Recenze - Příběhy obyčejného šílenství vydržely na repertoáru Dejvického divadla deset sezon, Teremin se tamtéž hraje už osm let. Filmař, ale i divadelní režisér a scenárista, Petr Zelenka napsal pro tuto scénu i svou třetí divadelní hru s titulem Dabing Street a i ta aspiruje na dlouhověkost. Je k tomu hned několik důvodů: je to tragikomedie, je ze současnosti, má skvělé obsazení a do stále vyprodaného Dejvického divadla se bohužel nevejde moc diváků.
Na malé scéně je do detailu postavené dabingové studio, v němž se odehraje celý děj. Prostor je stísněný, i když jej zabydlí jen dva herci. Když se v něm v nejvypjatějších okamžicích střetne všech šest postav najednou, dodržovat diskrétní vzdálenost je vyloučeno. Neexistuje. V tomto studiu může pracovat a pobývat jen ten, kdo snese a unese blízkost těla na tělo. Všichni vědí o sobě všechno, všichni řeší průšvihy všech, všichni se vzájemně hádají, ale také spolu skoro všichni (ne najednou) spí. Zelenka zná dokonale atributy prostředí, které dělá z lidí cyniky a alkoholiky a také zná pravidla dobrého sitcomu.
Tatam je zašlá sláva českého dabingu
„Dříve do studia chodili dabovat herci, ale byli slabí, tak to děláme sami a líp," říká pracovitý Pavel (Václav Neužil). Seriály, které studio občas sežene, za moc nestojí. Pavel přijde hned v prvé scéně do práce a čeká ho dnes jen „hekárna".
I tu je třeba z technických důvodů dabovat, a tak Pavel s technikem Karlem (Hynek Čermák) rozehrávají etudu kolem zvuků, které je třeba v poměrně dlouhé sekvenci vydávat při velké potřebě na WC. Poprvé je to příliš dlouhé, oba herci řeší, co je a není vhodné při této příležitosti ze sebe dostat, aby to působilo věrohodně.
Salvy smíchu z publika herce nijak nevyruší, nereagují a dodržují stoprocentně kukátkovou iluzi až do děkovačky. Prostředky používané v dabingu jsou divadelně vděčné a posilují komediální linii: Pavel například pouští ze zákulisí hlasy hereckých hvězd Lábuse, Štěpničky a Čepka, aby to vypadalo, že se ozývají z vedlejšího studia, neví přitom, že Čepek je už po srmti, takže stěží může ještě něco dabovat. Michal (Martin Myšička) chce oklamat svou přítelkyni Janu a dříve než jí telefonuje, pustí ve studiu z kazety zvuky Kanárských ostrovů, aby ji oklamal, že volá z dovolené.
Vrcholem první půlky představení je dialog Pavla s Evou, který působí ve hře neorganicky, nechápeme, co se to stalo, že Pavel najednou nutí Evu, aby mu do detailu popsala sex s milencem, ale herci zahrají výstup brilantně jako ve filmu. Vulgarita vzájemně se jitřící dvojice je pointována, když přihlížející Karel suše konstatuje z jakého filmu (divadla) ta scéna je: Patrick Marber - Na dotek. Co se jevilo jako autorská „neobratnost", lze po pointě naopak ocenit jako jistou profesní deformaci protagonistů a autorův dobrý nápad.
Chlast, koks a detox
„V Dejvickém divadle se herci prostě zcela automaticky podílejí na inscenaci. Jako by čekali jen na to, až budou moct něco nového vymyslet. Jsou jako závodní koně, které dva dny nikdo nejezdil a oni se těší, až vyběhnou na turf. Takový mám z nich pocit. Jsou opravdu hodně rychlí. Občas rychlejší než já. Já ten text napsal a vím o něm všechno, vím i to, co v textu není. Ale oni čtou mezi řádky takovou rychlostí, jako by to napsali sami. To je skutečně neuvěřitelné, a nevím, kde se to naučili," připomíná v programu k inscenaci Zelenka.
Ten je navíc obsadil typově dokonale přesně, lépe řečeno, psal jim role přímo na tělo. Emancipovaná a pro muže ve hře přitažlivá Klára Melíšková hraje šéfovou a majitelku dabingového studia. Pod sebou má tři zaměstnance: manžela Pavla, se kterým se rozvádí, technika Karla, který je do ní deset let platonicky zamilovaný a jeho sestru Ladu.
Jak již zmíněno, studio zažívá úpadek, není na platy, ale všichni doufají, že se stane něco (nejspíš přijde dobrá zakázka), která přinese jednotlivcům záchranu. O dobrém pracovním týmu nelze v tomto případě vůbec hovořit. „Záchrana" nepřichází v podobě dobré zakázky, ale v podobě slavného rozhlasového moderátora a komentátora Michala, ze kterého se ale v jednom z dalších komických výstupů vyklube alkoholik. Studio nejprve na pět dní za 50 tisíc pronajímá, pak ho kupuje včetně pozemku, na němž je postavené, ale obratem ho prodává developerům.
