"Za panem Runtákem je kariéra ředitele exekutorského úřadu," připomíná Juříková, že sběratel od roku 2001 šéfuje přerovským exekutorům. "Obávám se, že financování jeho sbírky by mohlo pocházet z této činnosti. Je to samozřejmě činnost zcela legální, nicméně některé její neblahé dopady na společnost se nedávno i parlament rozhodl zmírnit v takzvaném milostivém létu, aby tak novelou občanského soudního a exekučního řádu pomohl nejzranitelnějším skupinám lidí z nezvladatelných dluhů," argumentuje Juříková.
Exekuce jsou jednou z příčin, proč se statisíce Čechů ocitly v dluhové pasti. Právě završené milostivé léto, díky kterému se lidé mohli zbavit vysokých dluhů u veřejnoprávních institucí, Robert Runták podle svých slov akceptuje, byť je proti jeho opakování. Nepopírá ani, že svou sbírku financuje také z peněz, které vydělal jako exekutor.
"Všechna ta díla jsem poctivě a transparentně zaplatil, čímž jsem určitě mnoha umělcům pomohl v jejich působení," reaguje ale Runták. "Až paní Juříková nebo další kritici mojí osoby vloží do kultury ze svých vlastních peněz, nikoli z peněz erárních, alespoň dvacetinu toho, co jsem do ní vložil já, mohu o jejich slovech aspoň začít přemýšlet," argumentuje. Runták provozuje soukromou Telegraph Gallery, Juříková šéfuje galerii zřizované hlavním městem.
Vysvětlení, proč byla žádost o zápůjčku díla Krištofa Kintery stažena, se Runtákovi podle jeho slov nedostalo. Za odmítnutím vidí nevraživost vůči soukromým sběratelům, respektive širší boj mezi českými veřejnými a soukromými institucemi. V debatě na Facebooku Runták konkrétně jmenoval třeba ještě královéhradeckou Galerii moderního umění.
Její ředitel František Zachoval říká, že v případě, jako je Kinterův Plumbař, by zápůjčce nebránil. "Pokud by například kurátor nebo umělec požadoval jedno specifické dílo, které je nezastupitelné, tak by to mělo být umožněno," myslí si Zachoval.
Uvědomuje si, že koupí díla sběratelé pomáhají umělcům, pro něž jde často o hlavní příjem. To ale podle Zachovala nevylučuje obezřetnost k zápůjčkám od majitelů, kteří "mají své sbírky také pro společenskou katarzi, protože jejich minulá nebo i současná podnikatelská činnost je společensky problematická", jak dodává.
Magdalena Juříková poprvé odmítla zapůjčit do Galerie hlavního města Prahy dílo vlastněné Robertem Runtákem před třemi roky. Tehdy se externí kurátorka retrospektivy malíře Bedřicha Dlouhého obrátila na sběratele s prosbou o zápůjčku. Ředitelka ji však upozornila, že v Runtákově případě je to pro galerii "neprůchodné".
Spolupráci s jinými soukromými sbírkami Juříková neodmítá, i když k ní Galerie hlavního města Prahy přistupuje méně často než v případě institucí. "Vyplývá to z našeho dosavadního výstavního programu, kde byly časté monografické výstavy žijících autorů, a zde dominují především zápůjčky od autorů samotných, nebo větší projekty zaměřené na historický materiál z institucí," objasňuje Magdalena Juříková.
Nedoporučili by to
Spor okolo Kinterova Plumbaře a potažmo postoje veřejných galerií k soukromým sběratelům v uplynulém týdnu vzbudily debatu na výtvarné scéně.
"Myslím, že ta řádka na popisce u vystaveného díla oznamující majitele díla není tak podstatná," komentuje Michal Novotný, ředitel Sbírky současného a moderního umění Národní galerie v Praze, který by za podstatnější etickou otázku považoval například sponzoring. "Ale pokud jde o zápůjčky, tam vstupuje do hry také autor díla, který by byl ostrakizován," namítá.
