Perfekcionismus je vlastnost, kterou se dnes lidé spíš chlubí a společnost na ni nahlíží pozitivně. Za jakých okolností může lidem naopak škodit?
Pokud se budeme bavit o perfekcionistech, kteří si vytyčují vysoké standardy vůči sobě, najdeme třeba spoustu sportovců a umělců, co s perfekcionismem dokážou poměrně dobře fungovat. Například špičkoví sportovní lezci musí mít perfektně nacvičený každý pohyb, aby dokázali zdolat cesty nejvyšší obtížnosti, ale když spadnou, tak to berou jako součást učení a zdokonalování a ne jako tragédii. Člověk s nezdravým perfekcionismem by to naopak vnímal jako selhání. Toxickým se tak perfekcionismus stává v momentě, kdy od sebe máme nerealistická očekávání, a když selžeme, nejsme schopní se z toho jen tak vylízat.
Přijde mi důležité rozlišovat mezi tím, jak vidíme perfekcionismus zvnějšku a jak funguje jako vnitřní psychický mechanismus. Jak jste sám zmínil, v sociálním prostředí, zejména v tom pracovním, bývá perfekcionismus skloňovaný v souvislosti s příznivými aspekty jako větší výkon a zaměření na detail. Už se ale tolik nemluví o tom, že může být v některých případech spojený se strachem, úzkostmi, neurózami, srdečními poruchami nebo vyšší úmrtností.
Kladou perfekcionisté vždy stejně vysoké nároky na sebe i na ostatní?
Psychologie pracuje s třífaktorovým modelem perfekcionismu. Do toho spadá jednak perfekcionismus, který vychází čistě z vás, ale i sociálně podmíněný perfekcionismus. Člověk se sociálně podmíněným perfekcionismem se bojí hodnocení ze strany okolí, má strach, že když nebude dokonalý, tak ho ostatní odmítnou. Třetí podmnožinu pak představuje právě perfekcionismus zaměřený na druhé. Existují lidé, u kterých lze pozorovat jen jeden z těchto typů perfekcionismu, ale i ti, u nichž jsou zastoupené všechny.
Jak se z hlediska osobnostních rysů liší perfekcionisté, kteří se z chyb nehroutí, a ti, kdo se kvůli nim propadají do nepříjemných psychických stavů?
Pozitivní psychologie, která na rozdíl od té klinické zkoumá příznivé stránky člověka vedoucí k lepším výkonům i životní spokojenosti, pojmenovává v modelu známém pod zkratkou HERO čtyři rysy, díky nimž bývají lidé úspěšnější.
Prvním z nich je naděje, kterou psychologové chápou jako víru, že něco dobře dopadne, ale současně i schopnost hledat v případě prvotního neúspěchu jiná řešení.
Druhým je odolnost, tedy schopnost zacházet se stresem a vzpamatovávat se ze selhání. Dále model zahrnuje vlastnost, která se do češtiny z anglického self-efficacy složitě překládá jako vědomí vlastní účinnosti, ale můžeme si pod ní jednoduše představit sebedůvěru při kladení vysokých cílů.
A na závěr model pracuje ještě s optimismem, který v sobě obsahuje jak víru, že něco dobře dopadne, tak přesvědčení, že máme dění pod svou kontrolou. Když se vrátím k předchozímu příkladu, tak horolezci věří, že cesta, jak zdolat vrchol, existuje, mají dostatek sebevědomí, aby ho zdolat zkusili, když ho pokořit nejde, tak hledají alternativní řešení a jsou si jistí, že svůj výkon mají pod kontrolou.
Horolezce by strach ze selhání mohl natolik paralyzovat, že by si na mnoho vrcholů vůbec netroufli, nebo ne?
Ano, pro nejlepší výkon je ideální střední úroveň motivace. Když máte totiž jen malou motivaci, tak se nesnažíte, a když jste motivovaní příliš, tak zase nastupuje úzkost. Vedle toho se taky často mluví o pozitivních psychopatech, kteří téměř postrádají emoci strachu. K takovým se podle některých psychologů řadil kosmonaut Neil Armstrong, protože přistál na Měsíci s posledními zbytky paliva a nesesypal se.
Vraťme se od psychopatů k perfekcionistům. Jak mohou ti, kteří se bojí selhání, fungovat, když se současně nespokojí s malými cíli?
Perfekcionisté, kteří se bojí odsouzení ze strany ostatních, žijí střídavě mezi strachem a úlevou. Pohání je negativní drive, kdy se natolik bojí, že všechno špatně dopadne, že se snaží, aby to špatně nedopadlo.
