Hojně spolupracuje také se zdejšími galeriemi. Aktuálně se třemi: na zámku Hluboká jsou k vidění díla Lubomíra Typlta pod názvem Tančící pentagon, v olomoucké galerii Telegraph je souborná výstava German Painting Now a pražská DSC Gallery přichystala první sólovou přehlídku německého malíře Martina Edera.
"Jediná věc, které jsem si všimla, je jistá alergie na utopie. Nevěří mýtům," odpovídá osmačtyřicetiletá Nealová na dotaz Aktuálně.cz, zda mají umělci z postkomunistického bloku něco společného.
Při návštěvě nového města prý ráda chodíte na hřbitovy. Je to pravda?
Adrian Ghenie mi jednou řekl, že když přijedu do země bývalého Rakouska-Uherska, najdu tam překrásné hřbitovy. Měl pravdu. Takže když se ocitnu v novém městě a rozhlížím se, jdu na kafe, projdu se po centru a také zajdu na hřbitov. Je to klidné, krásné místo. Beru to i jako lekci pokory. Vidíte skvělé náhrobky významných lidí, kteří teď leží v zemi. Je to memento, že život je krátký a měli bychom se snažit.
Máte na cestách nějaký způsob, jak danou zemi nejlépe poznat?
Samozřejmě navštěvuji galerie. A také umělce. Ti jsou jako detektivové, s nimi má člověk možnost projít společnost skrze všechny struktury odspoda až na nejvyšší místa. Jsou obvykle velmi otevření, hodně času tráví v ateliéru, ale zároveň rádi komunikují. Dozvím se, jak žijí, kam chodí. Ukážou mi oblíbená místa - mám pocit, že je to to ryzí, že mi představují to podstatné ve své zemi, ne verzi pro turisty. Mám přátele na mnoha místech světa, je to velké privilegium, to mě na práci baví.
Zní to jako práce snů.
Nejraději navštěvuji umělce v ateliérech a prohlížím si jejich rozpracované obrazy. To je fascinující, moct sledovat tu proměnu, když díla potom vidím už hotová na výstavě. Porovnávám, jak se to změnilo, ptám se na ten zápas, který autor musel při práci podstoupit.
Jak jste se seznámila s Danielem Pitínem, Adamem Štechem, Lubomírem Typltem a dalšími českými malíři, které vystavujete?
To je dlouhá story. Studovala jsem umění, ale předtím, na začátku 90. let, jsem potkala historika Rogera Moorhouse, který s Normanem Daviesem pracoval na knize o historii Vratislavi nazvané Mikrokosmos (česky ji roku 2006 vydal BB/art, pozn. red.). Povídal mi o východní a střední Evropě. Přitahovalo mě, jak hodně se tady měnila historie - války, císařství.
Potom jsem jako studentka na Oxfordu získala cestovní stipendium a strávila jsem je roku 2001 v Praze. Po škole jsem učila, byla jsem lektorkou a také jsem psala o umění do novin. Několikrát jsem se do Prahy vrátila jako novinářka, v roce 2005 jsem potkala Daniela Pitína, poznala jsem galerii Hunt Kastner a mnoho dalších galeristů, ředitelů muzeí i umělců. Mezi nimi také dva Rumuny, Adriana Ghenieho a Victora Mana, kteří se později stali velmi úspěšnými.
To jste ještě nebyla kurátorkou, ale novinářkou. Jak vás napadlo psát o umělcích střední a východní Evropy?
Říkala jsem si: nežiju v Londýně, ale v Oxfordu. Nechci psát o londýnských výstavách, o těch píší stovky jiných. Proto mě napadlo referovat o dění v Praze, Budapešti nebo Kluži. V redakcích, pro které jsem pracovala, mi dali zapravdu. Tehdy se v Británii moc nevědělo, jaké umění ve střední a východní Evropě vzniká. Nebyla komunikační síť. Tak jsem začala představovat tento region kulturní obci nejen v Británii, ale také v dalších zemích: Americe, Švýcarsku nebo Německu.
Jak jste se stala kurátorkou?
Začalo se to nabalovat, umělci a galeristé mi představovali další autory, v roce 2005 jsem navštívila opravdu hodně míst a začala jsem dostávat nabídky od galerií, abych umělcům, o kterých jsem psala, přichystala výstavu. To jsem poprvé zkusila v roce 2006. Jedna z prvních byla v texaském Austinu, potom v Los Angeles. Tam se kromě jiných představil i Daniel Pitín.
Proč se orientujete především na figurální malbu?
Když jsem vyšla ze školy, bylo téměř nemyslitelné, že by se někdo například v Londýně uchytil jako figurativní malíř. I jinde to bylo zatracované. Všichni dělali jen videa a fotografii - jako by malíři vymřeli. Věděla jsem, že to není pravda.
Myslím, že důvod, proč se umění tak rozdělilo, byl motivován politicky. Západní svět, hlavně Amerika, propagovala konceptuální umění, které bylo velmi vzdálené socialistickému realismu prosazovanému zase komunistickým blokem. Možná, že styly jako kubismus nebo surrealismus by trvaly déle nebo by měly jiná východiska, kdyby nebylo světových válek. Na konci čtyřicátých let evropská malba zkolabovala. Do roku 1945 byla centrem světového umění Paříž, potom se jím stal New York. Vznikl abstraktní expresionismus a mnoho nových, figurální malbě vzdálených myšlenek. Byl to ale nepřirozený zlom.
Podařilo se ten rozkol překonat?