Národní galerie si ze soukromých sbírek půjčuje často a podle Novotného nemá žádná pravidla, jež by to z etických důvodů omezovala. "Záleží na kurátorovi, který výstavu připravuje. Ovšem vždy by mělo být obhajitelné, že každé dílo má na výstavě z hlediska koncepce a obsahu své důležité místo," uvádí Novotný. Zároveň by se podle něj díla ze soukromých sbírek neměla objevovat ve veřejných institucích jen proto, aby se zhodnotila a byla následně předmětem dalšího obchodování.
"Plumbař je nepochybně jedním z nejdůležitějších děl Krištofa Kintery. Sbíhá se v něm celé spektrum uměleckých i obecnějších kulturních motivů, kterými se vyznačovala jeho doba. Výstava o českém umění 90. let bez něj bude ochuzená," myslí si kurátor Jiří Ptáček. Podle něj Galerie hlavního města Prahy odmítnutím zápůjčky dala najevo, že "za důležitější považuje svůj etický profil".
Právě Ptáček před třemi lety řešil dilema, zda se sběratelem Runtákem spolupracovat. Přerovský exekutor tehdy v Olomouci otevřel vlastní galerii Telegraph a nabídl Ptáčkovi, aby připravil zahajovací výstavu umělce Václava Stratila. Kurátor souhlasil.
"Po zvážení různých pro a proti se jedním z důvodů k souhlasu stala i má představa, že Robertu Runtákovi i jeho oponentům ukáži, že i když pociťuji etický problém, tak k němu mohu přistoupit bez osobní nevraživosti," ohlíží se dnes Ptáček.
Věděl, že nezanedbatelná část výtvarné scény by mu spolupráci nedoporučila. "Byl to tehdy od mě poněkud složitý konstrukt, ale sliboval jsem si, že by to mohlo otevřít nový, třeba i plodnější koridor diskuze. Nestalo se tak, a zpětně vidím hodně naivity v tom, že jsem to od své participace očekával," říká kurátor.
Vernisáž Ptáčkem připravené výstavy v Telegraph Gallery nakonec narušil protestní happening studentů výtvarných oborů s transparentem "špinavý prachy za obraz neschováš".
Tato akce zviditelnila spor, který do jisté míry kopíruje debatu ze zahraničí. V posledních letech instituce jako newyorské Muzeum moderního umění nebo pařížský Louvre pod tlakem veřejnosti zpřetrhaly vazby třeba s rodinou Sacklerových, výrobci opiodiů, zatímco londýnská Tate Modern ukončila spolupráci s ropnou firmou BP.
Někteří umělci nebo kurátoři v této souvislosti mluví o takzvaném artwashingu, kdy si výrobci neekologických či podle nich neetických produktů skrze výtvarné umění očišťují jméno a původ příjmů.
Každý se může rozhodnout
Robert Runták tvrdí, že kvůli původu svého majetku se s odmítnutím často nesetkává. "Výslovně mi toto nikdo neřekl ani nenapsal. Na druhou stranu vidím, kam se zápůjčky ze sbírky v minulosti realizovaly, a dnes tomu tak už není. Jde zejména o Galerii moderního umění v Hradci Králové a Galerii hlavního města Prahy. U velké většiny veřejných institucí však žádné překážky nebo obstrukce nepozoruji," říká.
Ze své sbírky, kterou systematicky rozšiřuje posledních zhruba 12 let a jež čítá už přibližně 2000 děl, jen vloni zapůjčil přes 200 prací, z toho zhruba dvě třetiny veřejným institucím.
Podle registru smluv práce z Runtákovy kolekce v posledních letech využily například kutnohorská Galerie Středočeského kraje, Západočeská galerie v Plzni, Galerie výtvarného umění v Ostravě nebo Muzeum umění Olomouc. Ze zahraničních destinací sběratel jmenuje londýnskou Tate Modern nebo jihokorejské Daegu Art Museum.
Zápůjčky podle Runtáka bez problémů proudí i opačným směrem, z českých veřejných sbírek do jeho Telegraph Gallery. Hladce většinou probíhá i nákup nových děl.
