Zápůjčkou drobného obrazu od Jana Zrzavého z Národní galerie přehlídka začíná. Na opačné straně je hromada starých páskových kazet, „originálů“ i nahraných a ručně popsaných skladeb od známých kapel. Nechybí kazeťák, kde burácí něco od The Doors, Beatles nebo cokoli, co si kolemjdoucí vybere.
Název výstavy zní jako hudební album - Vladimír Skrepl: Remixed & Reimagined. Kurátor Otto M. Urban oslovil osm umělců, Skreplových kolegů a především bývalých žáků: Evu Koťátkovou, Adélu Součkovou, Josefa Bolfa, Jakuba Hoška, Krištofa Kinteru, Jiřího Kovandu, Jana Šerých a Marka Thera. Ti se svými díly hlásí k učiteli, který je silně formoval.
Výstava zdůrazňuje jeden paradox. Skrepl inspiroval mnoho umělců, kteří mají mezinárodní úspěchy, sám ale zůstává nedoceněný.
Do výstavního mixu či remixu se počítá i několik jeho obrazů a objektů nebo pár zápůjček. Kromě Zrzavého Kleopatry, vedle které visí Skreplova parafráze s pouštní krajinou bez Kleopatry, je v Doxu také plastika Puberta od Jana Štursy, africké sošky nebo z Národního muzea zapůjčená vycpanina hyeny skvrnité. Je to historický kus, šelmu v roce 1891 přivezl cestovatel Emil Holub.
Měkké monstrum
Výzvu připomenout svého učitele pojal každý jinak. Eva Koťátková rozšířila svou už hotovou práci Rozhovory s monstrem. Obří chobotnatá textilní loutka vypráví ženským hlasem o traumatech, jež prožívají lidé vyloučení pro svou sociální nebo zdravotní jinakost. Měkce ztvárněné monstrum doplňují Skreplovy akvarelové malby z 90. let minulého století.
Jiří Kovanda, někdejší Skreplův asistent v ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění, vystavil staré zápisky z příprav na hodiny a vedle toho ještě instalaci z umělých kytek bez květů.
Adéla Součková na stěny uhlem namalovala ženské postavy potřené hlínou smíchanou s popelem. Zhmotnila tak zájem o fetiše, který ji s někdejším učitelem spojuje. Jednu postavu znázornila i na podlaze a rozdělila ji do políček jako skákacího panáka. Místo malých kamínků, se kterými se hraje, však na zemi leží velké balvany. „To je Vladimírův vstup. Je to jeho nadsázka, rozhodně to není kamínek, se kterým se může házet,“ směje se umělkyně.
Mark Ther připravil kolekci šatů, které na sobě údajně měla operní pěvkyně Maria Callasová, již Ther obdivuje a Skrepl jako hudební znalec možná také.
Krištof Kintera vystavuje zmáčklou plechovou popelnici. Velkokapacitní nádoba, jaká stojí na sídlištích, vzdáleně připomíná Skreplovy brutální objekty z odpadu. Popelnici nazvanou Síla osudu doplňují Skreplovy kresby. Jan Šerých pak namaloval obrazy, do kterých zašifroval Skreplovo jméno.
Na konci výstavy malíři Josef Bolf a Jakub Hošek vytvořili společnou instalaci, jež připomíná atmosféru Skreplova ateliéru. Hlučící kazeťák a rozsypané kazety podtrhují punkové vyznění rychlých, divokých maleb. Prolínají se na nich Hoškovy špičaté tvary a Bolfovy mokvající figury. Pod obrazy stojí i Skreplovy objekty slepené z hraček a jiných předmětů.
Předkapela z Litochleb
Hudební podkres připomíná, že Vladimír Skrepl je také amatérským hudebníkem, jak jej poznal Josef Bolf. „Poprvé jsem ho zaznamenal před mnoha lety na koncertě v Kulturním domě Litochleby na Jižním Městě. Hrál na kytaru v kapele, co dělala předkapelu na punkovém koncertě,“ říká malíř, který u Skrepla studoval a jednu dobu s ním sdílel ateliér.
