Výstava, jež oslavuje třicet let působení slavné české alternativní sestavy, je rozprostřená do mnoha sálů, chodeb i do čtyř pater věže galerie. A kabely, vinoucí se po zemi, slouží jako naváděcí systém.
Není překvapivé, že narozeninová přehlídka, upomínající na všechny zásadní momenty formace, má i výtvarnou kvalitu hodnou přední galerie současného umění. Divák si tu uvědomí, nakolik Tata Bojs dbají o vizuální stránku svých věcí, od graficky promyšlených bookletů, přes videoklipy až po scénografii koncertů. Speciálně pro nynější výstavu přímo vzniklo několik instalací, objektů a obrazů, převážně od bubeníka a zpěváka Milana Caise, jenž je zároveň absolventem pražské Akademie výtvarných umění.
Podoba budoucích potomků
"Tohle je srdce výstavy. Odsud vytéká řeka kabelů, které pro mě mají i silnou estetickou hodnotu," říká Cais dole u šatny galerie, před velkou instalací s klavírem, z jehož útrob vycházejí nejen černé šňůry, ale také bicí nebo mikrofon.
Nad klavírem visí série fotografických dvojportrétů. Podobizny členů Tata Bojs se překrývají s portrétem jejich manželek v době, kdy byly těhotné. "Hledal jsem tak podobu budoucích potomků," komentuje soubor Cais. Odkaz na jiný než hudební svět je však na výstavě výjimkou.
Hlavní kapitoly tvoří jednotlivá alba Tata Bojs. Jedno z prvních, na němž roku 1995 zhudebnili říkanky z knížek Josefa Lady, zde připomíná kopie ilustrace, kterou kapele poskytl Ladův vnuk. Tehdy ji reprodukovali na obalu CD. "Byla to limitovaná edice pěti set kusů, na které jsme ten obrázek mohli použít," vzpomíná Cais.
Za první pořádnou desku považují Tata Bojs album Ukončete nás…! z roku 1997. Jeho vizuálem se stala imitace stanice pražského metra nazvaná Tata Bojs. V Doxu je nápodoba dokonalá, nechybí ani zeď s typickými půlkulatými kachli. "Dědička práv po designerovi Jiřím Rathouském nám z Kanady dovolila využít ty kachle v galerijním prostoru. Je to jasný artefakt," rozplývá se Cais, který přidal ještě vlastní dílo: podivný hnědý kvádr z plastu a staré koženky. V jeho středu je zasklené nouzové tlačítko s nápisem Zneužití se trestá. "Jsou to materiály z metra. Měl jsem období, kdy mi vizualita metra přišla inspirativní."
Desku Futuretro z počátku nového milénia ilustrují kromě plakátů bedny, do nichž se hudebníci nechali zavřít při křtu alba. "Stylizovali jsme se do role robotů, které někdo vyrobil, naprogramoval, aby bavili lidi. Přivezli nás v bednách na pódium, my vystoupili, udělali show a po koncertě zase vlezli do beden," říká hudebník a odkrývá bočnici vypolstrované bedny.
Při zkoušce kapely
Pro připomenutí další desky, Nanoalba z roku 2004, se Cais vrátil ke své tehdejší inspiraci. Přímo v pražském Doxu během příprav výstavy namaloval dva obrazy znázorňující viry, jež provázely vizuál tehdejší reklamní kampaně. "Nemoc v tom albu, kterým prochází jeden příběh, hraje velkou roli," líčí Cais pro nezasvěcené.
K Nanoalbu patří také černá stěna z barrisolu, připomínající napnutou blánu. Tu rozeznívají dunivé zvuky z elektronického bubnu, který mohou návštěvníci přehlídky sami rozeznít.
Výstava o Tata Bojs má ještě několik interaktivních zastavení. Je tu nahrávací studio, v němž si lze vyzkoušet mixování. Na smyčce běží dvanáct skladeb "rozebraných" do čtyřiadvaceti linek podle nástrojů či hlasů.
Největší atrakcí se zřejmě stane virtuální návštěva zkoušky kapely. Se speciálními brýlemi na očích a ovladačem v ruce se divák ocitá ve zkušebně mezi Tata Bojs, kteří právě hrají píseň Jaro. Pomocí ovladače s nimi může navštívit ještě další prostředí, například s kapelou posedět v obýváku.
Jiný technologický zážitek nabízí 3D klip. "Myslel jsem, že je to high-tech, ale není to tak, to médium je už zastaralé. Už to nikoho nezajímá, všichni chtějí virtuální realitu. To jsme se dozvěděli, až když jsme dlouho sháněli zařízení, které by nám ten videoklip přehrálo," usmívá se Milan Cais.
Kompozice pro šest reproduktorů
Milan Cais vytvořil koncepci pražské výstavy, nebyl ale jediným tvůrcem. Další z členů Tata Bojs Jiří Hradil vymyslel zvukovou instalaci pro šest reproduktorů. V každém zní něco jiného, pouze z jednoho místa je kompozice slyšet dohromady.
"Přeposlechl jsem si všechna alba, vybral nejprve sedmdesát písniček, z nich třicet a nakonec sedmnáct. Z nich jsem vytvořil devítiminutovou koláž," popisuje klávesista Hradil.
Své místo na výstavě má i Mardoša, další z Tata Bojs, který v kapele zavedl zvyk: po každém koncertu se hudebníci na pódiu fotí s diváky za sebou. "Je to série od roku 1999 až k poslednímu koncertu předminulý týden v Liberci," ukazuje Mardoša na dlouhou linku malých fotografií. "Málokdy na těch fotkách vypadáme dobře, jsme tam znavení, zpocení, je to neostré a špatně ořízlé, ale má to velký emocionální náboj," dodává. Fotky jsou očíslované, a lze tak zjistit, že Tata Bojs za tu dobu odehráli 1057 koncertů.
Výstavu "zahušťují" i dokumentární či památeční předměty. Ve skleněné polokouli přilepené na zdi se rozprostírá sbírka tisícovky pásků do backstage, nad schodištěm je vylepená koláž z playlistů, často psaných rukou, a v jedné místnosti hudebníci dokonce zrekonstruovali svou první zkušebnu. Jsou tu malá kamínka, strop polepený platy od vajíček a hlavně stěny zdobí původní plakáty s podobiznami Jimiho Hendrixe či The Clash.
TATA 30JS
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 4. března 2019.
Výstava Tata Bojs končí v nejvyšším patře věže, kde je velký prostor se sedmimetrovým stropem. "Je to obrovská hmota vzduchu. Připomnělo mi to chrám, tak mě napadla instalace Oltář rokenrolu," říká Milan Cais, za jehož zády stojí vysoká konstrukce atributů z koncertního provozu: nástroje, kabely, stojany, kus rampy, mikrofony. Za tím vším září obrovské srdce.
"Je to spečenec všeho, co souzní s rockem. Jsou to věci, které nám během let sloužily," říká Milan Cais. Pak mu padne zrak na nepříliš uctivě vyskládané české hudební ceny Anděl. "Není to tak, že bychom si těch cen nevážili, vážíme. Ale nechceme je dávat na poličku a nechat se obdivovat, co všechno jsme vyhráli," dodává.
