Neckáře lze zařadit do pomyslné třetí vlny obnovy české populární muziky, která přišla v období částečného poststalinského uvolnění kultury. Zjednodušeně řečeno první vlnou byl vznik malých divadel včetně Semaforu, druhou nástup Evy Pilarové a Karla Gotta. Ta třetí - Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář - vtrhla na scénu v letech 1964 a 1965.
Neckář, který měl podobně jako Kubišová hereckou a pěveckou průpravu z plzeňského divadla Alfa, se hned prvním úspěšným songem uvedl jako průkopník žánru. Tehdy se mu říkalo country & western a hit Ze soboty na neděli, po němž následovalo ještě stylově podobné Hříbě zpívané se sedmnáctiletou Helenou Vondráčkovou, patří mezi základní kameny české country music. Ta se posléze mnohokrát proměnila, nasákla opravdové americké country a možná i tradici domácí trampské hudby, dnes zní úplně jinak než Hříbě, přesto byl základ dán.
Málokterý zpěvák se v někdejším Československu stal tak rychle hvězdou jako Neckář. Mohl za to jeho klukovský ušatý vzhled, ve své době šokující bezprostřední pohyb na scéně včetně slavných roznožek, a samozřejmě repertoár.
Neckář písně sám neskládal, dokázal se však do nich hluboce vcítit. Interpretoval skladby oslovující mladé, po válce narozené a optimismem nabité publikum. V porevolučním filmu Pelíšky, jenž dokonale vystihl emoci druhé poloviny 60. let, až symbolicky zní Neckářovo Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě.
Pro další Neckářův vývoj byla tato píseň z roku 1965 velmi důležitá. Přinesla cosi, čemu se zpočátku říkalo popový šanson, ale v průběhu několika měsíců se to proměnilo ve folk-rock. Už bez ideologických překážek začala československá scéna intenzivně vnímat vliv elektrifikovaných písničkářů Boba Dylana, Donovana nebo Leonarda Cohena. Právě jejich vliv ovlivnil další Neckářovu dráhu.
Ukázalo se, že oblíbenému zpěvákovi vyhovují křehké melodie, nápadité instrumentace a texty, v nichž o něco jde. To vše padlo na úrodnou půdu, neboť právě tohle byl sound generace Beatles - a její česká odnož navíc měla to štěstí, že se mohla opřít o skvělé textaře Jana Schneidera, Petra Radu nebo Zdeňka Rytíře.
Neckář nebyl jediný, koho oslovila atmosféra doby. Dnes se zdá přirozené, že na konci 60. let ho vidíme v souboru Golden Kids s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou. Jejich společné působení v letech 1968 až 1970 patří k vrcholům české populární hudby. Přitom vznik tak kompaktního sdružení typově odlišných osobností dnes působí nepředstavitelně.
V souvislosti s Golden Kids, kteří se po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa stali jednou z prvních obětí normalizace, bývá nejčastěji citována jejich nepřekonatelná verze Dylanovy generační hymny Časy se mění. Pro Neckářovu další kariéru ale možná byly důležitější dvě jiné písně. Malé šípy, coververze anglického hitu Little Arrows, se stala prvním krokem k "singlovému Neckáři".
Na sedmipalcových deskách, singlech, v Československu vycházely skladby lehčího charakteru, často česky zpívané verze světových hitů. Malé šípy představovaly cestu k dalšímu žánru, na jehož popularizaci se Neckář průkopnicky podílel. Kompozice jako Dr. Dam Di Dam nebo Nejsem gladiátor patří mezi základní kameny takzvané bubblegum music, typické jednoduchými popěvky, které na angloamerické scéně vznikly jako teenagerská protiváha příliš ambiciózním uměleckým trendům rockových kapel generace hippies.
Podobné skladby se pak s Neckářem táhly celá 70. léta, přičemž vrcholy zdomácnělého trendu představují Mýdlový princ a Mademoiselle Giselle. Zní to nespravedlivě, ale zpěvákovy "žvýkačkové" hity nepřímo položily základy zbanalizované populární hudbě, kterou kromě jiných představovali zpěváci ze stáje Kroků Františka Janečka.
Důležitý a dodnes nejvíce ceněný byl ale druhý proud Neckářových písní, protiklad těchto odrhovaček. Vycházel z folk-rocku, který se na přelomu 60. a 70. let ambiciózně pokoušel stát novou podobou když ne vážné hudby, tak alespoň jakéhosi nového umění.
