Dvojice umělců Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein sleduje a uměleckými prostředky rozvíjí fascinující střet mezi životním stylem přírodních kmenů a moderní civilizace. Od roku 1997 se pravidelně vrací k "přátelům" v horské vesnici na ostrově Papua Nová Guinea. Své zážitky vtělené do soch, fotografií a filmů teď představují výstavou Ultrasupernatural v pražském DOX.
Náčelník si víc než zboží všímá zaměstnanců obchodu. Všichni ho zdraví, podávají ruku nebo jej objímají. Vůbec jim nepřijde divné, že malý vrásčitý muž je nahý. "Poprvé, když jsme se tam v roce 1997 dostali, jich tam na trh chodilo nahých stovky. Tenhle náčelník je už jeden z posledních, je to ikona té oblasti," říká Rittstein, zatímco Šlapetová poukazuje na bizarní obsah náčelníkova košíku. "Nakupuje, co se mu vizuálně líbí. Například tablety do myčky."
Džungle z moduritu
Umělci, kteří se potkali v 90. letech minulého století na pražské Akademii výtvarných umění, spojují začátky svých cest na Papuu s dětskými sny. Oba vyrůstali v době totality a toužili po zapovězeném cestování.
Rittstein si sny od dětství zhmotňoval vytvářením malých krajin z moduritu. Některé mají docela blízko k papuánským vesnicím, jak ukazují vystavené kousky v úvodu pražské výstavy. "Lukáš byl připravený díky svým modelům, já zase byla připravena technicky," doplňuje vystudovaná malířka Šlapetová, kterou zlákala fotografie a filmová technologie.
Stala se tak mimo jiné dokumentátorkou 11 výprav, které s profesním i životním partnerem dosud podnikla za nahými přáteli na druhém největším ostrově světa. "Potkali jsme tam lidi, kteří mají celistvou představu o složení světa takovou, jakou jsme my měli před tisíci lety," říká Rittstein, podle nějž se domorodci touží dostat "z té doby kamenné", nechtějí zůstat v rezervaci nebo nějaké zoo.
"Už nechtějí být lidmi praktikujícími rituály, kanibalismus a neustále rokovat u ohnišť. Mnoho osadníků se stěhuje za civilizací, ven z džungle, tam, kde je víc jídla, delší život, léky a poznání. Podobně jako jsme to měli my po roce 1989," srovnává.
Letadla nad kamenem předků
Výstavu v DOX efektně otevírá videoprojekce, na které nahý náčelník sedí na velikém kameni a kouří, zatímco mu nad hlavou přistává jedno tryskové letadlo za druhým. "Starý náčelník takhle skutečně chodívá sednout si na kámen svých předků. Akorát mu tam teď postavili letiště, tak se tam kouká, jak přistávají letadla. Vůbec to není aranžované," dušuje se Šlapetová.
Autoři se od začátku soustředili na dvě oblasti. Nejvíc si oblíbili tu výše položenou, Yali Mek. "Zjistili jsme, že v horách lidé disponují větší fantazií, víc přemýšlí o tom, co je před nimi, za nimi i nad nimi a jak chápou svět a své já. V té druhé oblasti vládne především starost o přežití a strach ze zabití," líčí Barbora Šlapetová.
Od první výpravy prý bylo zřejmé, že tamní obyvatelé chtějí s přírodním způsobem života skončit. "Touží po civilizaci a nikdo jim v tom nemůže bránit, ani je nikdo nezastaví. Uvědomili jsme si, že jsme posledními umělci, kteří se jimi mohou nechat přímo ovlivnit. A umělecky reagovat na to, co fascinuje antropology," myslí si Rittstein.
Původně naivní představa začala mít podobu uměleckého výzkumu. Nešlo ani tak o dokumentování způsobu života, ale o vzájemné poznání. Dvojice si připravovala otázky, na které chtěla od Papuánců znát odpovědi. Zároveň se poctivě snažila uspokojit pro změnu jejich zvědavost.
"To bylo zajímavé sebepoznání. Museli jsme správně zformulovat odpověď, abychom se jich nedotkli a abychom překlenuli propast, přeskočili ten čas, který mají jiný než my," přibližuje Šlapetová.
Z opatrných rozhovorů ze dvou stran lidské existence vznikla kniha Proč je noc černá, která vyšla roku 2004 a získala cenu Magnesia Litera.
Kůže má být hnědá
Aktuální výstava se zabývá především jednou otázkou: domorodci chtěli vědět, co je to umělec. Autoři na to šli co nejrealističtěji: sochař Rittstein ukázal nejprve na své ženě, potom na několika mužích kmene, jak se dělá sádrový odlitek části těla. "Lidé mě pak tři dny pozorovali, jestli nenastala nějaká změna, a pak teprve řekli Lukášovi, že by to chtěli taky," říká fotografka.
