reklama
 
 

Terapeut: Lidé se sebepoškozují u Instagramu, srovnávat se s ostatními je nejhorší

Aktualizováno 9. 6. 2019 18:38
V Česku se každý den připraví o život zhruba čtyři lidé. Začátkem týdne proběhla médii zpráva o sebevraždě 24letého studenta práv, který nezvládl vyhazov od státnic. Pohledy na incident nejsou jednotné, podle psychoterapeuta a kouče Martina Zikmunda však student mohl trpět i dalšími problémy, které ve smrt vyústily. Varuje také před vnitřním sebepoškozováním, které se rozšířilo s příchodem sociálních sítí. "Tlak na srovnávání se je větší. Lidé s poruchami osobnosti si sebeubližují navenek, poznáte to a jsou oficiálně nemocní. Ale u oficiálně zdravých lidí to nepoznáte. Většina sebepoškozování se v lidské společnosti děje srovnáváním se s ostatními," říká v rozhovoru.

V úterý vyšla zpráva o tom, že student Právnické fakulty Univerzity Karlovy spáchal po neúspěšných státnicích sebevraždu. Není však známo, zda netrpěl dalšími problémy a zda šlo skutečně o jediný motiv jeho sebevraždy. Jak případ vnímáte?

Sebevražda je v Česku dvakrát častější než úmrtí při dopravní nehodě, ale zatímco dopravními nehodami se zabývají všichni, na sebevraždy se kašle. Jsou dva druhy lidí rozhodujících se pro sebevraždu. Jedni jsou psychicky zdraví a mají mnohem menší pravděpodobnost, že se jim to podaří, většinou se snaží upoutat pozornost, protože ve skutečnosti nechtějí umřít. Druhými jsou lidé s emočně nestabilní poruchou osobnosti hraničního typu, ti mají desetiprocentní "úspěšnost" při pokusech o sebevraždu, protože nemají hranici, a když se rozhodnou se zabít, tak se zabijí. Mimochodem, podobné poruchy jsou velmi časté během dospívání, jednou za život jí trpí každý dvacátý člověk.

Když se zdravý člověk rozhodne zabít, potřebuje silný vnitřní argument pro to, aby to udělal. Musí dospět k názoru, že je to pro něj v danou chvíli jediné možné východisko. Málokoho s dobrým rodinným zázemím, skvělými vztahy a úspěchy v životě zažene do kouta to, že neudělá jednu zkoušku na vysoké škole. Může se to stát, ale pokusy o sebevraždu jsou většinou výsledkem dlouhodobé nespokojenosti. Výjimkou by byl psychicky nemocný člověk, u kterého se něco uvnitř jakoby přepne a najednou nevidí žádné jiné východisko.

Mnohem častěji se stává, že se lidem dlouhodobě nedaří a připadají si opuštění, což vůbec nemusí souviset s tím, že nemají sourozence, přátele a kamarády. Máte pocit, že vám nikdo nerozumí, že nemáte s kým sdílet svůj vnitřní svět. Spousta lidí dnes hraje nějakou roli ve společnosti proto, aby byli přijímáni. Většinou ale nepřijímají sami sebe.

Je podle vás namístě zveřejňovat jméno kantora, který studenta ze zkoušky vyhodil?

Mluvit o tom, že lidé páchají sebevraždy, je dobré, protože se to děje velmi často. Nicméně důležitá je forma, jakou se o tom mluví. Profesora, o kterém je řeč, vůbec neznám, ale i kdyby byl nejhorší člověk na světě, forma, jakou se o incidentu píše, podle mě není dobrá. K čemu takové články slouží? Mají být prevencí sebevražd? Mají oznamovat to, že si lidé berou život kvůli takové kravině, jako je blbá známka na vysoké, na kterou se v životě už nikdy nikdo nezeptá? Ne, ústředním motivem byla nespravedlnost, kvůli které se kluk měl zabít, bez jakéhokoliv dalšího sdělení. Lidi, kteří studovali vysokou školu, vědí, že se ze zkoušky dá vyletět, několikrát a někdy od té stejné několikrát a někdy třeba i nespravedlivě.

Ano, může se stát, že pro někoho je taková banalita najednou fatální. Taková reakce ale někde dlouhodobě vzniká, automatizuje se a pak už nás při stejném podnětu automaticky ovládne. Většina neurofyziologů říká, že 95 procent všeho, co děláme, je řízeno nevědomím a nejsme při tom tedy svobodní. Svobodné rozhodnutí o sebevraždě je dlouhodobě promyšlené a bez emocí. Teatrální výbuch s tím, že mě vyhodili od zkoušky, je ale plný emocí, a tím pádem i nevědomých obsahů.

