Agentura AP popisuje, jak v jedné zvlášť prázdné místnosti Národního muzea Andreje Šeptyckého ve Lvově pracovníci opatrně ukládají barokní cennosti do obyčejných kartonových krabic.
O několik metrů dál skupinka po velkolepém hlavním schodišti snáší obří malbu Zvěstování Panny Marie z 18. století, která pochází z bohorodčanského kostela v ivanofrankivské oblasti. Je součástí ikonostasu, tedy velké stěny s průchody, ve které jsou v několika řadách upevněny ikony. Ty je nutné přenést samostatně.
"Chvílemi je nám do pláče, protože jsme tomu tady věnovali hodně úsilí. Stálo to hodně času i energie, ale člověk měl dobrý pocit," popisuje ředitel muzea Ihor Kožan. "Dnes tady vidíte prázdné zdi a je to hrozně smutné. Do poslední chvíle jsme nechtěli věřit, že by se tohle mohlo stát," dodává.
Šeptyckého muzeum pro veřejnost zavřelo 24. února, v den, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, a od té doby stejně jako památky po celé zemi čelí hrozbě ostřelování nebo bombardování. Kožanovi denně volají kolegové z evropských muzeí a ptají se, zda nepotřebuje pomoct, aby umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty ochránil.
Vedoucí muzejního oddělení rukopisů a starých tisků Anna Naurobská doteď neví, kam bezpečně uschovat více než 12 tisíc předmětů, které s kolegy postupně přemisťuje do krabic. Sužuje ji jak samotné vyklízení muzea, tak obava, že budovu zasáhnou Rusové, pokud začnou ostřelovat Lvov.
"Tohle je náš příběh, náš život. Je to pro nás hrozně důležité," ukazuje kolem sebe Naurobská. V další místnosti bere do ruky obrovský svazek. Ukáže se, že je ruský. "Mám takový vztek," říká a zase knihu vrací do poličky.
Šeptyckého muzeum není jedinou ukrajinskou kulturní institucí, která balí pro případ, že Rusové dojdou až sem. Vitríny ve lvovském Muzeu dějin náboženství už skoro zejí prázdnotou a zaměstnanci na dvoře ukládají poslední předměty do kontejnerů, které posléze umístí v provizorním podzemním depozitáři.
Sochy v lvovské Katedrále Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie, známé také jako Latinská katedrála, už jsou obalené kusy kartonových krabic, molitanu či obyčejného plastu, aby je nepoškodily střepiny z případných výbuchů. Všichni se bojí, aby nedopadli podobně jako muzeum v Ivankivu, které minulý týden vyhořelo po ruském útoku. Při útoku byly zřejmě zničeny některé malby významné ukrajinské lidové výtvarnice Marije Prymačenkové. Část se ale místním podařilo z ohně vynést.
Britská BBC před několika dny mluvila s Aleksandrou Kovalčukovou, ředitelkou Muzea umění v Oděse na jihu země. Po zahájení ruské invaze uprchla se svým synem, kterému je teprve rok, do Bulharska. A teď je z toho zoufalá. "Připadám si jako zrádce. Nechala jsem tam své zaměstnance a mám strašné výčitky svědomí. To muzeum bylo roky jako moje dítě, takže jsem si v podstatě vybírala, které ze svých dětí zachráním," řekla.
Ruského ostřelování se obávají též v Mysteckém arzenálu, rozsáhlém muzejním komplexu v Kyjevě, který má ve sbírkách mimo jiné díla avantgardních a moderních ukrajinských umělců.
Podle Anny Reidové, někdejší kyjevské zpravodajky časopisu Economist a autorky knihy Borderland o ukrajinských dějinách, momentálně zemi kvůli ruskému ostřelování hrozí kulturní ztráta "srovnatelná se spojeneckým bombardováním Drážďan" za druhé světové války.
Největší pozornost se upíná k Národnímu muzeu ve Lvově. Založeno bylo roku 1905 a jmenuje se po někdejší hlavě ukrajinské řeckokatolické církve Andreji Šeptyckém, který stál mimo jiné u zrodu unionistických kongresů na moravském Velehradě a také podporoval vznik Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech.
Po nástupu bolševiků musel Šeptyckyj ze země utéct. Po sovětské okupaci psal dopisy žádající zastavení represí, v roce 1939 popravila NKVD rodinu jeho mladšího bratra. Za nacistické okupace Šeptyckyj ještě stihl ukrýt stovky Židů a odsoudit nacistická zvěrstva, než v listopadu 1944 zemřel.
Jeho muzeum ve Lvově obě světové války přežilo. Nyní doufá, že vydrží i současné ruské vojenské tažení. "Muzeum tady musí zůstat. Musí do něj chodit lidi, hlavně děti. Aby se naučily základy své kultury," dodává jeho ředitel Ihor Kožan, teď už mezi holými zdmi a zakrytými sochami.
