Byla obecně prospěšná společnost Siriri od svého založení koncipována jako organizace pro pomoc Středoafrické republice? Nebo šlo obecně o pomoc Africe?
První záměr bylo pomoci konkrétní zemi - jedné z nejhorších afrických zemí, o které jsme věděli. Impuls jsme dostali od českých karmelitánů a od našeho kamaráda lékaře, jenž ve Středoafrické republice strávil rok. Byl to jediný lékař v celé okresní nemocnici a jeho zážitky byly tím hlavním impulsem. A tak jsme založili společnost Siriri, což ve středoafrickém nářečí znamená "mír a pokoj".
V roce 2006 založilo Siriri šest rozmanitých lidí. Jak jste se vy a manžel dali dohromady s lékařem, dvěma karmelitány a italským podnikatelem?
Vždycky někdo někoho znal. Čeští karmelitáni znali ty italské a ty se znali s italským podnikatelem a také se středoafrickými karmelitány. Jedná se zkrátka o mezinárodní komunitu. Tyto misie jsou vlastně jedinými místy, kde můžeme ve vnitrozemí dlouhodobě pobývat v jakémsi bezpečí a ve snesitelných hygienických podmínkách.
Vaše pomoc začala stavbou denního stacionáře pro sirotky ve městě Bozoum. Proč právě tento projekt a jak jste se pak dostali k podpoře vzdělávání mladé africké generace?
Ve chvíli, kdy jsme založili naši organizaci a seznamovali lidi s tím, kde vlastně leží Středoafrická republika, jsme dostali zprávu, že v zemi začínají stavět stacionář a shánějí peníze na stavbu. Zúčastnili jsme se internetové soutěže neziskovek a vyhráli jsme. Vítězná cena okamžitě šla na stacionář a byla to podstatná částka této stavby pro dvě stě sirotků. A také to byla dobrá možnost dát o sobě hned v začátku vědět.
V roce 2007 jste také uspořádali projekt Brýle pro Afriku, v rámci nějž jste vybírali použité dioptrické brýle pro Afričany. Jaký ohlas to mělo u chudých obyvatel, kteří si poprvé nasadili brýle a poprvé dobře viděli?
Jednalo se, tak jako ve všech našich projektech, o odpověď na konkrétní impuls z dané země. Nevymýšlíme tady nic z Prahy od stolu, ale jsme v přímém kontaktu s místními lidmi. Naši dobrovolníci se ptali místní zdravotnice, zda by pro ni mohli něco udělat. Na stole ležely brýle a ona jim odpověděla: "Tak právě toto bychom potřebovali." V zemi totiž neexistovala výroba či distribuce brýlí.
Ta sbírka tehdy měla velký ohlas…
Prošlo to všemi televizemi, reagovaly na to celé školy. Ta akce se stala vyloženě masovou. Ukázala, že lidé mají potřebu solidarity a pomoci, zvláště pak u věci, která ještě může pomoci, ale už se nedá zpeněžit. Nikoho to nestálo velké finance a tam to obrovsky pomohlo. Vše jsme s očními lékaři třídili a vybírali jen brýle pro typické vady, čistili je a popisovali. Měli jsme spoustu plných krabic od banánů, zastavili jsme sbírku, ale stále chodily další a další krabice.
Jak vzpomínáte na rok 2011, kdy jste vyjeli s manželem na svou první misi a dohlíželi v Bozoumi na stavbu školy?
V té době nám dospěly děti, manžel ukončil podnikání, já jsem zvažovala předčasný důchod, abych se mohla pomoci pro Afriku věnovat, kdykoliv bude potřeba. Do toho přišla prosba od misionářů, že by potřebovali postavit školu. Nejsem zrovna dobrodružný typ, bylo mi 56 let a měla jsem jet poprvé do Afriky, navíc rovnou na tři měsíce. Člověk to musí chvilku vstřebávat, ale pak jsme si říkali, že máme teď volno, takže proč ne. Manžel dohlížel na stavbu a já jsem tlumočila manželovi francouzskou komunikaci s misionáři a ti zase tlumočili místním dělníkům do jejich nářečí sango.
