Na webu projektu 3pe píšete, že poruchy příjmu potravy nejsou jen nějakým rozmarem a nemocí modelek. Jedním z cílů vaší iniciativy tedy, předpokládám, je tuhle zjednodušující představu nabourat.
Maková: Poruchy příjmu potravy se samozřejmě u člověka mohou rozvinout v kontextu kultury, která panuje u některých profesí, ať už jsou to modelky, baletky nebo sportovkyně. Rády bychom ale ukázaly, že sociální prostředí, v němž se pohybujete, je jen jedním z faktorů, které mohou přispět k tomu, že se u vás nemoc objeví. Z pohledu okolí se navíc poruchy příjmu potravy projevují hlavně skrze tělo. Příbuzní a kamarádi nemocných vidí, že jejich blízcí hubnou, že se jim ztrácí před očima, a vnímají pak problém hlavně v rovině jídla. Často ale netuší, co se uvnitř člověka při nemoci vlastně odehrává. Proto bychom o poruchách příjmu potravy chtěly víc mluvit, sdílet naše zkušenosti, a nabízet tak pomocnou ruku nejen nemocným, ale i jejich rodinám a přátelům.
Pokud je přílišný tlak v módním či sportovním světě jen jedním z faktorů, které k výskytu poruch příjmu potravy přispívají, které jsou ty další?
Maková: Můžeme mluvit o biologických, psychických a sociálních faktorech, které od sebe ale nejde úplně oddělit a většinou jich k nemoci přispívá několik dohromady. Člověk může například od svých rodičů zdědit genetickou predispozici k větší citlivosti a zranitelnosti. Rizikovým faktorem může také být, když nevyrůstá v dostatečně podporujícím sociálním prostředí, které je důležité k tomu, aby si vytvořil pocit bezpečí ve vztahu k okolnímu světu. Nebo když v rané fázi života ztratí blízkého člověka. Svou roli může sehrát také skutečnost, že člověk dospívá ve výkonově nastaveném rodinném nebo školním prostředí, kde jsou na něj kladené velké nároky a perfektní výkony jsou jedinou cestou, která přináší uznání.
Všechny tyhle okolnosti mohou vytvářet terén pro to, aby se u člověka porucha příjmu potravy objevila. A do tohoto terénu pak většinou přichází nějaký spouštěč, což může být například situace, kdy se tělo dospívající dívky proměňuje v ženské a ona začne z okolí slýchat komentáře, které nemusí unést. Důležité tedy je, jaký máme vztah se svým tělem, i jak nás blízcí podporují ve vytváření vlastní identity. Nezdravý vztah k jídlu je jen něčím, prostřednictvím čeho se porucha příjmu potravy projevuje, hlavní problém ale bývá ve vnímání vlastní hodnoty, v sebepřijetí. To je téma, které nejvíc řešíme v období adolescence, kdy se poruchy příjmu potravy zároveň nejčastěji rozvíjí.
Lado, vy jste se sama setkala s mentální anorexií v době, kdy vám bylo nějakých 15 let. Přišla jste postupně na to, co přispělo k tomu, že se u vás nemoc objevila?
Brůnová: Anorexie pro mě dlouho byla tématem, které jsem v sobě uzavřela a nechtěla se k němu vracet. Bylo to období života, za které jsem se styděla. Před nějakými pěti lety jsem ale začala chodit na terapii a tam jsem si možné příčiny postupně pojmenovávala. Došla jsem k tomu, že mi tehdy v životě chybělo nějaké ocenění. Nepřipadala jsem si dost hezká a chytrá. Jako dítě jsem měla silnější postavu a myslela jsem si, že když budu štíhlá jako jiné holky ve třídě, dočkám se konečně pochvaly, po které jsem toužila.
Na začátku to přitom vypadalo nevinně. Spolu se svou maminkou jste zavedla zdravější jídelníček a do extrémního hubnutí to přešlo velmi pozvolně, že?
Brůnová: Ano, ta nemoc je neuvěřitelně plíživá, nepřichází ze dne na den. S mamkou jsme byly obě silnější, takže jsme si upravily jídelníček, do toho jsem měla kamarádku, která hrála závodně tenis, takže jsem s ní hrála, začala jsem běhat a brzy se dostavily první výsledky. Trochu jsem zhubla, všichni mi říkali, jak je to skvělé, že fantasticky vypadám, a já jsem konečně dostávala pozornost, po které jsem prahla.