Bolf oceňuje jeho neortodoxnost. „Dokáže se na věci dívat jinak. Když jsem jako student nevěděl, kudy dál se svým malováním, začali jsme se spolu bavit o hudbě, kterou jsem zrovna poslouchal, a mně nějak docházelo, co dál.“
Jiří Kovanda zase Skrepla poznal v 80. letech na jedné z bytových výstav. „Naprosto klíčové pro mě bylo, když mě v polovině 90. let přizval ke spolupráci na Akademii výtvarných umění. Toho si velice cením, zcela mi to v pozitivním smyslu proměnilo mé působení a zaměření. Jeho způsob práce ve škole, jeho přístup ke studentům jsem v podstatě drze okopíroval a praktikuju ho dodnes na fakultě v Ústí nad Labem,“ vysvětluje Kovanda.
Adéla Součková, která na akademii přestoupila z ateliéru kresby ke Skreplovi, jej oceňuje jako osobitého učitele. „Na rozdíl od ostatních pedagogů nám nenabízel žádná řešení. Nechával nás topit se v řešeních, která jsme nenalezli. Neříkal, jak mají věci být. To bylo pro mě moc důležité. Nenabízel učení se nějakého vzorce v mistrovském ateliéru, neukazoval, jak se věci dělají, ale nechával nám tvůrčí zodpovědnost, ve které nám jen lehce pomáhal,“ líčí.
Také pro Marka Thera byl Skrepl učitelem, i když ne jediným. Na akademii prošel několika ateliéry. „S Vladimírem Skreplem jsme se poprvé poznali v roce 1998, když vstoupil do ateliéru Jiřího Davida, kam jsem dělal talentové zkoušky. Jeho témbr a klapání podpatků černých polobotek byly nezapomenutelné,“ vybavuje si.
Eva Koťátková v chystaném katalogu popisuje svou vzpomínku na Skreplovu výstavu ve Špálově galerii. Roku 2001 ji viděla ještě předtím, než se na akademii přihlásila. Bylo to v době, „kdy nás na střední drilovali v realistickém kreslení aktů, okolí varovalo, že z holek umělkyně nebudou (‚jejich místo je jinde‘), a já jsem ještě nedokázala pojmenovat, proč se v mojí práci objevují znesvobodněná zvířata, úzkostní lidé, fragmentární těla a vztahy založené na neviditelném násilí a dominanci,“ píše.
Na Skreplově výstavě se setkala s něčím podobným: „Pamatuju si na psy, lebky, kosti, slunce, šibenici, stěnu z rozložených banánových krabic, vánoční ozdoby, někoho mezi člověkem a lenochodem, horizontální a vertikální těla - masturbující, v amoku nebo zmražená, nedržící pohromadě, ztracená, zbavená obvyklých opor, dominovaná, uvězněná ve stereotypních gestech a způsobech zobrazení. Na to, jak přitažlivě může vypadat ošklivost.“ Vladimír Skrepl vystavoval malby a objekty, kterými procházely stejné motivy.
„Přišlo mi tehdy fascinující, jak se dá neilustrativně a silně vyjádřit vnitřní neklid i neklid společnosti a jak může výstava fungovat, aniž by ji autor musel nějak výrazně interpretovat,“ vzpomíná Eva Koťátková, která o rok později začala studovat ve Skreplově ateliéru.
Šestašedesátiletý Vladimír Skrepl se nedostal na žádnou uměleckou školu, vystudoval tedy dějiny umění a mnoho let působil v Galerii hlavního města Prahy. „Jeho tvorba i osobnost jsou na naší umělecké scéně nepřehlédnutelné již od konce 80. let,“ uvádí kurátor současné výstavy Otto M. Urban. Podle něj Skrepl do zdejšího uměleckého prostředí přinášel témata či motivy, které v širším kontextu příliš vidět nebyly a oceňoval či obdivoval je jen úzký okruh lidí.
Skrepl sice mnoho umělců ovlivnil, sám ale například dosud neměl velkou retrospektivní výstavu ani mu nevyšla monografie. „Možná je prostředí na jeho typ práce trochu konzervativní. Zasloužil by si reprezentativní zařazení, retrospektivu, institucionální zájem… ale nemyslím si, že by nebyl známý,“ míní Josef Bolf.
„Vladimírův vliv je opravdu nepřehlédnutelný, jeho ateliérem na Akademii výtvarných umění prošla celá řada dnes již etablovaných umělců a umělkyň. Má smůlu ovšem v tom, že dnešní scéna preferuje jiný typ umělecké tvorby, a to tvorbu spíše vymyšlenou, prostoupenou ideologiemi a opatrně korektní, což je v rozporu s jeho živelným přístupem,“ myslí si Jiří Kovanda.
Výstava
Vladimír Skrepl: Remixed & Reimagined
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 30. ledna.
