Expozice nazvaná Seno-sláma, před 50 lety pořádaná pražskou Galerií Václava Špály, je dodnes označována za ikonickou. Nikoliv pouze proto, že způsobila skandál a Zoru Ságlovou, starší sestru básníka Ivana Martina Jirouse zvaného Magor, připravila o budoucí výtvarnou kariéru v oficiálních strukturách.
I méně prorežimní kritici označili tehdejší výstavu za "zvrhlou", za výsměch umění, ba jeho ponížení. Ikonou moderního umění se stala i proto, že představovala vstup nových světových trendů do zdejšího prostředí. V tehdejším Československu byla prvním velkým konceptuálním otřesem maloměstského vnímání umění jako krásného a dekorativního.
Přitom na dnešní poměry se zase tak moc nestalo. "V jedné místnosti jsem vystavila žluté balíky slámy a zelené balíky sušené vojtěšky, v druhé místnosti seno, které jsme s přáteli kupili a rozhazovali," popsala Zora Ságlová. "Návštěvníci denně ze sena a slámy spontánně vytvářeli nové sestavy. K tomu na stěnách cvrkalo množství kobylek a hrála reprodukovaná rocková hudba."
Ságlová, které tehdy bylo 27 let a spolupracovala na vizuální podobě koncertů avantgardních kapel The Primitives či Plastic People of the Universe, se pokusila vytvořit v centru jediného českého velkoměsta něco podobného, co její manžel Jan Ságl zachytával ve volné přírodě na fotografický materiál. Říkalo se tomu "nalezený land art".
V oné "ohyzdné" instalaci ve Špálovce se k této statické, geometrizující kráse přírodnin přidal ještě motiv performativní hry, která každý den posouvala význam díla i kulturnětvornou roli galerie.
Tato hravost na aktuální výstavě v žižkovské Hunt Kastner Gallery výrazně chybí. Balíky slámy už nejsou stěsnané do kvádrů, nýbrž tvoří obrovské smotané válce - tak, jak technologickou formu změnily sběrací a vázací stroje. Matrice jsou jiné, materiál zůstává.
Fotografie z původní výstavy na stěnách dobově rámuje hudba amerických Velvet Underground, která však umocňuje celkový nostalgický efekt. Ano - není to ani replika, ani remake či předělávka, nejde o rozhovor, rekonstrukci nebo dekonstrukci, jen vzpomínku na něco, co bychom pro budoucnost nechtěli ztratit.
Nejsilnější stopa, kterou si divák může odnést domů, tvoří pronikavá vůně sena. Je to hodně, nebo málo? Vůně výstavy, vůně pocitu, vůně bolesti z chybění. A kde je dnes onen "skandál zvrhlosti", bez něhož by akce - výstava, instalace, výtvarná hra - asi zůstala zapomenuta, případně schována v seznamu zajímavých landartových děl Zory Ságlové? Vždyť dnes z nich silněji vystupují Kladení plín u Sudoměře nebo Házení míčů do průhonického potoka z přelomu 60. a 70. let.
"V podstatě jde zatím hlavně o nové způsoby myšlení a reakcí na skutečnost než o hnutí respektující určité vlastní formálně významové a stylistické zásady," psal v prospektu k výstavě před 50 lety teoretik Jiří Padrta, bratranec Zory Ságlové, který jí i Magoru Jirousovi pomohl etablovat se na scéně.
Padrtův text, doprovázející také letošní seno-slámovou vzpomínku v galerii Hunt Kastner, je poučný pro srovnání úrovně kritické reflexe umění tehdy a dnes. Rovněž ale může přispět k aktuálnímu zhodnocení uměleckého gesta Ságlových.
Jistá citlivost pro přirozenou či náhodnou geometričnost - v přírodě se vytváří sestava, konfigurace - se dnes stala prostou vlastností pohledu. Proměnila se ve filtr či rastr.
Stačí pohlédnout na sociální sítě. V pozdním létu a začínajícím podzimu se plní fotografiemi balíků sena a slámy rozesetých v krajině, tvořících body nově zrozené struktury, která nám najednou umožňuje přijmout krajinu jako estetickou hodnotu.
Jsou to přesně ty balíky slámy, které voní v galerii. Obraz a vůně tak automaticky spouštějí mentální mapy představivosti, jež mezitím vznikly v našich hlavách. Formálně významové a stylistické zásady stále nikde. Zůstala hra a touha, o níž teoretik Padrta také výslovně píše: touha vyjádřit myšlenku čímkoliv, hudbou, obrazem, tancem, malbou, přírodní instalací.
Svět je možná opravdu věčným návratem téhož, jak to kdysi vyjádřil filozof Friedrich Nietzsche. Ani on ale naivně nepředpokládál, že se vrací totéž.
Navracení se je zdánlivě monotónní, opakující se rytmický pohyb, ale v jeho základě stojí odlišnost, jistý posun v čase a prostoru, ve světě, variace či diference.
Seno–Sláma 50
Hunt Kastner Gallery, Praha, výstava potrvá do 23. srpna.
Věci se vracejí jako odlišné a právě kvůli tomuto odlišování má takový návrat téhož význam podstupovat.
Je přinejmenším pochybné, jestli to platí všude a ve všem. Zejména v oblasti umění, jež sice zčásti vždy rozpráví s dějinami, které se neustále vracejí, také ale vychází z konkrétní situace i souvislosti. A v tomto vztahu je vždy originální, autentické, neopakovatelné. Snad i pro toto poznání měla voňavá nostalgie Sena-slámy svůj smysl.
