Aktuálně.cz: Projekt Vetřelci a volavky popularizuje a chrání normalizační sochy ve veřejném prostoru. Dobu normalizace jste si vybral záměrně?
Pavel Karous: Politicky je doba normalizace pochopitelně všeobecně špatně vnímaná, bohužel se tento negativní vztah společnost promítl i na hmotné kulturní dědictví. Výtvarné realizace z tohoto období jsou tím pádem v největším ohrožení a zaslouží si aktuální ochranu. Pro mě osobně je zájem o normalizaci také jistý pokus o archeologii doby mých rodičů a mého předškolního dětství, má to tedy i takový melancholický tón s velkou dávkou ironie.
Vetřelci a volavky
Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992.
Publikace se stala Nejkrásnější českou knihou 2013 v kategorii Vědecká a odborná literatura. Prestižní vydavatelství Stiftung Buchkunst jí v rámci soutěže Nejkrásnější knihy světa 2015 udělilo čestné uznání.
A.cz: Stejně negativní pověst jako umění ve veřejném prostoru z doby normalizace má i samotná architektura navzdory tvrzení odborníků, že jde většinou o velmi kvalitní stavby. Proč veřejnost zaujímá ke kulturnímu dědictví této doby odmítavý postoj?
Současný režim musí neustále vyvolávat antikomunistické nálady, protože jediné, co o současném zřízení můžeme říci pozitivního, je, že je lepší než ten předchozí. Neodborná veřejnost, kam počítám i politickou reprezentaci, dá raději zelenou k zničení nějaké nevinné budovy jenom proto, že byla postavena ve špatné době, než aby se zabývali její kvalitou.
V konkrétních případech se ale ukáže, že byl ideologický, a tedy co se týče hodnocení architektury nesmyslný argument jen záminkou pro překrytí netransparentního zásahu do urbanismu města, který prospívá jen úzké zájmové skupince, a ne široké veřejnosti. Široká veřejnost řízenou mediální kampaň pak přijme za svou, jak se ukázalo například na příkladu bourání mimořádně kvalitní architektury hotelu Praha.
A.cz: Normalizační tvorba by se tedy neměla odsuzovat jako celek.
To jistě ne.
A.cz: Dalo by se nějak číselně vyjádřit, kolik kvalitních děl vzniklo ve srovnání s těmi nekvalitními?
Jenom v Praze bylo ve sledovaném období osazeno na 2200 výtvarných realizací, z toho byl dobový průměr kvality poměrně vysoký, nerealizovaly se až na tzv. ideový (propagandistický) generel téměř žádné kýče. Z celkového objemu se prosadily propagandistické realizace tak ve výši pěti procent, naopak deset procent byly věci mimořádně odvážné - geniální, které svoji dobu, ale i dobu následující výrazně předčily.
A.cz: Jak byste popsal oficiální umění normalizační doby?
Výtvarné realizace v architektuře v 70. a 80. letech nejsou homogenním celkem, ale těžiště tvorby by se dalo zahrnout označením "pozdní moderna", škodolibě pak "unavená moderna".
A.cz: Název projektu je odvozen z typologie, kterou jste si pro sochy vytvořil. Jaké další kategorie kromě vetřelců a volavek jste v ulicích města našel?
Z ústní slovesnosti jsem zaznamenal výrazy jako: Trifidi, Trilobiti, Ztratila klíče, Pučící hlízy… tyto názvy se pak staly návodem pro vytvoření mojí svévolné taxonomie.
A.cz: A narazil jste v ulicích měst na nějaké "klenoty"?
Veřejný prostor našich měst je nebo byl plný klenotů, které snesou srovnání s tím nejlepším, co vznikalo v 70. a 80. letech na Západě. Za všechny mě napadá keramický obklad tunelu Letná od Zdeňka Sýkory, jedná se o světové prvenství v aplikaci počítačového umění v architektuře. Na komínu je výsek z širší černobílé geometrické struktury vytvořené výpočetní technikou. V 70. letech se s něčím podobným ve světě nesetkáme.
Patřil mezi ně také unikátní světelný objekt v průchodu ve stanici Náměstí Míru od Václava Ciglera. Tam byl obří nakloněný válec, který procházel šikmo stropem vestibulu stanice a byl zakončen množinou světelných bodů, ty se rozsvěcely v různých dekorativních množinách v závislosti na biorytmech řízených programátorem. Škoda je, že tato mimořádně progresivní, kinetická, site specific instalace, řízená programem z roku 1978, "musela" ustoupit komerčnímu využití prostoru vestibulu (trafika, sázková kancelář).
Zásadní realizací v době normalizace byl také rozměrný, zcela abstraktní skleněný objekt "Kontakty" od světoznámého tvůrčího páru Libenský - Brychtová ve vestibulu stanice metra Národní třída. Ta zase musela ustoupit privatizaci veřejného prostoru.
A.cz: O normalizačním výtvarném umění ve veřejném prostoru mluvíte jako o čtyřprocentním. Proč?
Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení, tento zákon zanikl v roce 1991. Ještě v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění - neplést s gay kulturou.
A.cz: Považujete tuto podmínku, kterou ukládal stavební zákon, za pozitivní?
Samozřejmě! Koneckonců je to zákon, který platí všude v Evropě i po ukončení studené války. V Evropě tento zákon nebo jeho obdobu v současnosti kromě České republiky nemá Bulharsko, Makedonie, Moldavsko, Ukrajina, Bělorusko a Ruská federace. Slovensko si zákon zavádí, v platnosti bude od příštího roku.
Systém "1 % for Art" funguje taky jako běžná městská vyhláška ve velkoměstech v Severní Americe. Zákon má také několik důležitých prováděcích pokynů, například že každé takové zakázce musí předcházet transparentní soutěž s odbornou výběrovou komisí. To do jisté míry zajišťuje vysokou kvalitu realizovaných děl.
A.cz: A kolika novými realizacemi je veřejný prostor osazován dnes?
Jak už jsem říkal, v 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Po roce 1991 do současnosti se osadilo pouze 56 nových, v průměru mnohem horší úrovně než za předchozího režimu, protože díla nejsou vybírána odbornou výběrovou komisí, ale politickou reprezentací, která je zpravidla vizuálně negramotná.
A.cz: Jsou podle vás Češi k veřejnému prostoru lhostejní?
Smutným dědictvím normalizace je, že Češi nejsou zvyklí vnímat veřejný prostor za svůj, a tak pokud ho někdo oklešťuje o kulturní dědictví, ničí jeho genius loci, zneužívá ho pro osobní komerční zájmy nebo přímo jako privatizovaný zaniká, není nikdo, kdo by ho bránil. Je to škoda. Naše neschopnost přistoupit k fyzickému veřejnému prostoru jako k místu nás všech, kde se máme potkávat a kde má dojít ke konsenzu, úplně atomizuje společnost. Není nárůst xenofobie a rasismu či jiných sociálně-patologických jevů také důsledkem toho, že spolu nesdílíme žádný prostor?