Postupně jsem ale naskočila na spirálu, ze které už nevedla cesta zpět. Jídlo se pro mě stalo něčím, co můžu ovládat, líbilo se mi, že si můžu určovat, kolik toho sním. Začala jsem jídlem žít, ráda jsem vařila, ale zároveň jsem z jídelníčku postupně vyřazovala věci, po kterých se přibírá, které obsahují hodně tuku a cukrů. Spektrum zapovězených jídel se pořád zvětšovalo, až v mém jídelníčku nezbylo skoro nic. Jídlo se mi rozdělilo do kategorií "safe food" a "fear food".
Co vám ve škatulce "safe food" v době, kdy byla nemoc nejvážnější, zbylo?
Brůnová: Když se řekne zdravé jídlo, většině lidí se asi vybaví ovoce, ale já už jsem nakonec došla do fáze, kdy jsem si zakazovala i to ovoce, protože je plné cukru, a zůstala mi tak jen zelenina. A když jsem náhodou snědla něco, po čem se přibírá, měla jsem pocit, že se za to musím potrestat, že musím víc cvičit. Z hlavy se mi stala kalkulačka a nezbyl v ní prostor na jiné myšlenky než na to, co, kdy a kolik budu jíst.
Měla jste tehdy na zapovězené jídlo přesto chuť, nebo vás naplňovalo odporem?
Brůnová: Nemůžu říct, že bych na něj neměla chuť, nebo že bych necítila hlad. Naopak jsem měla permanentní hlad, na jídlo jsem pořád myslela a chtěla ho, ale zároveň jsem si ho zakázala, v mojí hlavě to byl největší nepřítel. Pamatuju si, že jsem byla pořád podrážděná, nedokázala jsem se na nic soustředit, protože jsem neměla z čeho brát energii, a byla mi neustále zima.
Maková: Nemoc si člověka drží pod palcem. Klientky mi často popisují, že když vydrží nejíst, cítí hrdost. Schopnost sebeovládání vnímají jako něco, v čem jsou dobré. Navíc jsou mnohdy jídlem posedlé, a i když si samy nic nedají, tak pro svou rodinu vaří a pečou, což bývá důvodem, proč si jejich okolí dlouho nemusí ničeho všimnout. Mluvila jsem i s klientkami, které říkaly, že u nich po nějaké době hlad úplně zmizel. Tělo sice hlad pořád má, ale fyziologické signály, které mozek vysílá, když naše orgány potřebují doplnit energii, přestanou fungovat. Proto je pro nemocné tak těžké se k jídlu vrátit. Metabolické kotle našeho organismu se potřebují znovu roztopit a to trvá.
Lado, jak nemoc poznamenala vztahy s vašimi vrstevníky? Předpokládám, že idylická fáze, kdy jste slýchala pochvalné poznámky o tom, jak vám to sluší, po čase pominula.
Brůnová: V době, kdy u mě anorexie ještě nebyla naplno rozvinutá, jsem byla společenská a s lidmi ve škole mě moje hubnutí a zdravé stravování spíš sblížilo. Pak jsem ale začala mívat strach s kamarády vůbec někam jít, protože spousta sociálních interakcí je navázaná právě na jídlo. Chodilo se do hospody a tam se vždycky nevyhnutelně i jedlo, což pro mě byl strašák. Bála jsem se, že se mě někdo bude ptát, proč zrovna tohle nejím. Zároveň jsem byla hrozně náladová a věčně bez energie, takže jsem se před okolím postupně začala uzavírat. Nejdřív jsem toužila být součástí kolektivu a najednou jsem se ocitla úplně sama.
Jak těžké pro vás bylo přijmout myšlenku, že se musíte léčit? Museli vás vaši nejbližší přinutit, abyste si nechala pomoct, nebo jste si vážnost situace uvědomila sama?