"S tím, že by mi umělec odmítl prodat svoje dílo s poukazem na moje působení v exekuční oblasti, se setkávám jen velmi výjimečně. Nicméně mohu potvrdit, že se to minimálně dvakrát stalo," říká sběratel a jmenuje malířku Ladislavu Gažiovou a sochaře Ondřeje Filípka. "Další jméno si v tomto okamžiku nevybavuji, ale určitě existuje celá řada dalších umělců, kteří by mi svoje dílo neprodali. Většinou však jde o takové umělce, akvizici jejichž děl vůbec ani nezvažuji," dodává Runták.
Občasné odmítnutí bere jako fakt. "Každý má svrchované právo rozhodnout, komu svoje dílo prodá, anebo neprodá. To zcela respektuji. U zápůjček na výstavy je to přeci jen ale dost jiné, tam už ředitel zasahuje zcela zásadně do sféry umělce nebo kurátora," myslí si sběratel.
V tom mu dává za pravdu umělec Krištof Kintera, jehož Plumbař současnou kauzu odstartoval. "Je veliká škoda, že nemůže být po letech zase ukázán. Obětí nejsem já, ale samotné dílo," myslí si.
Nový úhel pohledu
Plumbaře vytvořil Kintera roku 1995 jako alegorii komunikačně přehlceného světa. Oblékl se do stříbrné kombinézy, nasadil helmu a s olověnými, sotva průhlednými brýlemi na nose se "ufounsky" procházel po městě. Plumbařovi postavil i olověný příbytek připomínající řopík, jak se říká betonovým vojenským stavbám prvorepublikového opevnění. Ten Kinterův je potažený plechem a také uvnitř zařízený kovově.
Součástí instalace je videozáznam performance, jak Plumbař bloumá městem. "Je to postava, která se odstiňuje od přemíry signálů z okolního světa. Přitom v roce 1995 internet teprve začínal. Teď po sedmadvaceti letech to nabírá nový úhel pohledu. Těch signálů je mnohem víc, i potřeby odstínit se od přemíry informací," ohlíží se Kintera.
Plumbař byl naposledy k vidění před pěti lety na brněnské výstavě Kmeny. Před deseti lety olověný příbytek se vším zařízením vystavila také Galerie hlavního města Prahy na Kinterově velké přehlídce Výsledky analýzy. Tehdy ale Plumbaře ještě vlastnil sběratel Karel Babíček. Kovový objekt neměl dobře uskladněný, a tak když došlo na přípravu výstavy, musel autor domek prakticky celý vyrobit znovu.
Do sbírky Roberta Runtáka se Plumbař dostal později, kdy mu jej Babíček prodal. Skutečnost, že nyní je pro jednu z nejvýznamnějších českých institucí dílo zakázané, Krištof Kintera nechápe a ředitelce Galerie hlavního města Prahy to má za zlé.
"Pracovala pro Vladimíra Železného, který pro mě v devadesátých letech reprezentoval to nejhorší, co sběratel může představovat. Byl ředitelem soukromé televize, která oblbovala nadpoloviční část národa. Z mého pohledu byl také nepřijatelný a ona mu pořádala jeho soukromou sbírku," připomíná Kintera, že Juříková před nástupem do Galerie hlavního města Prahy spravovala soukromou sbírku Galerie Zlatá husa vlastněné Železným, někdejším majitelem televize Nova.
Juříková však srovnání Železného s Runtákem odmítá. "'Oblbování' národa, který se v hojném počtu nechal oblbovat a dobrovolně sledoval komerční televizi, nelze srovnávat s exekutorskou činností, která probíhala tak, jak ji reprezentoval úřad v Přerově," namítá Juříková, a naopak zmiňuje sedm let starou kárnou žalobu, kterou na přerovského exekutora Tomáše Vránu podal tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán z hnutí ANO.
Umělce Krištofa Kinteru mezitím neusmiřuje ani náhrada za Plumbaře. Na výstavě Heroin Crystal budou jeho Mluviči, kinetické sochy, maličké dětské postavy, které vyslovují zneklidňující otázky. "Je to jiné dílo, jiný kontext, o náhradu nejde," dodává Kintera.