O dva roky později jste se na místo vrátili, tentokrát jste tam stavěli ubytovnu pro studenty střední školy. Viděli jste tam nějaký pokrok od té doby, co jste tam byli naposledy?
Škola v Bozoumi má obrovskou spádovost, jako kdyby bylo jedno osmileté gymnázium pro celou Moravu. Studenti tam jezdí z veliké dálky, bydleli natlačení v malých domečkách, v naprosto primitivních podmínkách. Viděli jsme, jak škola funguje, a byli jsme nadšeni. Třeba i z toho, že do této katolické školy chodili mnozí muslimští studenti a vyučoval zde arabský muslim. Udivovalo nás, jak tady může fungovat něco, co vypadá jinde jako skoro nemožné. Oni jen pokrčili rameny a říkali, že arabština je v Africe velmi důležitá, takže ji také zařadili do rozvrhu.
V roce 2015 jste byla na "místě činu" znovu, tentokrát s projektem Škola hrou v Bozoumi. V čem spočíval?
V roce 2013 jsme ze země odjížděli jen krátce před nejhorším státním převratem, který tam proběhl. Jako pedagožka jsem tu objížděla vzdělávací zařízení a zajímala jsem se, jak je možné, že ještě šedesát let po odchodu kolonialistů je země tak hrozně zaostalá ve vzdělání. Když statistiky měří gramotnost ve 149 zemích, tak Středoafrická republika byla na 149. místě. Místní misionáři nás požádali, zda bychom s tím mohli něco udělat. Po návratu do Prahy jsem kontaktovala kolegy pedagogy a připravili jsme program ušitý na míru pro učitele ve městě Bozoum a proškolili je. A také jsme zavedli výuku nikoliv ve francouzštině, ale v místním jazyce sangu. Vytvořili jsme jim a dodali první slabikáře v jazyce sango. Výuku jsme postavili na Komenském a jeho škole hrou, aby děti bavila.
Hned o rok později jste přijela do města znovu, abyste zjistila, jak se váš vzdělávací projekt ujal. Jaký to byl pocit vidět, že více než 80 % prvňáků před koncem školního roku umí číst a psát v jazyce sango?
Znamenalo to pro nás obrovskou radost i zadostiučinění. Jednalo se o nevyzkoušený experiment, kterého se všichni báli, ale vyšel znamenitě. Přijeli jsme a prvňáčci na konci školního roku četli a psali. Chodili jsme na inspekce po třídách a žasli jsme. Do té doby tam na konci studia, tedy v páté či šesté třídě, četla sotva třetina žáků. Dnes jsou ve vnitrozemí vyškoleny stovky učitelů, tisíce dětí mají náš slabikář v sangu.
Jak se vám vlastně podařilo vytvořit slabikář v jazyce sango?
Byl to opravdu oříšek. My v sangu umíme jen pozdravit či poděkovat, toto by byla práce pro celý tým lingvistů. My jsme se ale zkontaktovali s místními učiteli, kteří jsou dnes naši pomocní školitelé. Dodávali nám slova a texty a my jsme přecházeli z češtiny do francouzštiny a z francouzštiny do sanga a zpět. Jeden středoafrický ilustrátor nám namaloval obrázky a dva čeští ilustrátoři a grafička dávali celý slabikář dohromady.
Dá se říct, že ve Středoafrické republice vychováváte novou generaci, která již bude díky tomuto vzdělání mnohem dál než jejich rodiče či prarodiče?
Jsem o tom přesvědčená. Učí se text číst a chápat, hledat jeho smysl. Dříve žáci pouze zpaměti opakovali francouzské texty, kterým nerozuměli. Navíc mají v rámci výuky učení k míru a k mezináboženskému soužití, v zemi totiž jsou stále nějaké ozbrojené konflikty. Tím vše dostává obrovský občanský rozměr. Generace, která je teď ve škole, znamená pro Středoafrickou republiku obrovskou naději.
Zmínila jste složitou bezpečnostní situaci. Jak jsou vaše mise bezpečné?
