"Je to druhá pandemická výstava," říká kurátor Otto M. Urban a na mysli má nikoli další téma, které by nastolil koronavirus, ale nové čtení známého motivu. I když s celospolečenským ohrožením zdraví nerezonuje zdaleka tak silně jako Vanitas, zvláštní stav ohrožení velké umělecké bilanci přece jen dává váhu i chuť se do ní ponořit.
V holešovickém industriálním prostoru, který po čase zase naplnily tři souběžné výstavy, poutají Nadějné vyhlídky pozornost už u pokladny nástěnnou malbou s dětským motivem od Jakuba Janovského. Opodál na římse stojí sousoší dvou dětí od Androse Forose. Chlapec a dívka jsou děsivě zdeformovaní, jako by je někdo projel extrémním počítačovým programem na "vylepšení".
Začátek výstavy je pestrý i hlučný a s vervou odhání myšlenku, že by tu snad někdo chtěl idealizovat dětství a rozplývat se nad roztomilostí miminek. Ani Charles Dickens, od jehož románu si kurátor vypůjčil název, není žádná selanka.
Jakmile se sepne fotobuňka, malá postavička v mikině s kapucí začne hlasitě tlouct hlavou o zeď. Chvíli se zdá, že Krištof Kintera své populární dílo z roku 2005 nazvané Revolution vylepšil a že panáček vyťukává nějaký rytmus, to je ale jen sugesce. Jiná chlapecká postava z bílého mramoru od Matouše Háši ukazuje vztyčené prostředníčky.
Na zdi visí barevný tisk s naklonovanou holčičkou, která v šesti sekvencích nafukuje bříško. Fotomontáž z roku 1997 vytvořila Veronika Bromová.
Patří ke starým, hojně citovaným dobrým kouskům, které je radost znovu spatřit - stejně jako obří černá Mimina Davida Černého z roku 1999, sérii obrazů s dětskými autoportréty Petra Nikla, Knížákovy Mutanty z roku 1992 a Kinterova zoufalého revolucionáře, na něhož se návštěvník možná poprvé dívá jako na dětskou postavu, nikoli zmenšeného dospělého.
Mezi potěšující návraty patří též fotografie Ivana Pinkavy, velkoformátová plátna Jiřího Petrboka, série Moji rukojmí od Jiřího Davida či dva temné obrazy Josefa Bolfa z prostředí základní školy, jež podle kurátora nebyly k vidění od povedené výstavy v Rudolfinu roku 2009.
Mezi tím vším se však nacházejí nové práce od zavedených i začínajících tvůrců. Kurátor je spojuje do celků vytvářejících další významy.
"Tváře batolat vznikají podle fotografií Ivaniných přátel a známých," ukazuje Otto M. Urban na zeď pokrytou vykulenými, buclatými tvářemi, které realisticky ztvárnila malířka Ivana Lomová. Nenazvala je podle jmen portrétovaných, ale podle profese, již zastávají v dospělosti. Hlavy bez těl na protilehlé stěně doplňují kresby Magdaleny Rajchlové, jež naopak ukazuje dětské tělíčko jako odkaz na dlouholetý umělecký motiv.
Třetí autorkou na stejném místě je Kateřina Šedá. Její instalace dětských zavinovaček ušitých z oranžových záchranných vest pokrývá celou podlahu a sociální rozměr prací svých kolegyň posouvá do dramatičtější, angažované polohy. "Víme, jaká byla budoucnost těchto lidí, vyrostli z nich celkem úspěšní současníci, doktoři, učitelé," ukazuje Urban na portréty mimin. Poté se otočí k zavinovačkám na podlaze: "Z těch dětí, pro které jsou určeny plovací vesty, nevyrostlo vůbec nic."
Součástí výstavy jsou autentické citáty dětí, které byly v Doxu na vzdělávacích programech. Třeba sedmileté Josefíny: "Narození je začátek celýho života a rozsvěcení hvězdy, kterou máme v hlavě."
Stejný motiv, narození i hvězdu nad křičícím dítětem, namaloval na velký formát Daniel Pešta. Avšak temně, zlověstně. Tentýž autor vytvořil i malý realistický obrázek holčičky na konci výstavy. Je na ní děvčátko jménem Heidi. Dívenka, ozdobená páskou s hákovým křížem, nadšeně svírá v dlani holoubka. Mačká ho ale moc, holoubek krvácí a evidentně z něj vyprchal život.
Podobné téma nabízejí i sousední obrazy od Siegfrieda Herze. "Zabýval se otázkou, kde se v člověku bere zlo," říká Otto M. Urban u přemalovaných fotografií dětí z Osvětimi. K nim Herz vytvořil ještě dva dětské portréty: z jednoho shlíží žák Adolf Hitler, ze druhého budoucí německá herečka Brigitte Helmová, známá z filmu Metropolis. "Oba byli stejně staří, vyšli ze stejného prostředí, ale reprezentovali zcela odlišné principy civilizace," komentuje kurátor.
Seznam umělců na výstavě pokrývá tři generace českých autorů, tři dekády i nejrůznější styly, snad kromě performance. Obrazy tu vystavují Lubomír Typlt, Adam Štech, Eva Koťátková nebo Pavel Forman. Sochy představují Jaroslav Róna či Viktor Frešo.
Kurátor je obzvlášť hrdý na zápůjčku Otesánka, loutky ze stejnojmenného snímku režiséra Jana Švankmajera. Video a film zastupují práce Marka Thera, Martina Zeta, Josefa Bolfa a také Viliama Dočolomanského s jeho experimentální skupinou Farma v jeskyni.
Nadějné vyhlídky jsou reprezentativní, široce přístupnou výstavou mixující zavedené autory s těmi zatím méně známými. Nezahlcuje koncepty a teorií, myšlenkové pozadí tématu a jeho inspirace shrne teprve připravovaný katalog.
Výstava
Nadějné vyhlídky
Centrum současného umění DOX, Praha, výstava potrvá do 24. dubna.