Brůnová: Moje mamka je praktická lékařka, takže to byla ona, kdo tehdy rozhodil sítě mezi kolegy, a já jsem pak na základě doporučení začala ambulantně dojíždět za dětskou psychiatričkou do Olomouce. Nedávno jsme se s mamkou vrátily k období, které tomu předcházelo, a ona vzpomínala, jak to bylo těžké, jak jsem jí lhala a jak jsem popírala, že vůbec mám nějaký problém. Určitě nastal moment, kdy jsem si sama uvědomila, že to se mnou může dopadnout špatně, ale moje okolí vnímalo varovné signály dřív. Taky si pamatuju, že i když jsem pak měla svou diagnózu napsanou ve zdravotní kartě, vůbec jsem tehdy netušila, že něco jako anorexie existuje, natož jak léčba bude vypadat. Na internetu se toho před nějakými 18 lety moc zjistit nedalo.
Maková: Na začátku léčebného procesu je často potřeba, aby člověk s anorexií našel někoho, kdo mu porozumí a nezačne mu rovnou vnucovat názor, co je pro něj nejlepší. Lidé, kteří si nemocí procházejí, mívají většinou aspoň někdy záblesky, kdy dobře vidí, že mají úplně propadlé tělo, že jim lezou kosti a že je jejich okolí nešťastné, ale zároveň je pro ně neuvěřitelně těžké vykročit ze své skořápky. Přílišný tlak ze strany okolí u nich v takové situaci naopak může vyvolat protitlak.
Mnohdy je tedy potřeba, aby si s nimi někdo promluvil, ale oni zároveň neměli pocit, že když někoho pustí za svoje brnění, povede to automaticky k tomu, že skončí na kapačkách. Takovým člověkem nemusí být nutně terapeut, ale klidně kamarád nebo sourozenec, který nemocnému dopomůže k tomu, že na cestu k uzdravení nastoupí. Najdou se ale i případy, kdy nemoc člověku uzme všechny jeho ovládací funkce, a pak je nutná nedobrovolná hospitalizace, protože by jinak zemřel.
Terezo, vy působíte jako psycholožka na oddělení klinické psychologie fakultní nemocnice v pražském Motole a v ambulantní praxi, přičemž většina vašich klientů bojuje právě s poruchami příjmu potravy. Jak s nemocnými pracujete, aby se jejich vztah k jídlu i k sobě samým vrátil do normálu?
Maková: Je to dlouhodobý proces. Klienty je nutné jednotlivými kroky provádět postupně a hodně pomáhá, když na tom procesu spolupracují vedle psychologů taky nutriční terapeuti, psychiatři, praktičtí lékaři nebo gynekologové. Tento tým pak sleduje, jak organismus klienta reaguje na to, že začíná normálně jíst, protože v mezidobí do jisté míry odvykne procesu trávení, dívky při mentální anorexii přestanou menstruovat a celé tělo je vyvedené z rovnováhy.
Stejně tak si ale musíme všímat toho, jak se léčba člověku daří ustát po psychické stránce, protože energie z jídla přináší intenzivnější prožívání. Tím, že se jídlo pro nemocné stane jejich jediným zájmem, prožívání všech dalších věcí se utlumí, a když si je do života začnou znovu pouštět, bývá to náročné. Někdy je naopak klient v hlavě rozhodnutý, že se chce uzdravit, sám na sebe tlačí, ale jeho tělo nespolupracuje. Proto musíme dát všem částem organismu prostor, aby se zahojily, a to vyžaduje trpělivost.
Lado, jak vzpomínáte na proces léčby vy?
Brůnová: Já jsem tehdy bohužel multidisciplinární tým, který by mi říkal, co se se mnou děje, k dispozici neměla. Pamatuju si, že jsem na začátku měla z jídla hysterický strach, a když jsem měla jíst, tak jsem u toho brečela. Jakmile jsem do sebe kalorie dostávala, měla jsem pocit, že bych je zase měla vydat cvičením, takže jsem začala chodit do posilovny. Potkávala jsem tam lidi, kteří trénovali na kulturistické závody, a ti mi tak trochu nahrazovali roli nutričních specialistů.
Přemýšleli o jídle z hlediska nutričních živin, vnímali ho jako palivo a snažili se mi něco z toho předat. Říkali mi, že pokud chci být silnější, tak musím trochu víc jíst, což mi pomohlo můj vztah k jídlu přenastavit. Uvědomila jsem si, že když budu víc jíst, nebude na tom nic špatného, a postupně jsem ve stravování opět získávala rovnováhu. Rozhodně nechci nikoho nabádat, aby se sportem trestal za jídlo, ale tím, že jsem si do života pustila nějakou novou aktivitu, přestala jsem v hlavě mít jen kalorie a přibylo tam něco dalšího.