Ještě s Golden Kids a s pomocí svého budoucího spolupracovníka Oty Petřiny natočil Neckář jedno ze svých vrcholných děl Nautilus, na svou dobu neuvěřitelně dlouhou, sedmiminutovou baladu, již můžeme označit za výchozí bod místní podoby žánru zvaného prog rock.
Kdyby nebylo Nautilu a po něm následující jedenáctiminutové Perly, kapely jako Flamengo by vypadaly, že snad spadly z nebe.
Přitom v 70. letech nezažíval Neckář zrovna příjemné období. Psychicky křehký umělec a trochu nepraktický člověk se musel vyrovnat s rozpadem Golden Kids, pronásledováním své kolegyně Marty Kubišové, které komunisté zakázali zpívat, obecně s politizací scény a různými formami z toho vyplývajícího nátlaku, stejně jako s vydavatelskými manipulacemi Supraphonu nebo nutností vytvořit vlastní doprovodnou skupinu a do jisté míry ji řídit.
Někdy se zdálo, že byl spíše loutkou manažera s pověstí cynického manipulátora Hanuše Bunzela. V autobiografii Všechny moje války, kterou nedávno vydalo nakladatelství Daranus, Neckář přiznává, že probruslit se drsnými podmínkami mu nakonec pomohlo i přátelství s nechvalně známým "trabantem s americkou poznávací značkou", americkým zpěvákem odmítajícím kapitalismus Deanem Reedem. Schopnost dělat krásnou hudbu v něm ale přes všechny problémy zůstávala.
Některé prog rockové tendence se objevily už na albu Světská sláva - polní tráva ze začátku 70. let a výrazně vynikly na Tomu, kdo nás má rád z roku 1974 s dalšími klíčovými písněmi Neckářovy kariéry Život a Jedenkrát.
Přicházelo vrcholné desetiletí jeho tvorby. Roku 1977 je odstartovalo dvojalbum Planetárium, hodinu a půl dlouhé dílo obsahující 22 písní, jež jsou různorodé jako hvězdy na obloze planetária, přitom z až nepochopitelného důvodu spolu vytvářejí dodnes poslouchatelný soudržný celek. Pokud člověk nežil v undergroundové nebo folkové subkultuře, tohle pro něj byla deska, která dokázala posilovat.
V roce 1980 následovala další silná nahrávka Podej mi ruku a projdem Václavák, tentokrát - podobně jako ve stejné době vydané Prázdniny na Zemi od Olympicu - ve stylu tehdy módního trendu komponovaných monotematických alb, zachycující atmosféru tehdejší Prahy.
Brzy po vydání tohoto LP pak Neckář s producentem a textařem Ladislavem Kantorem, kytaristou Otou Petřinou i doprovodnou skupinou Bacily začal připravovat na svou dobu a zemi odvážný projekt: na třech samostatných deskách vydané Příběhy, písně a balady. Shrnuli v nich celý více než desetiletý vývoj Neckářem rozvinuté formy pomalé písně, která je postavena na vyprávěcím stylu a efektním kytarovém doprovodu.
Je to snad první jeho dílo, jež rezignuje na rozhlasové hity a všechno skládá do celku propojujícího vzpomínky, fiktivní příběhy nebo jen obrazy splínů, snů a nálad. Řada pamětníků určitě uzná, že v Československu roku 1983 nevyšlo nic lepšího.
Pak přišlo slabší období a dočasný ústup z ambiciózní tvorby. Alba My to spolu táhnem dál a Atlantida '99 z 80. let zanikla uprostřed vlny nové generace souborů, které hrály aktuálnější a často mnohem říznější, energičtější hudbu.
Malé oživení přinesla až další koncipovaná deska Pod komandem lásky z roku 1988 s řadou vynikajících rockových písní Oty Petřiny. Výsledek dokonce vyzněl skoro jako Petřinova sólová deska, jen s jiným zpěvákem.
A pak dlouho nic. Od smrti Hanuše Bunzela v roce 1986 jako by se Neckářova životní i tvůrčí existence rozsypala. "Po listopadu 1989 mě postihlo to, co spoustu kolegů z branže: úbytek zájmu," vzpomíná v autobiografii Neckář, ale zapomíná dodat, že většina jeho kolegů byla do dvou nebo tří let znovu "zpátky v sedle".