Ano, je jasné, že figurativní malba není mrtvá, i když řadu let byla ignorovaná. Myslím, že současnost malířům přeje, obzvlášť těm ze střední a východní Evropy. Instituce jako Tate Modern v Londýně nyní mají sbírkové komise, které pomáhají shromažďovat umění z různých, dosud opomíjených koutů světa. Například v Tate před čtyřmi nebo pěti lety vznikla akviziční komise pro Rusko a východní Evropu.
Konečně vidíme přehodnocení toho, co se odehrálo ve 20. století, umělci zase navazují na to, co se odehrálo například před 100 lety. Není neobvyklé, že se ohlížejí za tvorbou 19. století. Jako by se posledních 50 let ani nestalo.
Spatřujete znovuobjevenou kontinuitu také u umělců ze střední a východní Evropy?
Když sběratelé ze západu začali poznávat umění vašeho regionu, museli se zastavit a zamyslet se: proč je to tak dobré, co se mi na tom tak líbí? Myslím, že je to tím dobrým základem, že tu autoři dobře ovládají řemeslo. Bavila jsem se o tom s Lubomírem Typltem. Studoval nejprve v Česku a potom odjel do Německa. Nyní maluje trochu jako Andy Warhol, hraje si s opakováním, ostrými barvami, ale je poznat, že má vyškolenou ruku. To je něco, co zdejší výtvarníky stále odlišuje od západních. Myslím, že autor, který má obojí, zručnost i dobré nápady, vyhraje.
Se kterými českými autory spolupracujete?
S mnoha. Nyní chystám výstavy s Josefem Bolfem, Adamem Štechem, Danielem Pitínem, Krištofem Kinterou. Ale nechci se vymezovat podle národnosti. Připravila jsem například výstavu Adama Štechy a německého malíře Dennise Scholla z Berlína. Líbil se mi jejich dialog.
Mají umělci z tohoto regionu něco společného?
Jediná věc, které jsem si všimla, je jistá alergie na utopie. Nevěří mýtům, mají silnou potřebu být nezávislí a dělat jen to, co absolutně nemůže být použito jako propaganda. Mají tendence dekonstruovat. Mají nedůvěru k perfektnímu obrazu světa, ke kultuře selfíček. To je pro ně jen jiná utopie, jiný způsob toho, že se někdo zase pokouší mít nás pod kontrolou. Je to zřejmé u čtyřicátníků, u mladších už to není tak silné.
V olomoucké galerii jste teď otevřela výstavu German Painting Now ze sbírky Roberta Runtáka, s nímž spolupracujete několik let. U části české umělecké scény je silně neoblíbený a bojkotovaný. Vadí jí, že umění nakupuje za peníze, které vydělal jako šéf přerovského exekutorského úřadu. Vám to nevadí?
Robert Runták je vždy velmi profesionální, slušný, vstřícný a otevřený. Práce s ním pro mě byla vždy pozitivní. Velmi se snaží dělat věci správně a ohleduplně. Nerada bych komentovala jeho byznys, i když jsem si opravdu jistá, že vše je v pořádku.
Člověk potřebuje bohatství, aby mohl podporovat umění. Myslím, že Robert má oko na výjimečné umění, které sbírá. Je velmi velkorysý, dává prostor novým myšlenkám, snaží se vzdělávat a měnit své okolí, aby nebylo tolik v zajetí konzervativismu. Věřím, že dělá dobrou věc, v Olomouci rozvíjí hub, ve kterém mohou pobývat talentovaní, tvůrčí lidé. Snaží se, aby se uplatnili doma a neodjížděli do Prahy, Berlína nebo třeba do Londýna. Dostávají možnost proměňovat své město.
Někteří umělci si ale myslí, že nejde chovat se kořistnicky, vydělávat peníze na eticky sporných věcech a pak podporovat umění a získat tak úctyhodnost.
Podívejme se z odstupu na svět umění, na to, jak fungují muzea. Můžete říct, že celý systém je ještě zkorumpovanější než soukromé nadace. U nich je alespoň zřejmé, kdo je podporuje. Muzea získávají finance od státu, ale vedle toho stejně potřebují soukromé donátory. Kdo to jsou? Obvykle ti stejní lidé, kteří jsou zároveň nejdůležitějšími klienty komerčních galerií. Nakupují umění a galerie jim dávají slevy, protože vědí, že tito sběratelé či donátoři sedí v akvizičních komisích velkých institucí a že tam budou podporovat nákup děl umělců, které sami mají ve sbírce. Systém je propojený, ani muzea nemohou být úplně čistá. Potřebují peníze od soukromníků, bez nich nemohou pořádat výstavy. Je to příliš drahé.
Možná by bylo lepší, kdyby i veřejné instituce zveřejňovaly, jaký podíl na jejich rozpočtu tvoří příspěvky od soukromníků. Pojďme být otevření a poctiví. Mladí lidé si možná myslí, že umění má být jen uměním, nedotčené vlivem trhu. Do určité míry s tím souhlasím, trh s uměním má být podružný, neovlivňovat silnou rezonanci velkého, emotivního a proměnlivého umění. Díla ukazují podstatné věci, mají být rozmanitá, inspirující a energizující, neohlížet se na trh. Ale jestli si myslíme, že umění existuje mimo trh, jsme velmi naivní.
Slavní umělci a díla mají ze své podstaty finanční potenciál. Buďme upřímní, umění vždy přitahovalo bohaté. Ale bez nich by velká díla historie neexistovala. Umění a umělci potřebují mecenáše. Pokud je jejich bohatství legální a s nadšením dělají mnoho pro umění, umělce a také pro veřejnost, které jejich práci zpřístupňují, nevidím v tom žádný problém.