Hra se postupně mění z komedie v tragikomedii, zmar narůstá, nešťastně zamilovaný technik Karel v závěru na vetřelce a „konkurenta" v lásce střílí.
Dramatik vytvoří prostor pro rozehrání hereckých improvizací, dramatik-režisér je pak umí vtělit a přijmout do hry. Postavy neprojdou zásadní životní proměnou ani katarzí, zaujati jsme detailně odpozorovaným a přesným živočichopisem.
Herecky nejvýraznější je proměna Martina Myšičky (Michala) v lidskou trosku, která je na dně, ale není to dnes poprvé. Mrazivě svou věcností působí výstup jeho přítelkyně Jany (Lada Jelínková), která svému totálně opilému milenci diktuje rozvrh pro nejbližší hodiny: „Doma si dáš horkou koupel. Já mezitím zkusím sehnat nějakej koks. Jedl jsi něco? Zkusíš něco sníst, i když to asi vyhodíš. V šest si dáš ještě malýho panáka, ale jenom malýho, aby sis udržel hladinku a dokázal sejít dolů na ulici. Do studia pojedeme taxíkem. Půjdeme zadním vchodem, abys nikoho nepotkal. ….během první půlky tý relace se pokusíš něco říct. Představíš hosty a budeš to moderovat. Při troše štěstí si nikdo ničeho nevšimne…Zhroutíš se až cestou domů….Doma tě umeju a zavolám sanitku. Odvezou tě na detox. Tam tě čeká pár drsnejch dnů, ale to znáš. Pak se rozhodneme, co dál. Jestli se vrátíš domů, nebo do léčebny. Co říkáš? To je dobrej plán, ne?"
Nejvíc trpí celou situací ve studiu introvertní Karel (Hynek Čermák). S velkými brýlemi na nose hraje figuru uskřipnutou, zakomplexovanou a snaživou, zatímco jeho sestra Lada (Jana Holcová) své malé sebevědomí naopak maskuje silácky působícími gesty i řečmi. Hra podobně jako skutečnost, nemá mužné hrdiny a tragické hrdinky. O to více za nimi můžeme vidět své spolupracovníky, známé, sami sebe. Pokud nám někdo někoho připomíná, pak jen na základě povrchové podobnosti a typického chování, jakým se vyznačuje alkoholik, jaké mají ženy, které alkoholici přitahují, jaké můžeme spatřovat v obyčejných holkách, které chtějí být slavné stejně jako Karlova sestra Lada. To by se ovšem její kapela neměla jmenovat Pichny.
Dobrá zábava, společenský model nebo obojí?
Zelenku (čtu v programu) zajímá, jestli „diváci udělají důležitý krok a svůj prožitek zobecní". „Na co byly dříve čtyři dny, na to jsou teď čtyři hodiny," říká jedna z postav. Čemu dříve sloužily tragédie, to se pokouší Zelenka odvyprávět v situační komedii. Přemýšlím, co z nabízeného může k zobecnění vést, ale na tuto konverzační hru, byť se v ní i vraždí, bych měřítka společenského modelu nebo kritiky nekladla a spokojila se s dobrou zábavou a skvělými herci.
Pokud ovšem aktuální a tvrdě kritický postoj k současnosti nespatříme právě v zobrazování vulgarity a povrchnosti ve vztazích, v zobrazování nesmyslné práce, ve které jen těžko rozpoznat um, natož umění či poslání. Řada sitcomů má vtipy zdůrazněné namíchaným zvukem smějícího se publika. Smích publika je při této podívané častý a opravdový.
Během představení je na co se dívat, je co stíhat a domýšlet, je čemu se smát, je co na mistrovských výstupech herců obdivovat, po představení zůstává v člověku jakási pachuť a prázdno. Možná je to tatáž podoba prázdnoty, která zbude po lidech, kteří myslí a jednají jen „tady a teď", po lidech bez minulosti a bez budoucnosti, po lidech jen ze dne na den přežívajících, nikoli žijících, lidech pracujících pro peníze a bez odpovědnosti k důsledkům.
Pokud lze o nějakém zobecnění hovořit, pak je můžeme vidět v dramatikově schopnosti přenést tento vztah k životu na jeviště. Jestli je možno tímto způsobem napsat hru, která se nás bude týkat nejen až po intelektuální snaze o pochopení a pokusu o výklad, ale zasáhne také naše nitro, ponechávám na každém z diváků. Vidět Dabing street v Dejvickém divadle stojí určitě za to a pokud své zkušenosti autor a herci zúročí a dočkáme se dobrého sitcomu i v České televizi. Tím líp.
Petr Zelenka: Dabing street. Režie: Petr Zelenka. Hrají: Martin Myšička, Hynek Čermák, Václav Neužil, Klára Melíšková, Jana Holcová, Lada Jelínková. Scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Vladimíra Fomínová, dramaturgie: Karel František Tománek, hudební spolupráce: Marek Doubrava. Světová premiéra 1. a 3. prosince 2012
