Recenze - Když se americký producent Rick Rubin pustil do záchrany kariéry Johnnyho Cashe, byla z toho série American Recordings. Jejím nesporným vrcholem a dílem, které se právem dostalo do žebříčků nejlepších alb všech dob, byl čtvrtý díl American IV: The Man Comes Around (2002), kolekce, na níž Cash zlomeným a pochroumaným hlasem za komorního doprovodu kytar a jen občas i jiných nástrojů zpíval směsi nového repertoáru a coververzí od countryových standardů až po Bridge Over Troubled Water, beatlesovskou In My Life, depešáckou Personal Jesus a Hurt z pera Trenta Reznora (Nine Inch Nails). Bylo to - a stále je - neuvěřitelně působivé: jeho hlas volně jen volně kopíroval původní melodie a drnčel předzvěstí nedaleké smrti a všechny písně díky tomu dostaly nemalou existenciální tíhu. Vezměme si Cashův hit Give My Love To Rose: původně to byl sice smutný, ale vcelku standardní cajdák, na pozdější verzi z Man Comes Around ale Cash není pozorovatelem, ale oním u železničního pangejtu umírajícím vězněm, který už se nestihne vrátit domů.
Je nesmysl a drzost podezírat umělce, který se ocitl na konci své životní pouti, z kalkulace, jisté ale je, že model The Man Comes Around se ukázal být komerčně úspěšným. Lidé zkrátka touží zažívat při poslechu hudby opravdové emoce, a co si budeme povídat, hlas pochroumaný životem zní lépe než juvenilní skřehotání rozjásaných děcek z talentových soutěží, umělé emoce nebo ostentativní demonstrování těžké pohody. A člověk ani nemusí být letitý: Amy Winehouse vládnoucí hlasem staré coury a trpící sebedestruktivním životním stylem byla zcela dokonalým komerčním produktem s parádně načasovaným koncem - hendrixovskojopilonovskocobainovských sedmadvacet, nekupte to!
Skutečný návrat na scénu
Asi to nebyl Rick Rubin, kdo coby hudební producent jako první obchodoval s bolestí a smrtí, je to ale on, díky komu je těžké psát o Dobrých časech, novém albu Václava Neckáře natočeném se skupinou Umakart, aniž by Cash byl zmíněn. Václav Neckář sice poté, co doslova utekl hrobníkovi z lopaty, natočil comebackové album Oči koní (2005, znáte z teleshoppingu), za skutečný „návrat na scénu" se ale považují až Dobrý časy, album pyšnící se hitem Půlnoční napsaným pro animovaný celovečerák Alois Nebel.
Když vyšla Půlnoční na nebelovském soundtracku, Neckář se s protagonisty Umakartu, Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem dohodl na vytvoření celého alba. Jeho zvuk je nepřekvapivě odvozen od veleúspěšného půlnočního vzorce. Není snad čtenáře, který by Půlnoční neslyšel: jednoduchý doprovod stojící na přirozených barvách živých nástrojů, postprodukce, která vypadá tak, jako by ani nebyla a šlo o autentickou garážovku, unavený zpěv prodchnutý smutkem… „a jsou Vánoce…" Refrénové aleluja se k Bohu obrací sice úpěnlivě, ale rezignovaně: zase nic, že jo?
Reakce pod jednou z několika verzí písně vyvěšených na youtube jsou jasné: „a právě proto se mi to možná líbí, není to stotisíckrátpětkrát upravený, neskáčou po podiu jak opice a je to takový pohodový=) Protože dnešní interpreti už tím že si chtěj hrát na hvězdy stojej za hovno... a on? Ten si v žádným případě na nic nehraje už proto to je krásný =)." A ještě jedna: „Slzy v očích.. Ta písnička nepatří mezi nejdokonalejší, ale je v ní nějaký kouzlo.. A to mě pokaždý dostane.. A navíc tohle video.. Vidět tu upřímnost v jeho očích.. Dokonalost.. a ať si každej říká co chce, mně nikdo tenhle názor nerozmluví.. BRAVO pane Neckář.. :)"
Ano, bravo, pane Neckář…
Osmdesát procent kouzla celých Dobrých časů je zakleto v Neckářově zpěvu. Aranžmá a autorské kvality dvojice Švejdík - Neuwerth vydají za zbývajících dvacet. Snaha zopakovat úspěšný recept Půlnoční totiž dělá albu medvědí službu. Na Půlnoční byla rozvrzanost a textová neobratnost (Jaromír Švejdík, rýmy a pravidelný rytmus ctící zákonitosti mluvené češtiny zkrátka nejdou dohromady) půvabná. Když předchozích devět písní alba ale zní stejně, vkrádá se podezření, že na vině je autorská bezradnost nebo kalkul. Styl, dalo by se namítnout, já mám ale za to, že styl je cosi hlubšího a širšího než opakování jedné strategie, cosi, co vzniká dlouhobobě, v širším kontextu a plánovat lze jen zčásti.
Styl je to, co má Neckář jako zpěvák, ať už zpívá Čaroděje dobroděje, Stín katedrál, Půlnoční nebo „artovější" kus třeba z Planetária.
Tohle album zkrátka hraje na jistotu víc, než mu sluší. Pánové z Umakartu si asi navzdory Půlnoční neuvědomili, co v Neckářovi mají. Vůbec nic by se nestalo, kdyby se aranžérsky a skladatelsky jaksepatří odvázali: zpěvák by to ustál a potenciální různorodé album bez obtíží stmelil svým projevem.
Takhle mám dojem, že by mi Dobrý časy posluchačsky svědčily jako pětipísňové EP: Půlnoční + jakékoli čtyři další.
Václav Neckář se navzdory tomu všemu ale opět ocitl na výsluní. Půlnoční je rozhodně vkusnější comeback než Dlouhá noc jeho někdejší zlaté souputnice, sázka na lo-fi písničkářství přece jen víc up-to-date než sázka na davidovské disco. (Disco ve světě sice zažívá comeback například v bizarních interpretacích kdysi noiseových psychedeliků, tak srovnaní se světem v Čechách ale ještě nejsme - no, kde jinde ale znají zásnuby disca, hokeje, socdem a spartakiády?)
Neckář koncem šedesátých let nazpíval dodnes fantastické album Dobrou zprávu já přináším vám, na níž se vedle repertoáru z dílny českých autorů skví coververze tehdy aktuálních Rolling Stones, Small Faces, Bee Gees i vtipálků New Vaudeville Band a doprovod bigbítového Mefista se střídá se zvukem orchestru Karla Krautgartnera (Kdy dojde docenění, jakým géniem českého POPU tenhle jazzman je?) a Václava Hybše i s dechy Traditional Jazz Studia. Výsledek? Pestrý a přitom dokonale kompaktní.
Navzdory tomu, že Dobrý časy ve srovnání s Dobrou zprávou neobstojí, jde o důstojný comeback a jednu z dvou tří nejdůležitějších položek Neckářovy diskografie. Především ale díky nehudebním okolnostem svého zrodu.
Václav Neckář: Dobrý časy, 2012, vydal Supraphon
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vabírejte a kupujte nová CD na našem trhu.