Ta si v jedné z chatrčí horské vesnice vybudovala fotostudio, ve kterém pořizovala portréty. "I černobílá fotka je pro ně kouzlo. Museli jsme s nimi mluvit o tom, co to znamená, neuměli pochopit, proč je kůže šedá, když má být hnědá," říká autorka, která překvapeně zjistila, že Papuánci neznají ani kresbu. "Nejsou schopni číst perspektivu. Ač jsou zvyklí na sebe koukat ve vodě v odrazu, neumějí číst obraz na papíře, nerozumí té zkratce. Ale někteří už mají mobily."
Fotografie v životní velikosti přivezla Šlapetová při další návštěvě. Výstava v džungli měla vřelé přijetí a z "vernisáže" vzniklo pozoruhodné video. Také sochařské "školení" mělo pokračování. Umělci připravili happening, do kterého zapojili i tehdejšího českého prezidenta Václava Havla. O něm vyprávěli v džungli, když se Papuánci ptali na největšího náčelníka u nás. Chtěli Havla poznat a poslali mu několik otázek.
Velký náčelník Václav Havel
Autoři pak zprostředkovali nejen odpovědi, také propojili Havla s podivným objektem: obřím vakem z kůže, který jako překvapení zavěsili na strom vedle vesnice. Místní jej "ulovili" a přední mužové z jeho útrob vytáhli artefakty - odlitky dříve pořízené na těle některých z vesničanů. Byl to symbolický dar od Václava Havla.
Zasvěcování Papuánců do úžasných kapitol civilizace ale nekončí zapojením českého prezidenta. Šlapetová s Rittsteinem své přátele z džungle seznámili rovněž se dvěma astronauty americké NASA. Dokonce se jim povedlo zprostředkovat satelitní spojení s japonským astronautem Kóiči Wakatou v průběhu jeho pobytu na vesmírné stanici ISS. Nejvýznamnějším mužům kmene za asistence celé vesnice a s pomocí tlumočníka se dostalo ubezpečení, že existuje vrchní patro světa, tedy prostor nad zemí, které je součástí jejich víry.
Druhý astronaut, Američan Leroy Chiao, se pak s Čechy vydal do džungle, kde si nechal vysvětlit, jak tamní lidé cestují do nebe v dýmu ohně. Vznikl o tom sugestivní snímek režiséra Jana Svěráka nazvaný Cestování dýmem z roku 2015.
"Jak běžel čas, bylo nutné dělat rozhovory se spřízněnými lidmi jen tajně, protože zbytek vesnice byl už naladěný na kontakt s městem. Těm starým náčelníkům by se jejich vyprávění mohlo stát osudným, řekli by: ty jsi nemoderní, nemůžeš nám zprostředkovat vlnité plechy ani satelity. Museli jsme akce dělat velmi opatrně, aby to proti našim kamarádům někdo nepoužil," dodává Lukáš Rittstein.
Kreslím, co nejde natočit
Jak výstava Ultrasupernatural pokračuje, představují se stále vrstevnatější, komplexnější díla. Videa přecházejí ve stříhané filmy a sochy domorodců pořízené 3D skenem.
Rittsteina fascinuje spojení realistického zobrazení "pravěkých" lovců s digitální technologií. K postavám vymodelovaným 3D tiskárnou však připojil modelaci abstraktních tvarů, které vycházejí z jejich těl. Vypadají jako podivné stíny, andělská křídla nebo rozfoukané pixely zastaveného digitálního záznamu. Jestli se pomyslný záznam znovu rozjede, realistická figura nahého lovce s lukem se rozplyne.
V posledním sále přehlídky je po délku celé zdi veliká filmová freska. Úryvky, na nichž defilují vesničané, se prolínají s kreslenou animací. Ta vychází z autentických kreseb, které Šlapetová pořídila v džungli. "Některé věci nešly vyfotit ani natočit, musela jsem je nakreslit. Ty se postupně staly animací ve filmu," komentuje opulentní projekci, o jejíž zvukovou stránku se postaral hudebník a výtvarník Milan Cais z kapely Tata Bojs.
Volným pokračováním výstavy jsou Rittsteinovy plechové sochy na dvoře DOX, jakési profilované bábovičky s motivy naivních suvenýrů v nadživotní velikosti.
Z přebohaté nabídky motivů a fascinujících spojení pravěkého a supermoderního, které dvojice Šlapetová a Rittstein za dvě dekády připravila, zůstává v paměti mnoho obrazů. Možná tím nejsilnějším ale bude úplně jednoduché video ze začátků výprav. Například záběr, jak starý náčelník ve fotostudiu zmateně naráží do umělé namalované krajiny. Nedovede pochopit, že namalovaný les je jen iluze na kusu látky.
Výstava
Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein: Ultrasupernatural
Centrum současného umění DOX, Praha, výstava potrvá do 12. října.
