Podle agentury AFP dokázal Bill Viola na malé ploše rozprostřít díla mimořádné hloubky. Proslul videoinstalacemi zpracovávajícími nejextrémnější lidské emoce a hraniční zkušenosti, jako jsou narození či smrt. Těm věnoval třeba pětidílnou "digitální fresku" Den za dnem, již vytvořil na objednávku Guggenheimova muzea, nebo projekt Život, Smrt, Znovuzrození, který roku 2019 v londýnské Královské akademii propojil práce renesančního klasika Michelangela s dvanáctkou Violových videoinstalací zachycujících koloběh života.
Držitel prestižní ceny MacArthurovy nadace nebo ocenění Praemium Imperiale, které udílí japonská císařská rodina, byl členem Americké akademie umění a věd. Na vrcholu slávy se nacházel v 90. letech, kdy vystavoval na přehlídce Documenta v německém Kasselu nebo reprezentoval USA na Benátském bienále. Tam obdržel cenu pro nejlepšího umělce. Koncem 90. let mu newyorské Whitney Museum připravilo velkou retrospektivní výstavu, jež později cestovala do zahraničí.
Jeho díla byla tou dobou k vidění ve španělském národním Muzeu Královny Sofie, amsterodamském muzeu Stedelijk, ale také v Galerii Rudolfinum. Instituce vedená tehdejším ředitelem Petrem Nedomou roku 1996 připravila výstavu nazvanou Na hranici, které se Bill Viola zúčastnil s Ann Hamiltonovou, Brucem Naumanem a Francescem Torresem. V české metropoli tehdy ukázal instalaci Věda srdce, zachycující tepající lidské srdce v otevřeném hrudníku. Znovu se roku 2012 na stejném místě podílel na skupinové přehlídce Tváře, kde byl zastoupen intimní instalací Memoria.
Dvakrát byly jeho práce k vidění v Brně, nejprve na přehlídce Obrazy mysli v Moravské galerii a naposledy roku 2020 v Domě umění města Brna díky projektu nazvanému Umění snížené diference. Retrospektivu Violových filmů v roce 2011 připravil jihlavský Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Pražané se s dvojicí jeho děl poprvé setkali začátkem 90. let na výstavě Archetypy v Mánesu.
Newyorský rodák dospíval v době, kdy se videotechnologie teprve vyvíjely, a tak patřil například k prvním, kdo pracovali s přenosnou videokamerou nebo počítačovými programy na střih videí.
"Při experimentování s nimi jsem si uvědomil, že samotné sledování něčeho je samo o sobě formou poznání, že když držím kameru a mikrofon, ve skutečnosti držím v ruce celou filozofickou soustavu, nikoliv jen nástroj zaznamenávající obraz a zvuk," citují Violu jeho webové stránky.
Vystudoval umění na americké Syracuské univerzitě, kde poznal další tvůrce pracující s videem jako Petera Campuse nebo Nam June Paika. Když v 70. letech se skupinou mladých avantgardistů navštívil Florencii, kde obdivoval díla renesančních mistrů, poznamenal si, nakolik je v Itálii umění na každém kroku všudypřítomné - na rozdíl od jeho rodné newyorské čtvrti Queens, kde se s ním nejčastěji setkával v muzeích.
Při jiné výpravě, konkrétně do Austrálie, potkal svou budou manželku Kiru Perovovou, se kterou později navštívili Kanadu, Tunisko, Tibet nebo Japonsko. Tam všude Viola pořizoval záběry, s nimiž poté pracoval ve svých instalacích. V Japonsku, kde s manželkou rok a půl žili, také začal studovat zen-buddhismus.
V roce 2011 vyšel jeho knižní životopis, který napsal Federico Utrera. Tři roky nato vzbudil pozornost, když mu londýnská Tate Gallery dovolila vystavit dílo nazvané Mučedníci přímo na hlavním oltáři katedrály svatého Pavla v Londýně. Instalace znázorňovala mučednickou smrt prostřednictvím působení čtyř živlů, jež člověku berou život.
Bill Viola s formátem videa pracoval desítky let "tak setrvale, že pomohl zrovnoprávnit jeho postavení v současném umění", konstatuje web Artnews.com. Když roku 2017 vystavoval ve florentském Paláci Strozziů, jeho ředitel označil Violu za "jednoho z otců videoartu". Jeho díla jsou dnes součástí sbírek londýnské Tate Gallery, newyorského Muzea moderního umění nebo chicagského Institutu umění.
