Loutkový snímek, který aktuálně promítají česká kina, už v červnu získal ocenění na nejprestižnějším festivalu animace ve francouzském Annecy, minulý týden se dostal do užších nominací na Evropské filmové ceny a čerstvě si zajistil americkou distribuci, což je podmínka pro to, aby teoreticky mohl usilovat o Oscara.
Film režisérky Kristiny Dufkové vznikl podle knižní předlohy francouzského spisovatele Mikaëla Olliviera a scénáře Petra Jarchovského. A jeho asi nejsilnější stránkou je schopnost vykreslit prostředí dospívajících bez zjednodušování, ale zároveň s nadhledem. Mluví o těžkostech dospívání, k nimž v případě Bena patří nejen potíže spojené s obezitou, ale také neschopnost oslovit spolužačku Kláru, která se mu líbí.
Ben vyrůstá sám s matkou, trochu chaotickou veterinářkou. V bytě jim žije rozličná zvěř, dominuje tu malý opičák odmítající cokoli jíst. Matka má práce nad hlavu, k tomu je stále nešťastná z toho, že bývalý manžel si našel mladší partnerku.
Jenže toto téma tvůrci nezpracovávají jako sociální drama, naopak vyzdvihují, jak se Ben umí s problémy doma i ve škole popasovat. Přestože někteří spolužáci nebo nevrlý tělocvikář mu dávají sežrat, že je při těle, Ben má vždy po ruce suchou ironickou glosu na jejich účet. Možná i proto není tím nejposlednějším v kolektivu. Navaří pro sebe i pro mámu, přinese nový text do kapely, upeče dort pro Klárku. I tak má ale starostí dost. Obzvlášť od té doby, co začne řešit vlastní kondici. Když se ručička váhy během školní prohlídky zastaví na čísle 80 kilogramů, hrdina přestane své proporce brát s nadhledem a nadále už vaří dobroty jen pro mámu. Sobě naordinuje zeleninovou dietu.
Česká animace v poslední dekádě slaví úspěchy. Dlouho to platilo hlavně o té krátkometrážní, v posledních letech se však mezinárodně prosazují i celovečerní snímky.
Před třemi lety festival v Annecy, který je nejdůležitější světovou přehlídkou v žánru, promítl snímek Myši patří do nebe Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové, loni se na stejnou přehlídku dostalo hned sedm převážně krátkometrážních děl včetně zdařilého celovečerního debutu Filipa Pošivače nazvaného Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Letos v Annecy získaly ceny hned čtyři tuzemské tituly. Uspěla například krátkometrážní "žižkovská pivní romance" Hurikán od Jana Sasky, která si odvezla cenu diváků. A Život k sežrání odjel s cenou poroty.
Zatímco Myši patří do nebe a Tonda, Slávka a kouzelné světlo cílí na nejmenší publikum a umí dětem zprostředkovat nelehká témata jako smrt, Život k sežrání se snaží zaujmout náctileté. A byť občas scénář hovoří slovníkem, který možná zcela "nepůjde do pusy" dnešní mládeži, celkově se novince daří navázat kontakt. Právě díky nadhledu a schopnosti vykreslit Bena jako sympatického hrdinu, který se dovede zdravě popasovat s nepřízní osudu a nepěknými kousky některých spolužáků.
Jde o svižný divácký snímek nenásilně motivující mládež, aby se nevzdávala, když se zrovna nedaří. A ten optimismus dovede být nakažlivý, aniž by zlehčoval problémy, o nichž vypráví.
Život k sežraní představuje podařený typ mainstreamového filmu, který by si rozhodně zasloužil větší publikum, než jaké má po několika týdnech v kinech. Třeba tomu pomohou aktuální nominace na evropské ceny nebo informace, že se dostal do distribuce v USA s teoretickou možností získat nominaci na Oscara.
O tom je zatím předčasné hovořit, tento český zástupce by se ale v kategorii Nejlepší animovaný film jistě neztratil.
Povedené animace pro nejširší publikum aktuálně tuzemská kina nabízejí víc. Americký titul Rozzum v divočině od tvůrců úspěšného snímku Jak vycvičit draka je opět především pro nejmladší diváky. Jednoduchý, stylový, nádherně animovaný příběh o robotovi, který se omylem dostane na ostrov obydlený pouze zvěří, svými suchými vtipy dovedně pomrkává i na dospělé publikum.
Robotka Rozzum si místo svého číselného označení začne říkat Rozz a vůbec se až příliš samovzdělávat. Na jedné straně se trefně směje některým nešvarům doby, v níž jako by se veškeré hodnoty měly vejít do kolonek zákazník, služba, zboží.
Tato novopečená "máma" právě vylíhnutého housete svému konání a naprogramování musí dát nový smysl a začít hovořit jinou řečí. Zároveň ale dává dětem jasný signál: v jakékoli situaci se lze adaptovat, přestat být robot - nebo zvíře - a sice se nevzdat svých instinktů, ale také jim nepodléhat.
Pokud pomineme nabízející se otázku, zda se nakonec místní zvěř, kterou robot ponoukne ke spolupráci, stejně nebude muset zase začít pojídat kvůli vlastnímu přežití, je Rozzum v divočině rozhodně jedním z nejpovedenějších letošních animovaných titulů pro děti. A jistě ta zvířata nakonec zase začnou jíst to, k čemu je jejich biologické potřeby nutí. Poselství ale snímek skrývá jiné. Když i robot dovede překonat svůj program, když i medvěd dovede na jednu zimu spát v klidu ve společnosti lišky či vačice, dovedeme změnit své zvyklosti i my.
Film
Život k sežrání
Režie: Kristina Dufková
Aerofilms, v kinech od 17. října.
