Ta se jmenuje latinsky In illo tempore, což znamená "v onom čase". Výrok pochází z Lukášova evangelia, jehož úryvek se čte při katolické bohoslužbě o první neděli adventní, tedy na počátku liturgického cyklu.
"Jsme vychovávaní v tom, že čas je lineární, ale on je cyklický," říká třicetiletá Radka Bodzewicz, podle které In illo tempore odkazuje k počátku. "Lidé se ve svém životě neustále vrací k nějakému počátku. Opakují se nám situace, které sami dál posouváme. Opakuje se začátek každého dne i ročních období," dodává.
In illo tempore je také klíčovým termínem eseje amerického religionisty rumunského původu Mircei Eliadeho Mýtus o věčném návratu, který umělkyni inspiroval. "Baví mě mýty, symboly a rituály. To mě navedlo k různým autorům. Eliade dělal sondu přes všechny kultury, hledal univerzální jazyk, ve kterém se zobrazuje prazáklad, to, z čeho vychází lidská kultura a náboženství," popisuje Bodzewicz princip, jejž hledá v obrazech.
"Nedělala jsem je pro lokálního diváka, ale snažila jsem se o obecně lidské vyjádření. Vystihnout základ, který známe z náboženství a je stejný tady i na konci světa, v Evropě i u indiánů," naznačuje.
Aby to mělo smysl
Velká plátna ve Špálově galerii hrají sytými barvami. Jsou často kruhového tvaru, kdy připomínají prastaré mandaly nebo rituální malby přírodních národů, a také mají dramaturgickou posloupnost. "Je to poskládané logicky, aby to dávalo smysl. Na začátku jsou obrazy, ve kterých jsem autorsky pojednala mýty o zrození světa, například od Aboriginců," popisuje Bodzewicz s odkazem na původní obyvatele Austrálie.
Patro Špálovy galerie patří "heroickému věku člověka, ve kterém hledá náboženství i sám sebe". Jedno z pláten představuje kolo času, jak je zobrazují buddhistické thangky, tedy duchovní svitky. Má podobu velké želvy s krunýřem členěným na různé rituální výjevy.
Želví kolo času zároveň připomíná postavu z populární fantasy ságy o Zeměploše britského spisovatele Terryho Pratchetta, v níž celý svět nese na svém krunýři gigantická želva A'Tuin, pomalu plující vesmírem. "To je jedna z věcí, které se mi v obrazech propojily," přitakává malířka, že Pratchettovy komické romány zná. Vítá jakékoli asociace diváků, i takové, které nezamýšlela.
Ve sklepních prostorách galerie pokračuje výstava další kapitolou. Po zrození světa a věku zralosti přichází námět konce světa. Tady se malířka inspirovala ikonografií křesťanské apokalypsy a Ragnarökem - severským mýtem o zápasu bohů a obrů na konci světa, po kterém se rodí nový začátek.
Stejně tak nakonec návštěvník musí odejít přední částí galerie kolem obrazů znázorňujících zrození světa. "Tím se dostává znovu na začátek, završuje se tak cyklus," říká spokojeně malířka, podle které tak divák může zažít jistou iniciaci, pocit životního koloběhu.
K tomu přispívá ještě jedna vrstva: většina obrazů ukrývá digitální stopu. Stačí si stáhnout aplikaci Artivive, jejíž QR kód je k dispozici na zdi galerie. Člověk pak přes displej chytrého telefonu nebo tabletu může pozorovat digitálně animovanou verzi téhož výjevu. Postavy se pohybují, voda se přelévá, mraky na obraze se vzdouvají. Animace, přesněji rozšířená realita, má také hudební doprovod.
Dva tři obrazy
"Fascinuje mě, co to všechno dokáže. Virtuální malování mi změnilo pohled na plochu, baví mě to," říká o virtuální nadstavbě Radka Bodzewicz. Je to už druhá výstava, na které ke svým obrazům přidala digitální stopu. Podobně vylepšila několik děl z předloňského cyklu věnovaného Božské komedii od Danta Alighieriho.
Obrazy jsou však plnohodnotné i bez virtuálního dodatku a sama autorka doporučuje užít si výstavu nejprve "naživo" a teprve ve druhém kole využít mobil.
Letos jednatřicetiletá umělkyně, absolventka ateliérů sochy Jindřicha Zeithammla a grafiky Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění, tvoří ve třech fázích. Základem je abstraktní plocha, na kterou nanáší barvu, pigmenty i například hlínu. Z barevných skvrn pak vytváří většinou symetrický otisk přeložením plátna.
"Na základě toho zpracovávám barevnost jednotlivých ploch a pak jdu do menšího a menšího detailu. Od abstrakce ke konkrétnímu. Víc si s obrazy pohrávám, chci jít hlouběji, aby z dálky byla vidět abstrakce a potom zblízka byly patrné jednotlivé příběhy," popisuje.
V ateliéru má paralelně rozpracované dva tři obrazy. "Jednotlivé vrstvy mi průběžně prosychají, a já tak můžu neustále pracovat," objasňuje svou metodu. V poslední době začala po vzoru středověkých iluminací ještě víc prokreslovat detaily.
Nakonec vždy přidává digitální vrstvu, která "vzniká fyzickým malováním, pouze nástroji virtuální reality", vysvětluje v průvodním textu kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Podle něj tento dovětek přináší téměř magický moment, který "umožňuje obrazy vnímat jako pohyblivý atmosférický prostor".
Výstava
Radka Bodzewicz: In illo tempore
Galerie Václava Špály, Praha, výstava potrvá do 20. března.