Pak si oddychnou, ale celý proces brzy začíná znova. Jeden experiment potom testoval, jak lidi budou reagovat na neřešitelnou úlohu, a ukázalo se, že perfekcionisté ji vzdávali dřív, protože měli představu, že jim to půjde dokonale. Perfekcionisty totiž charakterizují nejen ambicióznost, ale i představa nějakého ideálního scénáře, kterého se velmi neradi vzdávají.
Jeden z osobnostních dotazníků, který používáme při testování a výběru manažerů, zkoumá na jedné straně sklony k sebeprosazování a ke kladení vysokých cílů a na druhé straně stabilitu. Teorie nám říká, že ideální manažer by měl být středně až vysoce stabilní a vysoce ambiciózní.
Realita ovšem ukazuje, že mnoho lidí na vysokých postech se vyznačuje sice vysokou ambiciózností, ale nízkou stabilitou. Tito jedinci často podvědomě cítí jednak tlak okolí a potřebu někomu něco dokazovat, ale současně vysokou úzkost z neúspěchu, kvůli němuž by se jim z jejich pohledu zhroutil svět.
Ti s vysokou stabilitou jsou naopak motivovaní zevnitř, disponují zdravou sebedůvěrou a přesvědčením, že případná chyba patří k procesu získávání zkušeností.
Bývají perfekcionisté spolehlivými zaměstnanci a zodpovědnými studenty?
Často u nich platí, že úkol buď udělají perfektně, nebo ho neudělají vůbec. Mnohdy úkol odkládají, protože čekají na chvíli, kdy budou mít na jeho splnění ideální podmínky, budou se cítit dobře, nebude je nic rušit a podobně. Potom se jim může stát, že práci odkládají příliš dlouho, takže se k ní nakonec dostanou na poslední chvíli, kdy cítí ještě větší úzkost ze selhání.
Kde se v lidech perfekcionismus bere?
Na to má psychologie několik teorií. Částečně ho získáváme geneticky. Existují například gen deprese a gen štěstí a oba se mohou spouštět až v konkrétních životních situacích. Sociální teorie pak kořeny perfekcionismu vidí mimo jiné v chaotickém dětství.
Každý v dětství potřebuje určitá pravidla a řád a ti, kteří vyrůstali v prostředí bez hranic, se je někdy mohou snažit získávat v dospělosti. Jiní psychologové tvrdí, že záleží na pořadí, v jakém se narodíte, případně na přítomnosti či absenci sourozenců. Mezi jedináčky a prvorozenými dětmi se podle nich perfekcionisté najdou častěji. Jedna americká studie však zjistila, že tohle sice platí v bělošských rodinách, ale ne u Číňanů a Afroameričanů.
Důležitou roli hraje i celkové společenské ovzduší. Četl jsem asi pět let starou britskou studii, jejíž autoři si všimli, že perfekcionismus u mladých lidí stoupá, a to zejména ten sociálně podmíněný.
Porovnávali vývoj od 80. let po současnost a jednu z příčin viděli v nástupu sociálních sítí, které nám začaly ukazovat ideální svět, se kterým se srovnáváme, a zvýšily tedy sociální tlak na výsledek. Jako druhou příčinu pak uváděli posun společenských očekávání od důrazu na to, být dobrým občanem a člověkem, k tomu, být vysoce výkonný a úspěšný.
Lidé tak dnes mohou cítit potřebu vytvářet si do jisté míry umělou osobní značku, protože kolem sebe vidí nereálné představy, které o sobě vypouští jiní lidé, a s nimi se srovnávají.
Jak se perfekcionisté chovají v partnerských vztazích?
Perfekcionisté zaměření na ostatní bývají manipulativní a obviňují své partnery, že nejsou dokonalí. Jejich vlastnosti se mohou prolínat s takzvanou temnou triádou složenou z psychopatie, machiavellismu a narcismu.
Perfekcionisté zaměření na sebe se v případě žen budou snažit mít perfektní domácnost a zároveň pořád skvěle vypadat, ale současně budou upozaďovat své emoce. V případě mužů si zase můžeme představit perfekcionistu, který bude pracovat 12 hodin denně, aby ženě a dětem zajistil všechno, co jim na očích vidí, ale pak ho manželka mnohdy opustí, protože jí nenaslouchá a v domácnosti skoro není přítomný.
Všímám si, jak se v uplynulých dekádách nároky na muže proměnily. Můj dědeček to měl třeba ještě jednodušší v tom, že pokud si udržel práci a dokázal svou ženu uživit, tak po něm už tolik nechtěla, aby byl po příchodu ze zaměstnání empatický. Dnes ale některé ženy od mužů vyžadují, aby byli úspěšní v práci, do toho byli přitažliví jako James Bond, a ještě by měli fungovat jako jejich citliví kamarádi.