Je to skutečně velký problém. Zrovna když jsme tam teď v březnu byli, tak i českými médii proběhlo, že došlo k opakované střelbě na auta. Vše se ale stalo v tzv. červených zónách, tedy v oblastech, které nejsou pod kontrolou mírových sil vojáků OSN ani vlády. My se pohybujeme pouze v oblastech označených jako bezpečné a jen v doprovodu misionářů a v jejich autech. Misionáři tu mají obrovskou autoritu, dokonce je vláda často povolává k řešení sporů mezi různými skupinami. Ví o nás francouzská ambasáda ve Středoafrické republice i česká ambasáda v Nigérii. Z naší strany tedy nejde o nějaké dobrodružství. Ale že se člověk může ocitnout ve špatný čas na špatném místě, to známe i z Evropy a je to míra rizika, které podstupujeme.
Vám bude 63 let. Není čím dál namáhavější podnikat tak dlouhou cestu a pracovat v tak složitých a náročných podmínkách?
Samozřejmě ano, je jasné, že nemládnu. Od roku 2011 jsem tam letos v březnu byla již podvanácté, tentokrát s ředitelem Siriri panem Fabricem Martinem. Když už člověk absolvuje tu dlouhou cestu a dojede po tankodromech čtyři sta kilometrů z hlavního města do vnitrozemí, velmi mě nabíjí usednout do třídy a sledovat výuku, pokroky žáků i učitelů. Cestování i vedro 38 stupňů je sice zmáhající, ale bohužel nemáme zatím nikoho jiného, kdo by měl časové možnosti odjet na měsíc jako dobrovolník do Afriky a měl pedagogickou kvalifikaci. Musí se tam jet ve školním roce a to dobrovolníci většinou studují, pracují, starají se o své rodiny. Postupně ale přesouváme zodpovědnost na ty nejlepší středoafrické učitele a ty pak budou nositelé toho vzdělávacího programu.
Neláká vás to v 63 letech do poklidného důchodu?
V něm jsem už dlouho. Z důvodů angažovanosti v Siriri jsem odešla do předčasného důchodu, abych mohla být k dispozici. Jezdím tam jednou za rok a zbývajících deset či jedenáct měsíců jsem doma, dobrovolnickou práci dělám po večerech, takže přes den jsem plně k dispozici svým osmnácti vnoučatům, které s manželem máme od našich šesti dětí.
Co tomu vlastně říká rodina, že nejste klasickou babičkou na hlídání, ale dobrodružnou misionářkou?
Začali jsme s tím s manželem v době, kdy se už všechny naše děti osamostatnily. Navíc všechny projektu pomáhají, podle toho, jakou profesi vykonávají. A čtyři z našich šesti dětí už také pomáhaly přímo v Africe jako dobrovolníci.
A jak to jde vše zvládnout a zkombinovat i s vašimi osmnácti vnoučaty, jestli jsem se tedy nepřeslechla?
Ano, osmnácti. Nejsem babička, která by je pravidelně navštěvovala, ale nárazově, když je potřeba pomoci, tak kdykoliv mohu být k dispozici. Všechna naše vnoučata vědí, co dělám. Někdy jim možná chybí, že bych s nimi třeba mohla chodit častěji do zoologické zahrady. Ale chápou, že tam s nimi nechodím proto, že by mě to nebavilo, ale že někde jinde zrovna dělám něco důležitého. A navíc jim děti ve škole závidí, že mají babičku v Africe (smích).
Co říkáte své nominaci na Cenu Via Bona v kategorii Srdcař roku?
Velmi mě to potěšilo, ale od samého začátku mám v hlavě jen jedinou myšlenku. Středoafrická republika je úplně zapomenutá země, dokonce má přízvisko "sirotci rozvojové pomoci". Pokud tam nehrozí genocida či občanská válka, tak si krize v zemi nikdo nevšímá. Od začátku mě proto okouzlila myšlenka, že by ta cena mohla dát vědět o Středoafrické republice, i o Siriri a naší pomoci.
