Recenze - Některé sny si můžete zarezervovat a zaplatit. Ukázkou toho je představení Requiem - a to i navzdory tomu, že za své peníze dostanete sen, který byste asi každou noc snít nechtěli.
Requiem totiž není příliš pro českého diváka. Česká duše potřebuje humor, laskavost anebo alespoň ironii a sarkasmus. Vážnost nebo realitu vlastní minulosti tráví jen velmi těžko a proto ji nerada konzumuje. A autorka projektu Lenka Bartůňková v tomhle ohledu podává velmi syrovou stravu.
Člověk se ale nesmí pořád bát přijímat i vážná témata, pro rozum i psychiku každého z nás je to jeden z esenciálních prvků, o něž by naše bytí nemělo být ochuzeno - a Requiem je v tomto ohledu jakousi „povinnou četbou".
Samotné představení navazuje na původní choreografie Homunculus a Dopis, spojuje je a navzdory jejich zdánlivé neslučitelnosti je přechod mezi nimi hladký a spojitý.
Na začátku všeho je - smrt, tedy čekání na ni. Každý divák si ji vyzkouší hned po příchodu, ve speciální „čekárně" - ta sice mysl člověka příliš nepovzbudí, ale všechny, včetně těch neznalých tématu, začne vtahovat do ponuré atmosféry celého představení. Spolu s dopisem se tak před očima začíná otevírat příběh Antonína Bobka, který byl za protinacistický odboj odsouzen k trestu smrti.
„Přijměte od Vašeho taťky ten nejkrásnější a také ten poslední pozdrav tam na Vás doma v mé krásné vlasti, za kterou umírám a rád dávám svůj život. Dnes 11. května v 1 hodinu odpoledne bylo mi sděleno, že bude vykonán rozsudek smrti," píše v dopise své rodině z berlínského žaláře Bobek, pradědeček Lenky Bartůňkové.
Ta na základě jeho příběhu zpracovala představení, které člověka vtáhne do své atmosféry a umožňuje mu prožívat pocity člověka čekajícího na smrt, člověka odsouzeného, ale přitom nezlomeného, obracejícího se k tomu dobrému v sobě.
V její choreografii se tak prakticky zhmotňují strach, zoufalství, frustrace, ale také láska a naděje, která své místo najde i tam, kde ji už nikdo nečeká. To všechno je zastřešeno všeobjímajícím smutkem a čekáním konce, který nakonec pohltí tělo i duši.
V první části poznáváme tělo jako křehkou a snadno zranitelnou schránku, jako mechanickou božskou hračku. Tuto část akcentuje místy velmi minimalistický přístup, který se vyloženě nabízí a který člověku do obličeje vmetává pomíjivost zdánlivé dokonalosti lidského těla.
V kontrastu s tím přichází pokračování v podobě samotného Dopisu, který fyzické tělo již prakticky přezírá a soustředí se již na duši, psychiku a rozum. A tahle zkušenost je ještě bolestivější, než ta předchozí. Obraz za obrazem, dokonale provedené a přesně zacílené. Bravo.
Ani později, cestou po kočičích hlavách, se nepodařilo některé nepříjemné pocity setřást - ty tak nakonec nevyprchaly jen tak do prázdna, ale přeměnily se, vpily do hlavy a zanechaly po sobě jiného člověka. Jen trochu, ale přeci jen.
Děkuji, Lenko Bartůňková. Děkuji za důkaz, že živé umění u nás pořád existuje i ve svých nejvycizelovanějších podobách.
Zažeňme proto chmury z hledání opravdu kvalitní činohry. Ostatně po rozpuštění původního souboru Divadla Komedie musí divák „velké divadlo" buď opravdu pečlivě hledat, nebo za ním vyjet za hranice - anebo se obrátit k tanci.
Lenka Bartůňková, Miřenka Čechová, nebo Lenka Vágnerová - to jsou jen některá ze jmen, která se vyplatí sledovat a která jsou cenným důkazem toho, že i v malém českém rybníku fyzického umění plavou vskutku velké ryby.
A když už jsem tu zmínil jméno Lenky Vágnerové - v recenzi jejích Jezdců jsem psal, že jde o taneční událost sezóny. Po zhlédnutí Requiem ale musím dodat, že v souboji o toto označení má nyní velmi vážného a rovnocenného konkurenta.
Requiem. Choreografie a režie: Lenka Bartůňková. Dramaturgie: Lenka Bartůňková. Scénografie: Janek Rous a Lenka Bartůňková. Interpreti: Lenka Bartůňková, Lotte Nouwkens, Johana Matoušková, Miriam Lunix, Jacques-Eloi Génot, Tomáš Červinka, Jakub Sedláček, Radim Klásek. Světelný design: Radek Pytelka a Lenka Bartůňková. Hudba: Michal Konvalinka. Foto: Vojta Brtnický. Nejbližší představení: 10. března od 20 hodin v Teatro NoD.
