaci totiž nejde o dokonalost, ale o odvahu zasáhnout.

V okamžiku zástavy oběhu je člověk klinicky mrtvý – a bez zásahu nemá šanci. „Uškodit už prakticky nemůžete. Ale můžete zachránit život,“ uzavírá Kadlečková.

Jak poskytnout první pomoc

Základem je vždy bezpečí zachránce. „Mrtvý zachránce je špatný zachránce – tak už nikomu nepomůžete,“ připomíná Lucie Kadlečková. Nejdřív se tedy zastavte, nadechněte se, dejte si 10 sekund a rozhlédněte se kolem – je situace bezpečná? Nehoří, nehrozí srážka s autem nebo jiná nebezpečí?

Pak zjistěte, co se stalo, a okamžitě volejte záchrannou službu. „Když jste v bezpečí a zjistíte, že člověk nereaguje – oslovili jste ho, zatřásli jste mu rameny – je čas volat,“ radí odbornice.

Následuje zprůchodnění a kontrola dýchacích cest: zakloňte hlavu a zjistěte, zda zraněný dýchá. Pokud nedýchá, nebo nedýchá normálně, nastává okamžik k zahájení resuscitace. „U dospělého člověka preferujeme nepřetržité stlačování hrudníku frekvencí 100 - 120 za minutu, do hloubky 5 - 6 centimetrů, přes střed hrudníku. Nepřerušovat, stlačovat a pokud je to možné, tak použít AED,“ vysvětluje.

Zdroj: autorský článek, Duke University of Medicine, StJohn Ambulance