Převlečená za černou vdovu truchlící kvůli padlým vojákům od první světové války po současnost začala zpívat o rozkladu britského impéria a volat: nechť se Anglie otřese. Že tuto písňovou obžalobu ve studiu přednesla přímo předsedovi vlády, zaujalo i ty, kdo na rozdíl od PJ Harvey spojenecké intervence na Blízkém východě schvalovali.
Od té doby Velkou Británií otřásl brexit, zemřela královna a vojáci z Afghánistánu odešli. Přesto skladby z protiválečné desky Let England Shake ani po 13 letech neztrácejí na působivosti. Tuto středu a čtvrtek znovu udělaly dojem na dvou koncertech PJ Harvey ve vyprodaném velkém sále pražské Lucerny.
Přestože na hlavě už neměla černou čelenku z ptačích per, pořád mrazilo, když zpívala o zemi orané tanky. Když pustila zdeformovaný sample trubky svolávající gentlemany k lovu. A když místo England vyslovovala Engerland, jako to skandovali rowdies na fotbalových stadionech. Opět marně se v závěru písně The Words that Maketh Murder dovolávala spravedlnosti u Organizace spojených národů.
Čtyřiapadesátiletá britská hudebnice a dvojnásobná držitelka Mercury Prize přijela do Česka potřetí. Roku 2011 zpívala v Lucerně prvně s teplotou, a tak večer mírně zkrátila. Podruhé ve Foru Karlín s početnou sestavou hrála mimo jiné na altsaxofon. Teď přivezla jen čtyři spoluhráče, avšak dojem zanechali z dosavadních návštěv nejsilnější.
Může za to hlavně divadelní pojetí show. Na pódiu, spíše jevišti, jsou mezi nástroji rozmístěné dřevěné lavice, křeslo, tonetka nebo stolek s vázou, ze které kouká holá větvička. Abstraktní reliéf na stěně připomíná jednou siluetu opadaných stromů, jindy rozpraskanou půdu na dně vyschlé řeky.
Koncert začíná jako pohádka: postupně zesilujícím cinkáním zvonečku, jenž svolává posluchače k soustředění. Je to první z mnoha předtočených zvuků, které vyplňují pauzy mezi písněmi. Atmosféru takto dokreslí nahrávky dětí na hřišti, ptačího zpěvu nebo krav na pastvě.
PJ Harvey na sebe pod dramatickými světly okamžitě strhává pozornost. Má krémové šaty bez rukávů s hlubokým rozparkem na boku, bílé boty s vysokými podpatky. Tmavé vlasy, výrazné obočí. Při zpěvu teatrálně gestikuluje. Jednou si zakrývá oči, podruhé natahuje ruku k nebi. Všelijak se zaklání a kroutí. Jednu píseň začíná i končí usazená na židli, s hlavou v dlaních.
Když spíná tenké ruce jako k modlitbě, připomíná oživlou sochu. A když si stoupne proti reflektoru, na zdi za ní pozvolna narůstá stín, dokud nepřeroste a nepohltí celou kapelu. Detailně vymyšlenou choreografii doplňují improvizovanější pasáže, kdy tancem a pohyby těla reaguje na dětský smích z nahrávky.
Tímto způsobem PJ Harvey v první části večera uvádí všech 12 skladeb z letošní desky I Inside the Old Year Dying. Ta vypráví jeden rok v životě dospívající dívky z anglického venkova, odkud autorka pochází a kde dodnes žije.
Texty se dotýkají nevinnosti, naivity či koloběhu života, nejsou však autobiografické a zaujmou hlavně použitím místního dialektu, který i PJ Harvey musela studovat. Zvukomalebným pojmům zcela nerozumí ani rodilí mluvčí, a tak se v publiku Angličané stejně jako Češi musí oddat slovům a nechat se jimi unášet do fantazie. Tu ještě stimulují různě bublající či praskající elektronické textury.
Letošnímu albu chybí srovnatelně silné melodie, jaké měly nahrávky PJ Harvey z let 2011 a 2016, právě v divadelním provedení nicméně písně fungují nejlépe. Hvězda večera mezi nimi v Lucerně nemluví a posluchači respektují intimní atmosféru. Díky tomu lze plně docenit zpěv. PJ Harvey jako vždy působivě pracuje se svým spíše altovým vokálem, jehož atypičnost vynikne ve skladbě I Inside the Old I Dying. Ta střídá vysoký mrazivý rejstřík, kdy jako by tenkým hlasem napodobovala dívenku, s hlubší, skoro mužskou polohou.
