Pětapadesát let po vydání jeho debutu Ballades de Prague nemá smysl vypisovat historii písničkářského sdružení Šafrán, k němuž Merta patřil s Vlastimilem Třešňákem, Jaroslavem Hutkou nebo Zuzanou Homolovou. Ani telegraficky rekapitulovat kariéru tvůrce, který byl za komunismu zakazovaný, v listopadu 1989 hrál z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze statisícům demonstrantů, načež roku 2018 vstoupil do síně slávy cen Anděl.
U tvůrců, jejichž talent se mohl projevit během cesty tak dlouhé a dobrodružné, jako je ta Mertova, stále existují důvody odvíjet vyprávění od přítomného momentu. Ten nejaktuálnější představuje deska nazvaná České sny - Nejisté jistoty 1, kterou právě vydalo nakladatelství Galén.
Merta si na ní pohrává s obrazem někoho, kdo leccos může, ale už nic nemusí. Naštěstí jeho poslední tvorba nevyvolává dojem zmožené ospalosti. Když po mnoha peripetiích se ztraceným textem v roce 2021 konečně zveřejnil svůj Popelnicový román, jakési "talking blues" o tom, jak se bývalí disidenti, máničky, svazáci a estébáci zařídili po listopadu, porotci ceny Magnesia Litera knihu vybrali mezi nejlepší prózy roku. Konstatovali, že Merta je vtipný, podvratný a odmítá se stát trafikantem vlastní dobré pověsti.
Minulý měsíc stanice Vltava odvysílala jeho osudy, které s ním natočila spisovatelka Ivana Myšková. Pokušení vystavět sám sobě pomník písničkáře coby "svědomí národa" tady autor torpédoval poťouchlým smíchem.
Podobně jako jeho oblíbenci Bob Dylan nebo Leonard Cohen je Vladimír Merta spíš tančícím satyrem, alchymistou a demiurgem než mužem systému. Mistrem převtělení, který se ve skladbě Demagog mění v zoufalého člověka, jenž v nových poměrech nestojí na straně vítězů - a ještě k tomu jej dorazil covid. Nebo v dumce Píseň brance v ruského vojáka Putinovy války na Ukrajině.
Merta si nenamlouvá, že písničkář v dnešním Česku znamená víc než vzpomínku na spiklenecké ostrůvky uprostřed komunistického marasmu. Zdánlivě je smířený s tím, že muž s kytarou už nepředstavuje uměleckou a morální záruku jako v minulosti. "Měl bych sloužit své zemi, ale nechce se mi," zpívá a k tomu dodá, že "ani jí se nechce".
Přesto nejspíš těžce nese, když se písničkářská minulost stává předmětem kšeftování s mocí. "Kdyby tu ještě byl / dali by metál Krylovi / Teď se ale všichni spiknou / a půjdou proti nebohýmu Nohavicovi," poznamená kousavě na adresu stádnosti v blues Zatím to vím.
Mertovu nevoli podle všeho vzbudila ochota písničkářů Jaroslava Hutky a Václava Koubka z roku 2021 jezdit hrát seniorům v předvolebním autobusu Starostů a Pirátů. Nezní to od něj rezignovaně ani nijak zvlášť naštvaně; novou deskou Merta znovu potvrzuje své rčení, že řemeslo autora písní spočívá ve způsobu zacházení se skutečností. Že jde o pozorovatelský talent, a tedy zájem o svět. Jediný detail dokáže nasvítit tak, až stíny sahají za horizont sdíleného prostoru i času. A jediný strach, k němuž se na desce přizná, pramení z toho, že už ho nic nového nenapadne.
Mertův Popelnicový román, rozhlasové vzpomínky a konečně i album České sny různými způsoby ukazují stejným směrem: k reflexi světa a její nejobtížnější části, totiž vyrovnávání se se sebou samotným.
V rekapitulaci jde přitom o hodně, možná o všechno. Při pohledu nazpět s vykonaným nutně přemýšlíme také o tom, co jsme mohli, ale neudělali. Merta téma zvedá hned v úvodu desky písní Staré pásky, když poznamená, že "nenahrané pásky už nepřevine zpět".
Co se stalo, lze znovu prožít ve vzpomínce, jako tady v něžných milostných skladbách Padesát způsobů nebo Je to tak dávno. Co nestalo se, s osmdesátkou na dohled stěží už se stane. Jemné nedorazy v ladění a přibližnosti v intonaci lze brát jako součást kouzla starého mistra. Ruka a hlas se možná lehce třesou, ale vede je suverenita zkušenosti.
A ještě naposledy se zmiňme o současnosti, Mertově i té naší. Tak půvabná, vrstevnatá a v dobrém smyslu dojemná píseň, jako jsou jeho Mávači, nemá v dnešní česky zpívané tvorbě srovnání. Ve třech a půl minutách jako by se střetly nespojité vesmíry několika postav, dvou romských dětí na dálničním mostě, chatařů spěchajících po dálnici za nedělním klidem a písničkáře, který ráno po koncertu hledí na svůj vlastní plakát.
Nejspíš tímhle míní Merta písničkářství jako uchopení skutečnosti. Přesně tohle kouzlo dělá z hudby umělecké dílo.
"Svůj a rozkrádaný / slyšený i neslýchaný," zkouší na desce vystihnout sám sebe a frajersky si při tom hvízdá. Posluchač má sto chutí být při tom, když si Merta hraje se slovy a melodiemi.
Album
Vladimír Merta: České sny - Nejisté jistoty 1
Galén 2024