Srovnávat se je pro psychiku nejhorší

Nehrozí, že takovýto zážitek vyvolá u vyučujícího vážné psychické problémy?

Pokud už je starší, tak má lepší kapacitu to zvládnout. Člověk si totiž s věkem postupně prochází vývojovými stadii, která mu umožňují vyrovnávat se se stejnými impulzy mnohem lépe než dříve. Jsou samozřejmě i výjimky, kterým se to nedaří. Pak je také otázka, jak silné má člověk obranné mechanismy, jež chrání naši psychiku před zraňujícími událostmi, a jaké se mu podařilo během života nasbírat vyrovnávací mechanismy. Ty nám v krizových situacích pomáhají zabránit bezmoci, která je katalyzátorem traumatu.

A když už je řeč o bezmoci, spousta mladých lidí dnes žije v bezmoci měsíce a roky, s čímž pak souvisí rozvoj psychických onemocnění, která nakonec mohou vést až k sebevraždě. Mladí lidé jsou ohroženi nejvíc, protože nemají tolik zkušeností s různými situacemi a jejich mozek nemá ještě dostatečně rozvinuté sebekontrolní mechanismy. 

Kde hledat pomoc v případě nouze?

  • Linka bezpečí: 116 111
  • Linka důvěry Centra krizové intervence: 284 016 666
  • Linka První psychologické pomoci: 116 123
  • Obrátit se můžete i na svého lékaře či psychiatrickou léčebnu.

Stále více lidí se potýká s rozličnými psychickými potížemi. Myslíte si, že dochází k jejich nárůstu, nebo se o nich více mluví a lépe se diagnostikují?

Na jednu stranu se o nich konečně mluví, protože v minulosti si to lidi nechávali pro sebe. Na druhou stranu dříve nebyly sociální sítě, takže tlak na srovnávání je mnohem větší než dříve. Navíc se můžete srovnávat i s někým třeba z druhého konce světa. Lidé s poruchami osobnosti si sebeubližují navenek, poznáte to a jsou oficiálně nemocní. Ale u oficiálně zdravých to nepoznáte, většina sebepoškozování se v lidské společnosti děje vnitřním rozhovorem a srovnáváním se s ostatními: "Jsem tlustší než holka z Instagramu. V tomhle věku už jsem měl mít rodinu. Už jsem měl vydělávat víc peněz. Tam se nikdy nepodívám. Měl jsem mít jedničku ze zkoušky jako Pepa."

Tohle sebepoškozování popravdě způsobuje mnohem víc škod než poruchy osobnosti. Sebepoškozování u Instagramu je mnohem horší, protože i blbá jizva po řezání znamená pro člověka s hraniční poruchou osobnosti jistou úlevu od vnitřní bolesti, ale co udělá člověk, co se vnitřně sebepoškozuje každý den?

Takže by se lidé neměli dívat na Instagram a povídat si raději s ostatními o svých pocitech?

Mluvit o vlastních pocitech je v dnešní době mnohem horší než popisovat anální sex. Na to jsou lidi zvyklí, znají to z videí. Ale říct "Já se dneska necítím dobře" tak jednoduché není. Většině lidí chybí schopnost věnovat se sám sobě, dopřát si čas pro sebe a dát sám sebe na první místo.

Kdyby všichni věnovali alespoň deset procent času stráveného na sociálních sítích sami sobě, budou mnohem šťastnější. Snažíme se odříznout se od svých pocitů, někdo Facebookem nebo Instagramem, drogami a v Česku především alkoholem. Alkohol tlumí všechny úzkosti, strachy, problémy, ale také vede k depresím, způsobuje rakovinu a kardiovaskulární nemoci. Každý člověk, co si zlomí nohu, jede do nemocnice. Zatímco když má depresi, radši trpí doma a nikam s tím nejde. Přitom je to nemoc, na kterou lidi umírají.

Deprese se snaží vyřadit člověka ze života

Jak poznat, že člověk trpí depresí, která jej může vyřadit ze života?

Na depresi existují diagnostická kritéria. Ne každý, kdo "má depku", trpí depresí. Deprese má poměrně dost vnějších projevů, myšlenky na sebevraždu jsou jen jedním z  kritérií, stejně jako ona depresivní nálada. Může to být i přibírání nebo hubnutí, nespavost nebo naopak příliš mnoho spánku, pocity unavenosti a ztráty energie, poruchy koncentrace a další.