Maková: Ubírat nemoci prostor je velmi důležité. Klienti vždycky najdou něco, co je dřív v životě těšilo, ale kvůli poruše příjmu potravy na to zapomněli, ať už je to sport, malování nebo tanec, a když se k tomu začnou vracet, může jim to pomoct toho cizopasníka vystrnadit. Nemoc se samozřejmě brání, ale když se nevzdáme, po nějaké době to vzdá ona.
Jak dlouho boj s nemocí může trvat?
Maková: To je velmi individuální a záleží na tom, jakým stadiem poruchy příjmu potravy si člověk prochází. Pokud za mnou klient přijde ve chvíli, kdy má pocit, že se mu vztah k jídlu trochu vymyká z rukou, můžeme se potkávat několik měsíců. V případě, že je u něj nemoc už hodně rozvinutá, může léčebný proces trvat roky. Z medicínského pohledu je léčba úspěšná, když člověk normálně jí, má odpovídající váhu, funguje mu metabolismus a hormonální systém.
Z psychosociálního pohledu je ale důležitá také důvěra v sebe sama, dobré vztahy s lidmi, spokojenost v životě. Tyhle faktory se pochopitelně posuzují obtížněji a vždycky může nastat těžší období, kdy člověk, který si prošel poruchou příjmu potravy, znovu ucítí potřebu přísněji kontrolovat, kolik jídla sní. To bývá signálem, že prožívá přílišnou psychickou zátěž a dá se s tím naučit hezky pracovat. Rozhodně to nemusí znamenat návrat do nemoci.
Lado, jak to teď máte vy? Cítíte se vyléčená, nebo si připouštíte možnost, že by se anorexie mohla vrátit?
Brůnová: Určitě si nemyslím, že se mě anorexie už netýká a můžu ji považovat za uzavřenou kapitolu. Když jsem z rodného města odešla do Prahy na vysokou školu, byla to pro mě taková Pandořina skříňka, o které nikdo, kdo mě do té doby neznal, nevěděl a já jsem to brala tak, že začínám nový život bez nemoci. Až později jsem díky terapii přijala fakt, že nemoc je součást mého já, nemusím se za ni stydět a naopak na sebe můžu být hrdá za to, že jsem ji překonala.
Zároveň si ale všímám, že nastávají momenty, kdy mi není psychicky úplně dobře a mám pak tendenci se soustředit na kontrolu toho, kolik jídla sním. Stalo se mi to například v době, kdy mi zemřel dědeček. Byla jsem smutná, nemohla jsem s tím nic dělat a měla jsem pocit, že když se zaměřím na jídlo, budu mít život zase ve svých rukou. Na tyhle zdvižené ukazováčky se proto snažím dávat pozor. Vím, že by to nemuselo dopadnout dobře, a tak na sebe musím být opatrná.
Terezo, je rizikovějším obdobím, kdy se může porucha příjmu potravy rozvinout nebo vrátit, i současná pandemie koronaviru?
Maková: Setkávám se se dvěma druhy případů. Některým lidem s poruchou příjmu potravy současná situace pomohla, protože jejich úzkostnost pramenila ve velké míře ze školy, z velkých nároků dosahovat skvělých výsledků. Při distanční výuce jim tím pádem ubylo stresu. Pak je tady ale druhá skupina lidí, kteří se kvůli všudypřítomné nejistotě a tomu, že nemohou nic kontrolovat, nic si plánovat, cítí naopak výrazně hůř.
Brůnová: Pro lidi s poruchou příjmu potravy teď může být těžké, že se nemají jak rozptýlit. Většinu času tráví doma, kde je jídlo všudypřítomné, a příležitost, aby šli ven, s někým se setkali, a přišli tak na jiné myšlenky, se jim často nenabízí.
Maková: Aktivity, které jim sloužily k tomu, aby myšlenky na jídlo nebyly ve středu zájmu, najednou nejsou dostupné, což může nemoci hrát do karet.