Čím si proměnu očekávání, která ženy na muže kladou, vysvětlujete?
První věc je, že se během 20. století výrazně zvýšila délka partnerských vztahů. Ještě v 19. století manželství podle statistik trvalo průměrně sedm let, protože za tu dobu zemřel buď on, nebo ona. Druhá věc je, že ženy muže přestávají nevyhnutelně potřebovat pro ekonomické zabezpečení, takže jim role živitele už nestačí.
Potom tu máme určité stírání hranic mezi mužstvím a ženstvím a posilující důraz na to, aby muži dokázali být taky empatičtí. Na druhou stranu vznikly studie, které ukazují, že pro část ženské populace jsou přitažlivější muži s vlastnostmi spadajícími do už zmiňované temné triády a právě ti mají za život nejvíc sexuálních partnerek. Některé ženy tak pořád vyžadují muže podobné starému Jamesi Bondovi, ale skloubit průbojnost s jemností není snadné.
Jste autorem audioknihy Manuál pro hodné kluky. Za jakých okolností mohou u žen uspět, když jsou pro ně často přitažliví naopak "zlobiví kluci"?
Převládajícím osobnostním rysem hodných kluků je přívětivost. Lidé s touto vlastností nemají rádi konflikty, vyznačují se vysokou důvěrou k ostatním, vysokou starostlivostí a upřednostňováním potřeb druhých. To ale nemusí nutně znamenat, že nedovedou být dostatečně průbojní při navazování partnerských vztahů ani že nemohou být schopnými manažery.
Zůstává faktem, že z hlediska počtu sexuálních partnerek na tom bývají hodní hoši hůř, což jim ale nemusí vadit, protože preferují dlouhodobé vztahy. V některých životních obdobích tak mají hodní kluci smůlu, protože si ženy chtějí spíš hrát, ale v momentě, kdy už žena uvažuje o delším partnerství nebo založení rodiny, bývají naopak atraktivnější.
Jak se přívětivým lidem daří v pracovním prostředí? Neplatí i tam rčení "člověk člověku vlkem"?
Hodně záleží na konkrétní firemní kultuře. Některé jsou zaměřené primárně na dobré vztahy v kolektivu a tam je pak vysoká přívětivost výhodou. Pak se ale samozřejmě najdou i firemní kultury, které zdůrazňují především výkon, a v takových případech představuje přívětivost nevýhodu.
Hodní lidé totiž nebývají tak draví, nedokážou odmítat prosby kolegů a ve vrcholném managementu se pokouší vyhýbat nepopulárním rozhodnutím, protože víc přemýšlejí nad jejich dopady. Na druhou stranu mohou mít výhodu při zavádění některých systémových změn, u nichž je důležité sledovat, jak na ně zaměstnanci reagují.
Existují i výzkumy, podle kterých hodní lidé vydělávají méně peněz, což je ale pochopitelné, protože se neradi pouštějí do byznysu založeného na tom, že výhra jednoho musí znamenat prohru druhého. Dávají přednost situacím, kdy ze hry nějak profitují obě strany, takže vyšší zisky ani nemusí být jejich prioritou.
Americký psychoterapeut Robert Glover ve své známé knize No More Mr. Nice Guy argumentuje, že příliš přívětiví muži potlačují svou přirozenost a potřeby. V čem se mýlí?
Současná společnost se podle mě dostává do stadia, kdy se se spojením hodný člověk pojí negativní konotace a leckdo si pod ním představí Idiota od Dostojevského. Přívětivost dnes mnohdy nebereme jako pozitivní kvalitu, ale měli bychom.
Problém vidím jen v tom, že hodní lidé často očekávají podobné chování i od druhých. Věří, že když budou sami něco potřebovat, tak jim ostatní pomohou, stejně jako oni pomohli jim. Zároveň si ale musí uvědomit, že jejich potřeby jsou stejně důležité jako potřeby jejich blízkých, a naučit se dát najevo, kde jsou jejich hranice.
Největší harmonie pochopitelně nastává, když se dají dohromady dva hodní lidé. I ze svého okolí ale bohužel znám mnoho případů spoluzávislých vztahů mezi hodnými dívkami a násilnickými alkoholiky nebo hodnými chlapci a šílenými hysterkami. Přívětiví jedinci totiž často přitahují jedince s hraniční poruchou osobnosti.
Video: Česka se krize mužství netýká, psychická kastrace mužů není taková jako v USA, tvrdí Höschl
