Recenze - Ať dělá extvrdohlavec Jaroslav Róna (1957) co chce, vyjde to v podstatě nastejno. Tento sochající a malující sklář s výzorem přerostlého fauna zůstává už několik desetiletí ve všech ohledech natolik sám sebou, že je rozpoznatelný na první pohled - a tak už to zřejmě zůstane.
Je nejvýraznějším a jediným domácím představitelem rónoidního expresivního primitivismu, který budí stejně tak obdiv jako negativní vášně. Své sochy s oblibou instaluje do veřejného prostoru; a tam, kde je to možné, vybírá si místo, které je samo o sobě nositelem významu, ať je to zaklenuté gotické sklepení, romantická ruina nebo vysoký horizont s otevřeným nebem.
Může se zdát, že když mu není dopřáno realizovat své představy v odpovídajícím formátu a prostředí, namaluje obraz. Opravdu, postavy na jeho plátnech jakoby se v mnoha případech vylouply z forem, ve kterých odlévá své bronzy. Rozdíl je pouze v koloritu - který je ve skutečnosti jediným faktorem, jenž se u tohoto autora zřetelně vyvíjí.
Rónova tvorba se vyznačuje podobou, která se obecně vžila pro umění dávných kultur a civilizací, také proto je často vykládána prostřednictvím idolů, model a podobenství. Jeho nejnovější výstava v pražské Galerii Roberta Guttmanna nazvaná právě Podobenství je toho dalším dokladem. Přitom je příznačné, že její název nepochází od autora, ale kurátora - ředitele Židovského muzea v Praze Arno Paříka.
Je pravda, že Róna je přiznaný symbolista a mnoho jeho děl odkazuje svými názvy například k bibli. Ale on sám je přitom ve své inspiraci stejně současný a civilní jako autoři o generace mladší. Jeho plátna nezřídka představují jakési malované koláže, které čerpají z tady a teď.
Jinými slovy z každodenního života se vším, co přináší; včetně drobných vizuálních absurdit, zážitků z cest nebo fotografií z časopisů. Když k tomu připočítáme literaturu, sny a soukromé vtípky, je tady skoro celá škála Rónovy imaginace.
Do mýtotvorné polohy vše posunuje jeho stylizace, dráždivá barevnost, „toporný" rukopis, plus schopnost výběru a koncentrace na podstatné věci. Róna má prostě dar působit jako vizionář, nebrání se mu a plně ho využívá. Jeho přitažlivost ještě zvyšuje skutečnost, že nerezignoval na téma a stále dokáže - a hlavně se nestydí - prostřednictvím obrazů, soch a kreseb vyprávět příběhy, jakkoli je to dnes nemoderní.
Rónovy práce nepřekypují mnohostí zobrazovaných objektů. Naopak, jsou skládané v podstatě z několika málo asociativních, kompozičně většinou osamocených detailů, a to jim dodává jak na údernosti, tak zdánlivé čitelnosti. Svou relativní přehledností a výraznou symbolikou dokážou zasáhnout i oslovit skoro každého.
Volba jednotlivých motivů - mezi nimiž nechybějí kostlivci, lodě, ostrovy, labyrinty, útesy, měsíc nebo opice - ale ve svém celku většinou představuje výkladově natolik mnohoznačná znamení, že v podstatě vylučují jediný výklad, což samozřejmě přispívá k rafinovanému kouzlu a tajemství jeho prací.
Především s ohledem na to, se zdá být v podstatě jedno, že Jaroslav Róna už poměrně dlouho tradičně koncipuje výstavy jako své the best of doplněné novými díly. Také současná výstava výběrově zahrnuje práce za posledních deset let.
Tento přístup je sice možné mu vyčítat, ale kdo ji bude prostě vnímat jako několik dalších stránek jeho uměleckého vyprávění, asi jen těžko může být zklamán.
Jaroslav Róna: Podobenství. Galerie Roberta Guttmanna, Praha 1. Výstava trvá do 10. května.