Na turné vyrazila PJ Harvey poprvé od roku 2017. To minulé málem nedokončila kvůli vyčerpání. "Dát se po koncertě zase dohromady začalo být pracnější než dřív," popsala webu Vulture.com, jak jí úbytek energie způsobil menší krizi a přiměl ji přehodnotit, kterak o sebe pečovat po padesátce. "V jednu chvíli si musíte připustit, že vaše tělo ani tvář už nebudou jako dřív. Člověka to vede k pokoře. Ale musíte se s tím smířit a čím jste starší, tím méně vám pak sejde na tom, jak vaše vzezření hodnotí druzí. Je to úžasně osvobozující," doplnila pro list Guardian.
K hudbě se vrátila oklikou přes poezii: vloni vydala druhou básnickou sbírku, ze které vychází i současné album. Jeho posledním songem však v Praze teprve končí první půlka koncertu. V té druhé je PJ Harvey hudebně ještě víc při chuti. Kromě zpěvu střídá kytary: elektrickou Gibson Firebird, kterou má od začátku tisíciletí, dále akustickou, s níž sama zpívá The Desperate Kingdom of Love, nebo barytonovou elektrickou Gretsch, na kterou prsty vybrnkává August.
Ve starším hitu Down by the Water o ženě, co utopila své dítě, se doprovází na ozvučná dřívka, kvůli The Words that Maketh Murder jedinkrát za večer využije autoharfu, což je upravená akordová citera. Na samém konci s foukací harmonikou připomene svou celoživotní lásku Boba Dylana.
Nástroje celou dobu mění také její všestranní spoluhráči. James Johnston ovládající vše od baskytary po housle a bubeník Jean-Marc Butty přijeli už minule do Fora Karlín, italský rodák Giovanni Ferrario se do sestavy vrátil po letech. Nejdůležitější jako vždy je ale John Parish, který o deset let mladší zpěvačku objevil koncem 80. let minulého století a od té doby ji doprovází. Tentokrát v Praze tráví nejvíc času za syntezátorem Korg, ačkoliv třeba píseň z nové desky Autumn Term zpívají s PJ Harvey unisono, vedle sebe vestoje. Nepřirozené grimasy v Parishově tváří prozrazují, jak mu falzet dává zabrat.
Do druhé půlky večera zpěvačka soustředí skladby z více než tří dekád a aplaus roste. Songy jako Angelene o prostitutce toužící po opravdové lásce nebo toužebnou The Garden naživo nehrála roky.
Pro někoho je vrcholem balada o zlomené ženě opuštěné milencem Send His Love to Me, pro jiného titulní song z alba To Bring You My Love, na jehož obalu se PJ Harvey stylizovala do Ofélie ze známého obrazu Johna Everetta Millaise.
Písně v Praze asi nejdou seřazené náhodou, volně se točí okolo motivů vojáků, matek či dcer. Především ale ilustrují, jakou cestu PJ Harvey ušla. Od garážového rocku se stopami punku nebo blues ze začátku 90. let, který v Lucerně připomíná dávnými hity Dress či Man-Size o machismu a sexualitě, se propracovala k folk-rockovým baladám a osobitě uměleckým písním. Adekvátně k tomu v průběhu let měnila kostýmy, z rockerky v kožené minisukni a martenskách přes jakýsi přízrak ve viktoriánských šatech s nabíranými rukávy až po černou vdovu.
Ať už měla v ruce kytaru, nebo saxofon, pokaždé zkoušela něco nového a usilovala o proměnu, která je ostatně tématem letošní desky - viz píseň I Inside the Old I Dying, tedy Já v mém starém umírajícím já.
Zpětně pro ni jako přelomový vypadá rok 2007, kdy se PJ Harvey kvůli albu White Chalk naučila hrát na klavír a poprvé začala standardně zpívat ve vyšším rejstříku. "Hledala jsem takovou hlasovou polohu, abych ještě víc nezatěžkávala váhu obsaženou v písních," zdůvodnila to tehdy.
Právě zasněnou titulní skladbou z White Chalk teď jako tečkou za svými proměnami uzavírá pražský koncert. Tímtéž vysokým hlasem zpívá mnohoznačný text o nenarozeném dítěti a krvi, již nelze smýt. Hrdinka skladby zjevně prožila tragédii. Jakou přesně, si každý musí domyslet. Od toho koncert PJ Harvey v člověku povzbuzuje fantazii.