Jeden z největších zpěváků domácího popu předchozích skoro tří desetiletí nicméně paběrkoval. S bratrem Janem neúspěšně zkusil vydávat desky ve vlastním vydavatelství Ne a Ne Records, s Vondráčkovou a Kubišovou se v roce 1993 pokusil o comeback Golden Kids, zároveň však stále méně vystupoval a pomalu chřadl.
Následek na sebe nenechal dlouho čekat. V listopadu 2002 potkala Neckáře mozková příhoda, z níž se vzpamatovával dlouhé měsíce, a v důsledku afázie neboli ztráty řeči se učil znovu mluvit i texty svých písní. Po nějaké době začal s pomocí čtecího zařízení opět zpívat, zdaleka už to ale nebylo ono, byť přátelsky nakloněné obecenstvo s ním jeho boj prožívalo.
Snaha přebít indispozici však Václava Neckáře se stále výraznější podporou bratra konečně vyburcovala k natočení nové desky. Album Oči koní z roku 2005 je jakýmsi pokračováním motivu, který se objevil už na slavné Perle, monotematickou výpovědí o koních a životě s nimi. Deska sice zapadla, pro zpěváka ale byla velkým vítězstvím, symbolem úspěšného zápasení s následky těžké nemoci.
V dalších letech Neckář jezdil po klubech, s bratrovou pomocí dokázal utáhnout i celý koncert, ale všechno to bylo pořád o zbytcích dávné slávy. Až když to nikdo nečekal, došlo k velkému comebacku. V roce 2011 natočil Neckář pro film Alois Nebel píseň Půlnoční, původně z repertoáru skupiny Umakart, a její ohlas překonal všechna očekávání. Stala se nejen nejúspěšnějším songem roku, ale také nejpopulárnější vánoční písní od dob Suchého a Šlitrovy Purpury.
Neckář s Půlnoční prožil pravděpodobně největší český hudební návrat v historii, navíc podpořený zdařilým albem Dobrý časy. A v duchu své dávné schopnosti definovat trendy prostřednictvím Půlnoční ovlivnil podobu sváteční hudby. Následovníkům ukázal, že moderní vánoční píseň může být bez obvyklého patosu, civilní, přesto duchovně hluboká.
Tak vypadá příběh zpěváka Václava Neckáře. Ale je tu i Václav Neckář jako herec. To znamená především hlavní role v oscarových Ostře sledovaných vlacích z roku 1966, úžasný výkon ve Skřiváncích na niti nebo dodnes nejen dětmi oblíbená pohádka Šíleně smutná princezna. Ve všech dokázal svým způsobem vyjádřit typ mladého člověka 60. let.
K Neckářovým pondělním osmdesátinám vyšlo a nejspíš ještě vyjde několik publikací. Určitě nejdůležitější je však autobiografie Všechny moje války.
Kdo by v ní čekal šťavnaté historky nebo dráždivé postřehy, bude zklamán. Možná mu kniha místy přijde příliš suchá, slovníková. Neckář byl odjakživa plachý člověk trochu z jiné planety, který pokud možno nevyhledával konflikty a spory, a tak ani ve vzpomínkách nejde nijak na dřeň problémů.
Špatně se v knize proto mluví jen o bývalém režimu, v jehož blbosti a krutosti musel citlivý člověk přežívat. Však si v něm prožil tolik zlého a špinavého jako málokdo. Jenže každý příběh se skládá i z různých vnitřních tření a tenzí - ať už v nich hraje roli umělcova osobnost, nebo kolegové.
Toho v novince moc nenajdeme, podobně jako v pár let staré víceméně nedokončené autobiografii Karla Gotta nazvané Má cesta za štěstím. V obou případech jsou to především knihy o tom, jak sám sebe vidí určitý člověk, ne jak ho vnímá jeho okolí.
Editor Jan Hlaváč, který Neckářovi pomohl dát knihu dohromady, do zpěvákova vyprávění tu a tam vsouvá zajímavé, často jen několikavěté odbočky, jež přinášejí cenné detaily pro všechny budoucí zájemce o český normalizační pop. Dokonce by se dalo mluvit o jakýchsi dějinách této scény, hlavně v letech 1962 až 1989. Jiné části publikace spíše vyjmenovávají autory jednotlivých písní, které lze však snadno najít třeba na stránkách Supraphonu.
Znalci budou nejspíš postrádat hlubší profil Neckářova manažera Hanuše Bunzela. Přesto jsou Všechny moje války zatím dost možná nejlépe zpracovanou autobiografií, která na české popové scéně vyšla.