Pokud pociťujete po dobu 14 dnů aspoň pět těchto kritérií, přičemž nejméně jedno je depresivní nálada nebo ztráta zájmu, pak lze hovořit o depresi. A ta má bohužel zničující vliv i na naše fyzické zdraví, do krve se takovému člověku uvolňují glukokortikoidy, což způsobuje potlačení imunity, změny zažívání a změny metabolismu cukrů. A čím déle to trvá, tím větší to má následky - od diabetu přes kardiovaskulární onemocnění až po smrt a tím nemyslím jen sebevraždu. Deprese se navíc snaží odříznout člověka od lidí kolem něj, jako by mu našeptávala, aby zůstal doma a sám, přitom právě láskyplná starost ostatních je to jediné, co by mu pomohlo.

Martin Zikmund (37 let)

Martin Zikmund (37 let)

  • Psychoterapeut a kouč
  • Pochází z Prahy.
  • Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a podnikání a management v průmyslu na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT, poté se začal věnovat psychoterapii.
  • Absolvoval sebezkušenostní výcvik zaměřený na člověka Českobratrské církve evangelické a následně absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.
  • Dříve pracoval jako konzultant v IT a marketingu.

Berou podle vás lékaři dostatečně v potaz psychosomatické projevy u svých pacientů?

Za Českou republiku nejsou čísla, ale třeba za USA ano. Holly Aveyová dělala v roce 2003 průzkum mezi praktickými lékaři, z něhož zjistila, že až 80 procent návštěv praktického lékaře v USA je spojeno se stresem. To přišlo Američanům natolik zásadní, že v rámci národního výzkumu zdraví udělali v letech 2006 až 2009 velký výzkum, jak moc tomu američtí lékaři věnují pozornost. Přišli na to, že jen ve třech procentech případů. V Americe se tomu tedy nevěnují a troufám si tvrdit, že ani v Česku to není dostatečné, ale najde se určitě i pár osvícených lékařů. Na druhou stranu je příliš mnoho pacientů, kteří přesně vědí, co od doktora chtějí, obvykle papír nebo léky a raději slyší "Tohle berte dvakrát denně" než "Choďte třikrát týdně na procházky alespoň na půl hodiny, ideálně když venku svítí sluníčko".

Co může být ještě prevencí proti depresi?

Ve Finsku třeba stát hradí příspěvky na saunu. Prokazatelně ale pomáhají i procházky, čtení nebo sledování inspirativních příběhů lidí, kteří třeba zažili něco podobného, co trápí vás, a úspěšně to překonali, a velmi dobře funguje i meditace. Pomůže vám však i úplně obyčejné objímání se s blízkým člověkem nebo péče o někoho, včetně zvířat, protože ta spouští produkci oxytocinu.

Vezměte si, že samotka je jeden z nejhorších trestů ve vězení a deprese se nás vlastně snaží na "samotce" držet. Léčivé vlivy péče o někoho a láskyplných doteků jsou dokázány už od konce 80. let, ale lidi si to zatím moc k srdci neberou. Radši jsou na všechny včetně sebe zlí a sednou si k Facebooku, místo aby se s někým objali nebo poplácali po zádech.

Hovořil jste o tom, že lidé se mohou cítit opuštěně, protože nepřijímají sami sebe. Dá se to naučit?

Většina lidí žije v přesvědčení, že jsou někým jiným, než ve skutečnosti jsou. Tlustí, neschopní nebo naopak skvělí a neodolatelní a podle toho pak jednají. Aby člověk mohl být skutečně sám sebou, musí se poznat. Poznáváme se na základě rozhovoru s ostatními, ale i o samotě, na základě vnitřního rozhovoru se sebou. Když se ptáme sami sebe, kdo jsme, jací jsme, jak se vlastně cítíme, co nás naplňuje a baví. A na to je potřeba čas, prostor a spousta odvahy. Pokud se v životě nedokážete sám sobě podívat do očí a zjistit, kdo jste, zabije vás snaha vyhovět ostatním.

Kdy si pak lze říct, že žijeme harmonický život?

Harmonie je výsledkem sladění všech oblastí života. Když vám fungují skvěle vztahy, práce, jste zdravá a zachováváte si určitou spiritualitu, je vám mnohem lépe. Nejčastěji je v Česku narušená spirituální stránka života, která má podle profesorky Mii Leijssenové jednu unikátní vlastnost, a sice měnit významy toho, co se nám děje v ostatních třech dimenzích života - fyzické, sociální a psychické. Takže místo tragédií, které se nám staly, dokážeme třeba vnímat nové příležitosti, které to přináší. Spiritualita totiž není jen o náboženství, je to o vnímání sebe sama a světa kolem nás.

Video: Sebevraždy mužů? Stydí se přiznat, že mají problém

Každý může přemýšlet o tom, že si sáhne na život, muži ale nejsou schopni dostatečně mluvit o svých problémech, říká Nikita Poliakov z Aktuálně.cz. | Video: Emma Smetana |  20:00

autor: Magdaléna Daňková | 6. 6. 2019 16:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama